Ukrajinská národnost v ČR se představuje...

Důvody přítomnosti ukrajinské národnostní menšiny na území Prahy jsou zcela přirozené, odpovídající historickým událostem a náladám. Nejvýrazněji o sobě dala slyšet mnohatisícová vlna ukrajinských emigrantů, prchajících před bolševickou revolucí.

Přítomnost osob ukrajinské národnosti na území Prahy je zaznamenána již v době Rakousko-Uherska, kdy západní část Ukrajiny - Halič patřila do tohoto impéria. V období vzniku samostatného Československa byla Zakarpatská Ukrajina (tehdy Podkarpatská Rus) součástí tohoto státního celku.

Obyvatelstvo přirozeně migrovalo po území ČSR, mnozí se usadili v Praze. Ve dvacátých letech tohoto století se Praha stala útočištěm pro mnohé politické emigranty z Východní Ukrajiny, kteří zde našli svůj druhý domov zejména díky podpoře nejvyšších vládních struktur ČSR. V poválečném Československu až do roku 1989 se v Praze usídlovali občané z ukrajinsko-rusínských oblastí Východního Slovenska.

Důvody přítomnosti ukrajinské národnostní menšiny na území Prahy jsou zcela přirozené, odpovídající historickým událostem a náladám.
Nejvýrazněji o sobě dala slyšet mnohatisícová vlna ukrajinských emigrantů, prchajících před bolševickou revolucí. Vzhledem k tomu, že se jednalo zejména o mladou inteligenci, odborníky, vědce, lékaře, učitele a spisovatele, byla přítomnost této emigrační vlny obyvatelstvem Prahy přijata kladně.

Velmi brzy začaly vznikat společensko-kulturní spolky, národnostní sdružení, politické organizace na národnostním principu bojující proti bolševismu. Bylo založeno Muzeum osvobozeneckého boje Ukrajiny, divadelní a pěvecké kolektivy. Vznikla řada významných ukrajinských institucí: gymnázia, Ukrajinský pedagogický institut Drahomanova, Ukrajinská vysoká škola klasického umění apod. Až do roku 1948 v Praze vycházely různé ukrajinské noviny, časopisy, knihy.

Změna politické situace po roce 1948 znamenala pro ukrajinskou národnostní menšinu absolutní zákaz organizované činnosti. Majetek ukrajinských spolků byl zestátněn, významné archivní a bibliografických materiálů byly utajeny, popřípadě vyvezeny orgány NKVD do SSSR.

 V důsledku změny politického klimatu po roce 1948 se řada československých občanů ukrajinského původu (zvláště pak na území Prahy) rozhodla pro další emigraci. Obdobná vlna emigrace, obzvláště ukrajinské inteligence, se uskutečnila po roce 1968.
Z těchto důvodů se ukrajinská národnostní menšina v roce 1989 ihned přihlásila k myšlence Občanského fóra, na jehož bázi určitou dobu působila.

Velmi silný politický tlak v období socialistického Československa a absence státnosti výchozí země, nulová možnost organizovanosti zapříčinily, že začátkem devadesátých let se tato minorita na území Prahy nacházela ve velmi zuboženém stavu.

Nová etapa ve vývoji ukrajinské národnostní menšiny nastala od jara roku 1990, kdy bylo založeno Sdružení Ukrajinců v ČR. Dosud nepoznaná možnost spolčování ukázala po roce 1989 nové možnosti i pro občany ČR ukrajinské národnosti.



Z dějin ukrajinské národnostní menšiny na území hLm. Prahy
Až do konce 19. století nemůžeme o existenci ukrajinské národnostní skupiny na území Prahy hovořit. Přítomnost Ukrajinců v Praze ve středověku a raném novověku byla totiž jen občasná. Šlo zprvu např. o studenty pražského vysokého učení, v průběhu 19. století pak o ukrajinské spisovatele, vědce a politiky, jejichž návštěvy metropole Čech nabyly teprve po polovině 19. století výraznější intenzity. Pro ukrajinské kulturní dějiny mají z tohoto hlediska velký význam dvě události. Pobyt Oleksandra Rusova v letech 1875 a 1876

 umožnil vytištění necenzurovaného znění Ševčenkovy básnické sbírky "Kobzar" v Praze. Důležitá byla také aktivní účast spisovatele Ivana Franka na sjezdu slovanské pokrokové mládeže, konaném na pražském Žofíně v roce 1891. Obě tyto události jsou na příslušných budovách připomenuty už po několik desetiletí pamětními deskami.

Podnětem pro stálou účast ukrajinského prvku v duchovním životě Prahy se stal v 80. letech 19. století dlouhodobý pobyt dvou ukrajinských vysokoškolských učitelů, pocházejících z Haliče.

Učitelská a vědecká činnost prof. Ivana Horbačevského (Jana Horbaczewského) na české universitě a prof. Ivana Puljuje (Puluje) na německé technice trvala v obou případech až do let první světové války. Oba ve své době dobře známí vědci začali kolem sebe soustřeďovat další haličské Ukrajince, kteří v Praze působili jako úředníci a drobní podnikatelé nebo sem od prvních let 20. století přicházeli studovat na českou universitu.

Přechod ukrajinské komunity v Praze na vyšší stupeň aktivit byl umožněn studijním pobytem několika desítek vysokoškolských studentů z polské university ve Lvově na české universitě v Praze. Publicistické a propagační aktivity, které ukrajinští studenti v Praze vyvinuli po svém příchodu na počátku roku 1902, přispěly k vytvoření prvního ukrajinského spolku v Praze - Ukrajinsko-rusínské společnosti - ještě v tomtéž roce.

Přestože počet ukrajinských vysokoškolských studentů v Praze v dalších letech klesal, zachoval si uvedený spolek kontinuitu až do počátku první světové války. Přispěl k tomu i příchod několika ukrajinských politických emigrantů z carského Ruska po potlačení revoluce v roce 1905.

Vpád carské armády do ukrajinské části Haliče a Bukoviny v průběhu první světové války a okupace jejich území Ruskem vedly k opětnému vzrůstu ukrajinské komunity v Praze. Ačkoli hlavní proud uprchlíků z východního válečného bojiště směřoval do Vídně, nalezli někteří z nich útočiště v Praze.

V jejích předměstských obcích (v Nuslích a Kunraticích) po několik měsíců působily ukrajinské obecné školy, zatímco přímo v Praze se rozvinula osvětová činnost zaměřená na ostatní uprchlíky a konaly se zde i řecko-katolické bohoslužby. Po určitou dobu pobývala na pražské půdě velká skupina ukrajinských učitelů - uprchlíků z Bukoviny.

Jestliže do období let 1914-1918 můžeme zasadit první, zatím málo prozkoumanou vlnu ukrajinské emigrace, která na čas zakotvila v Praze, pak hned na počátku existence samostatného Československa na ni navázala druhá, daleko početnější vlna ukrajinských uprchlíků.
Šlo o příslušníky politické a vojenské emigrace z obou částí Ukrajiny, kteří po rozpadu Rakouska-Uherska a carského impéria marně hájili ukrajinskou státnost proti sovětskému Rusku na jedné straně a polskému a rumunskému státu na straně druhé.

Příslušníci této velké emigrantské skupiny se usazovali v mnoha lokalitách po celé Československé republice, Praha však pro ně zůstala nejdůležitějším centrem už proto, že zde po několik let vyvíjela činnost ukrajinská diplomatická mise, jejíž pracovníci nakonec také museli zůstat v emigraci.

Další regionální skupinou, která rozšířila počet Ukrajinců přítomných v Praze, byli studenti a příslušníci různých sociálních skupin z Podkarpatské Rusi, připojené v r. 1919 k ČSR. Národní vědomí těchto osob nebylo jednotné. Část z nich se hlásila k Rusům nebo Rusínům, ostatní se však přičlenili k ukrajinské komunitě a podíleli se na jejím dalším vývoji.

Rozměr aktivit ukrajinské národnostní skupiny se od počátku 20. let výrazně rozšířil. V Praze byly tehdy vytvářeny ve velkém počtu nové ukrajinské spolky různého zaměření, ale působili zde také představitelé některých ukrajinských politických stran, které musely své aktivity přenést do emigrace.

Ukrajinský intelektuální život v Praze dotvářela činnost ukrajinských vysokých škol. Zatímco Ukrajinská volná universita přesídlila do Prahy z Vídně koncem roku 1921 a existovala zde do dubna r. 1945, byl Ukrajinský vysoký pedagogický institut založen přímo v Praze v létě r. 1923 a přetrval zde do počátku 30. let.

Na sklonku roku 1923 zahájilo činnost Ukrajinské studio plastických umění resp. ukrajinská výtvarná akademie, kde se pod vedením ukrajinských pedagogů učili základům své profese také budoucí čeští výtvarníci. Mnoho ukrajinských studentů studovalo současně na českých vysokých školách v Praze. Ústřední spolek ukrajinských studentů diaspory měl svou hlavní centrálu rovněž zde. Také základy ukrajinského gymnasia, které od r. 1927 působilo v Řevnicích a Modřanech, byly položeny v Praze.

V hlavním městě Československa byly vytvořeny také dvě vědecké instituce sbírkového charakteru, a to Muzeum osvobozovacího boje Ukrajiny a Ukrajinský historický kabinet při československém ministerstvu zahraničních věcí. V meziválečné Praze se kromě toho konaly dva ukrajinské vědecké sjezdy, jichž se zúčastnili odborníci působící ve sféře společenských i přírodních věd, sjezd ukrajinských právníků a další akce. Vedle vědeckých společností (Ukrajinská historicko-filologická společnost, Ukrajinská vědecká asociace) zde působily centrály oborových organizací ukrajinských mediků, právníků a pedagogů, ale také spolek přátel ukrajinské knihy a mnoho dalších zájmových organizací.

Praha se stala výrazným vydavatelským centrem především co se týče množství a obsahového spektra knižní produkce publicistického, uměleckého i odborného zaměření, byla zde však vydávána také řada ukrajinských periodik. Všechna tato bohatá činnost pokračovala ve 30. letech. Její omezování shora začalo až po zániku samostatného Československa. Německé okupační úřady začaly brzy omezovat ukrajinské iniciativy v Praze a dohlížely na činnost ukrajinských škol a spolků.

Po březnu r. 1939 byla ukrajinská komunita v Praze početně posílena příslušníky politické emigrace ze Zakarpatské Ukrajiny (dosavadní Podkarpatské Rusi) , která byla okupována Maďarskem, a osobami ze západní Ukrajiny vojensky obsazené v září 1939 Sovětským svazem.

 Část ukrajinských emigrantů nacionalistického zaměření, žijících v Praze, odešla v r. 1941, po zahájení německého ozbrojeného postupu na východ, na území Ukrajiny a pokusila se prosadit její nezávislost bez ohledu na německé plány a představy. Řada pražských Ukrajinců byla proto na území Ukrajiny německou okupační mocí likvidována a ta přikročila v některých případech k persekucím proti Ukrajincům také v Praze.

Bez ohledu na tyto skutečnosti zůstala většina pražských Ukrajinců v době druhé světové války kriticky zaměřena především proti sovětskému režimu na Ukrajině a perspektivě jeho obnovení. Možný příchod Rudé armády do srdce Čech znamenal pro pražské Ukrajince ohrožení hmotných jistot, občanských svobod, ale i holého života.

 Před sovětskými oddíly prchaly na sklonku druhé světové války tisíce Ukrajinců z různých částí své vlasti a část z nich našla dočasné útočiště i v Praze. Nejen oni, ale mnoho "tradičních" pražských Ukrajinců se rozhodlo na počátku jara r. 1945 k odchodu do nové emigrace. Mnozí z nich neradi opouštěli svůj skutečný druhý domova neradi odcházeli do těch částí Německa, které obsadili západní spojenci, především do Bavorska.

Část Ukrajinců, kteří v Praze přes hrozící nebezpečí zůstali, byla v r. 1945 nebo i později odvlečena do SSSR a odsouzena k dlouholetému pobytu v trestních táborech. Početní ztráty ukrajinské komunity v Praze byly v následujících letech nahrazeny zakarpatskými Ukrajinci, kteří se do ČSR probojovali v jednotkách československého armádního sboru v SSSR, některými jedinci z řad volyňských Čechů a přistěhovalci ze severovýchodního Slovenska (Prešovska) . Ani jejich přítomnost v Praze nebo jinde v ČSR však nijak nepomohla udržení podmínek charakteristických pro existenci a aktivity ukrajinské komunity v meziválečné době.

Okamžitý zlom k horšímu přišel z tohoto hlediska hned po květnu 1945 a ovlivnil život pražských Ukrajinců na další čtyři desetiletí. Musela skončit role Prahy jako vydavatelského centra, nemohla pokračovat činnost ukrajinské university ani gymnázia. Většina ukrajinských spolků, které přežily druhou světovou válku, byla donucena k ukončení činnosti v r. 1945,. poslední dva pak v průběhu roku 1948.

Zatímco sbírky Ukrajinského historického kabinetu předala československá vláda v r. 1945 do SSSR jako dar, zastavily československé úřady bezprostředně po únorových událostech s definitivní platností činnost ukrajinského muzea a jeho sbírky i finanční majetek byly konfiskovány. V r. 1950 byla zrušena řecko-katolická církev, k níž se hlásila podstatná část pražských Ukrajinců.

Velká část Ukrajinců byla podrobena soustavnému dohledu a obtěžování ze strany úřadů, které představovaly prodlouženou ruku sovětských orgánů určených k boji s tzv. ukrajinským buržoazním nacionalismem, ve skutečnosti však s jakýmkoli projevem aktivního zájmu o vlastní kulturu, historické tradice atd.

Přes tyto nepříznivé skutečnosti dala většina Ukrajinců přednost dalšímu pobytu v hlavním městě Československa před myšlenkou na odchod či repatriaci do SSSR. Udržování sounáležitosti pražských Ukrajinců bylo možné už jen na základě aktivní činnosti ukrajinského pěveckého sboru při Obvodním kulturním domě Praha 1.

 Intenzita kulturního života Ukrajinců však nutně zůstala menší a chudší než v období před rokem 1939 nebo 1945. Do jisté míry prospěl pražským Ukrajincům rozvoj odborné ukrajinistiky na pražské universitě a v některých ústavech Československé akademie věd, přestože i zde byla uplatňována politicko-ideologická omezení a tabuizace řady témat.

Pokus o vytvoření nové organizační struktury pražských Ukrajinců uskutečněný po r. 1956 byl neúspěšný. V období pražského jara se projevily snahy o založení ukrajinské národnostní organizace na území tehdejší České socialistické republiky, ani ty však nezískaly souhlas příslušných orgánů. Reálnou možnost vytvoření ukrajinské národnostní organizace na českém území přinesl teprve rok 1989.

Autoři: Dr. Bohdan Zilynskij, Mgr. Lydia Rajčincová
Zdroj: Praha a národnosti
Sborník referátů a diskusních příspěvků ze semináře o národnostních menšinách na území hl. m. Prahy, Praha 1998

 

Unian

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace