UKRAJINA KOLEM NÁS

Nová Ukrajina kolem nás Bohdana Zilynského - viz http://www.ukrajiniste.cz/?page=fotoredsystem&Gid=3840&prezent=136&position=stranka7

    (20.  6. 2014)

   „Nepomůžeme-li Ukrajině, zítra nikdo nepomůže nám"

 Tato slova stojí v názvu petice,  jejíž text je dostupný na stránkách www.bohumildolezal.cz v oddílu Události (Politický zápisník Bohumila Doležala, 1.-8. 6.). Text tohoto dokumentu, obracejícího se na českou veřejnost i politickou reprezentaci, reaguje kriticky na jiné dokumenty tohoto typu zaměřené více nebo méně antiukrajinsky. Petici iniciovaly Klub na obranu demokracie, Konzervativní strana a Občanský institut a původně podepsali Bohumil Dvořák, Pavel Otto a Jan Scheinost.  Později vystoupili jako spoluvydavatelé další organizační subjekty konzervativní orientace.

Tento dokument přichází v pravou chvíli, protože míra zájmu o Ukrajinu ve srovnání s koncem prvního čtvrtletí zřetelně poklesla - jistě by přitom nebylo žádoucí, aby byla úplně „odepsána". Vydavatelé se pokoušejí zapojit do hodnocení ukrajinských událostí českou veřejnost a na základě jejích názorů usměrnit způsob dalšího reagování české zahraniční politiky. Autory vedla k jejich vystoupení nespokojenost s tím, že „česká vláda a česká politická reprezentace bohužel podceňují vážnost situace a její dopad na českou politiku a českou národní bezpečnost." Chápou jako důvod složité situace Ukrajiny to, že Ruská federace porušila svůj závazek respektování ukrajinské nezávislosti, suverenity a státních hranic. Svou vojenskou subverzi (tj. podvratnou činnost) na Ukrajině vydává za občanskou válku.

„Je povinností všech, kteří berou mezinárodní závazky vážně, aby se postavili za právo Ukrajinců, jejich vedení i legitimně zvoleného prezidenta řešit problémy své země bez ohledu na brutální vnější tlak." V textu se dále protestuje proti podobě jednání o novém uspořádání Ukrajiny, jehož by se měli zúčastnit i zástupci separatistických bojůvek - taková varianta je označena za mnichovanskou koncepci. Česká vláda a politická reprezentace jsou vyzývány, aby se jednoznačně postavily na stranu nezávislé Ukrajiny a jejích legitimních politických představitelů. „Nechť jsou si přitom vědomy: když my dnes nepomůžeme Ukrajině, zítra nebo pozítří nikdo nepomůže nám," říká se v úplném závěru petice.      

Jak je patrné, petice, o které jsme zde podali základní informaci, vnímá situaci ukrajinského státu s plným pochopením a snahou pomoci. Ke dni 15. 6. stoupl počet signatářů na 1 460. Tisková zpráva Klubu na obranu demokracie (www.klubod.cz) z tohoto dne uvádí některá jména, z nichž namátkou uvádíme Luboše Dobrovského, Martina Palouše, Jaromíra Štětinu, Viléma Prečana, Kateřinu Jacques, Karla Štindla, Jana Rejžka a Miloše Urbana. Sběr podpisů dále pokračuje a petici by měli na uvedené adrese podpořit podpisem všichni ti, kdo dokážou o situaci v Ukrajině racionálně přemýšlet bez ohledu na to, k jaké části českého politického spektra se hlásí.

 Složitosti tzv. antiteroristické operace v Donbasu

 Antiteroristická operace, jak bylo nazváno tažení ukrajinských ozbrojených jednotek proti separatistům v Donecké a Luhanské oblasti, trvá už téměř dva a půl měsíce. Na počátku působila velmi rozpačitým či bezradným dojmem a její úspěch se zdál být značně nejistý. Ani po polovině června není jisté, zda se podařilo dosáhnout zásadního přelomu situace. Postupný průnik ukrajinských jednotek do hloubi Donecké i Luhanské oblasti je zjevný, zůstává ale otázkou, zda nastane trvalejší uklidnění situace v místech, která byla vrácena pod kontrolu kyjevských úřadů.

Nebojuje se na žádných souvislých frontách, situaci lze z laického pohledu charakterizovat spíše jako vzájemné napadání obou stran v širokém prostoru, jehož velkou část vlastně žádná z bojujících stran jednoznačně a spolehlivě nekontroluje - tak je to v Donbasu všude. I v Donecku a Luhansku bez ohledu na vojenskou převahu separatistů stále ještě fungují úřady a instituce podřizující se Kyjevu, jinak by ani nebylo možno zachovat životaschopnost příslušných lokalit. Přihlédnout je nutné i k tomu, co uvedl dne 16. června guvernér Donecké oblasti Taruta. Ten konstatoval s odkazem na postoje jednotlivých primátorů či starostů na území oblasti i dalších zodpovědných osob, že Donecká oblast se nikomu nevzdala a nikoho, tj. Ukrajinu, nezradila.

Ukrajinské jednotky obsadily zprvu jen relativně nevelký Krasnyj Lyman (23 000 obyvatel), nověji se jim podařilo získat důležitý přístav Mariupol (kdysi Ždanov, 462 000 obyvatel) na břehu Azovského moře a malé satelitní město Luhansku, opatřené na sklonku chruščovovských dob nepatřičně optimistickým jménem Ščasťa (Sčastě, 13 000 obyvatel). Obě metropole Donbasu (Doneck i Luhansk) však budou v každém případě o mnoho složitějším oříškem. Neméně to platí v případě trvale zmiňovaných „měst druhého řádu", zhruba stotisícového  Slavjanska a Kramatorska, ale také v případě měst disponujících řádově „pouze" desítkami tisíc obyvatel.  

Lze se samozřejmě ptát, zda mohl být postup ukrajinských jednotek razantnější a úspěšnější. Podle posledních zpráv nepřesahuje snad počet ozbrojených separatistů 4 500 osob - musíme však vzít v potaz, že další podpůrci separatistů přicházejí z ruského území a možná přibývá i bojovníků z řad místního obyvatelstva, ať se to děje dobrovolně či nikoli. Zjevné je zároveň to, že se ukrajinské jednotky nesnaží vystavovat přílišnému nebezpečí civilní obyvatelstvo v lokalitách, o které se bojuje. Zda takto postupovala v 90. letech ruská armáda při dobývaní separatistického Čečenska, si lze v bohaté dokumentaci o obou rusko-čečenských válkách ověřit.

Úspěšnost ukrajinského postupu komplikuje také už vícekrát zdůrazněná skutečnost, že ukrajinská armáda byla i se svou technikou dovedena před pádem V. Janukovyče do téměř nebojeschopného stavu. Rozpačitý počátek protiteroristické operace s touto skutečností nepochybně souvisel a rychle změnit tuto situaci nebylo snadné. Někteří z ruských vojenských činitelů činných v táboře separatistů poukazují v této souvislosti se značnou dávkou ironie na neschopnost ukrajinské armády dosáhnout opravdového úspěchu. Oni, Rusové, si přece opravdovou válku vyzkoušeli už minimálně v Čečensku. Paradoxní je, že Čečenci loajální k Rusku podporují spolu s představiteli jiných ruských etnik separatisty.

Každým dnem roste počet padlých ukrajinských vojáků, např. po sestřelení vojenského dopravního letadla u Luhansku. Že hodně mužů ztratili také separatisté a jejich podpůrci z různých regionů Ruska, je nepochybné. Bohužel je pravděpodobné, že příslušné počty dále porostou a jsou tak pouhým zlomkem čísel, která budeme znát až po ukončení konfliktu a sečtení všech ztrát. Jednostranné příměří vyhlášené prezidentem Porošenkem na této věci asi mnoho nezmění, i když tento jeho pokus je třeba přivítat.

 Ukrajina a dva čeští politici: vrcholný a upadající do zapomnění

 Zatím se bohužel nikdo nepokusil sledovat posloupnost a soustavnost výroků českých politiků či politických stran o Ukrajině. Jen na takovém základě by bylo možno vyhodnotit, zda je na místě hovořit o nějaké myšlenkové kontinuitě a koncíznosti, nebo zda je situace právě opačná.

Začít by se hodilo přímo prezidentem republiky. Ten se k situaci v Ukrajině vyjadřuje od počátku tohoto roku často a při nejrůznějších příležitostech, např. na konferenci k desátému výročí vstupu ČR do Evropské unie.  Věnuje se jak komentování toho, co se právě děje, tak poskytování rad, jak by měly evropská unie či severoatlantický pakt postupovat. Řada těchto vystoupení budí nesouhlas tisku (Petr Pešek nazval Zemana v glose Lidových novin ironicky ostrostřelcem), tyto reakce však prezidentovi, stejně jako jeho předchůdci, nejspíše lichotí.

Zajímavé je, s jakou oblibou hovoří Zeman o této tematice na české univerzitní půdě v českých vysokoškolských centrech. Před několika týdny (15. 4.) měl možnost diskutovat o Ukrajině se studenty na královéhradecké universitě, později se situace opakovala v Liberci. Svědčí to především o výrazném a poměrně trvalém zájmu studentů o ukrajinskou problematiku - současný prezident rád znalecky pohovoří o čemkoli.

Výroky prezidenta o Ukrajině pronesené na počátku června v České televizi byly glosovány např. Zbyňkem Petráčekem (Reálpolitik Zeman. Proč prezident chválí Sobotku i Sikorského, Lidové noviny z 2. 6. t. r.). Na Zemanova slova charakterizovaná titulkem „Zeman: Kyjev bojuje proti civilistům" reagoval v tomtéž čísle Práva Michael Švec, který si položil otázku „S kým válčí Kyjev?" Autor zdůrazňuje problematičnost vynášení soudů o celém konfliktu s ohledem na tendenční optiku ruského i ukrajinského tisku. Soudí však, že výtka prezidenta Zemana ukrajinskému vedení týkající se vedení války s vlastním obyvatelstvem není spravedlivá.

Ukrajinou se zabývají také politici málo významní nebo neúspěšní, v podstatě už „byvší". V č. 6 jsme se dotkli otázky, nakolik ukrajinské události ovlivnily kampaň kandidátů před eurovolbami v ČR. K podrobnějšímu sledování této otázky chyběl čas a trpělivost. Se zpožděním uvádíme aspoň jeden zajímavý doklad, zajímavý i post festum. Ukrajinou se totiž zabýval i bývalý český premiér Jiří Paroubek. Na konferenci své strany LEV 21 konstatoval 17. 5., že změny na Ukrajině jsou zásadním celoevropským problémem a stěžejním tématem evropských voleb, kterému se většina kandidátů záměrně vyhýbá. Ne tak LEV 21: Ukrajiny se týkala jak prezentace Paroubka datovaná k témuž dni, tak prohlášení delegátů konference, ale i šéfova odpověď blíže neznámému Vojtěchovi - všechny uvedené materiály lze najít na stránkách www.paroubek.cz v oddílech Články a Diskuse.

Výsledkem popsaných snah o zviditelnění a využití ukrajinské tématiky se nakonec staly zkratkovitě pojaté hlavní body Paroubkovy sebeprezentace v denním tisku. Mile se usmívající expremiér varoval po polovině května voliče už titulkem: „Chcete rozvojovou pomoc ukrajinským oligarchům? Tvrdě si ji zaplatíte!" Vše důkladně rozvedl, aby dospěl ke zjištění, že „náklady Ukrajiny na vstup do EU /.../ mohou každého českého občana vyjít na 19 200 korun". Paroubek ujistil, že na životní úroveň ukrajinských oligarchů přispět nechce a že tento názor bude „tvrdě hájit na půdě Evropského parlamentu". Tato představa však zůstala s ohledem na volební výsledek strany LEV 21 zcela mimo realitu.  Mimochodem: po oznámení výsledků voleb se Paroubkův zájem o Ukrajinu, zdá se, zcela vytratil.

 Třetí výstava fotografií z Majdanu - tentokrát v Počernicích (Horních)

 O něco později než výstava fotografií Světlo Majdanu, konaná na pražské Nové radnici (srv. o ní v č. 7) byla otevřena výstava snímků jiných tří fotografů, kteří se pokusili zpřístupnit svědectví o ukrajinském dění. Pod názvem „Tak to začalo" byla zpřístupněna 28. května ve foyer  Divadla Horní Počernice. Vystavují zde Igor Gilbo z Ukrajiny, Čech Karel Cudlín, který má k ukrajinské tematice dlouhodobý vztah, a Němec Björn Steinz, žijící v Praze. Za jakých okolností se sešli právě tito tři fotografové, nevíme.

Vystaveno je zhruba 60 jejich snímků velkého i menšího formátu - ty malé v několika souborech po osmi snímcích. Stejně jako v Nové radnici bohužel není zajištěno dostatečné označení fotografií popiskami. Není tak úplně jasné, kde začínají a končí fotografie jednotlivých autorů a kolik snímků každému z nich náleží.  Pokud jde o „geografii snímků", setkáváme se opět s řadou známých či povědomých scenérií z kyjevského centra. V případě snímků německého dokumentátora vstupuje nově do hry vzhledově odlišné prostředí lvovské periferie v blízkosti nákupního centra Epicentr. Připojený anglický text vysvětluje, že snímky byly pořízeny na počátku února pro německý týdeník Spiegel. 

Pokud se podrobněji zabýváme tematikou snímků, registrujeme početné portréty jednotlivců, ale i snímky zachycující větší počet účastníků protestu. Zastoupeny jsou i svérázné momentky (spánek majdanovce ve stínu evropských vlajek apod., vylekané ženy sledující s krytými ústy dění zpoza jakési vitríny, hra na kytaru na Majdanu ve chvílích odpočinku). Obecně převažují snímky z doby „klidu před bouří" či „mezi bouřemi". Zvláštní přídech mají Cudlínovy fotografie pořízené už po základním zvratu, ke kterému v Kyjevě došlo 22. února. Český fotograf, který do Kyjeva doprovázel v r. 1997 prezidenta Havla na jeho státní návštěvě, zaznamenal už i fázi symbolického uctívání padlých majdanovců.

Zajímat nás mohou texty psané majdanovci, které jsou na fotografiích zachyceny. Přední stranu těla jednoho z demonstrantů zakrýval terč s nápisem „Ukrajinec! Střílej!", zaujme i krabice určená k vybírání peněz a opatřená nápisem „Na revoluci". Za zmínku stojí i nápis na barikádě „Tady se ková svoboda Ukrajiny, tam /tj. na druhé straně/ jsou okovy. Zvítězíme, i kdybychom zahynuli." V tomto případě zaujme, že v ukrajinském textu vypadla jistě s ohledem na vzrušené podmínky psaní jedna slabika (místo „peremožem" je napsáno nemožné „pemožem").  Dva texty jako by se obracely na účastníky i zahraniční pozorovatele dění. Ukrajincům je určen nápis „Pamatujte na cenu vítězství." Pro nás by zase měl být směrodatný obsah transparentu umístěného na jedné z  barikád: "Evropa - to jsou vysoké morální standardy." 

Také v případě počernické výstavy chyběl informační text o Majdanu - o cíli výstavy informoval jen text umístěný na vchodových dveřích divadla. Přímo na výstavě mají návštěvníci k dispozici dvojlist, kde najdou základní informace o vystavujících fotografech i zmenšenou ukázku jednoho jejich snímku - tuto skutečnost vítáme. Zájemci o vystavené snímky se mohou vypravit na pražský „Dálný severovýchod" přes stanici metra Černý most, odkud lze dojet k divadlu (Votuzská ulice 11 na křižovatce s hlavní, Náchodskou ulicí) některou z autobusových linek. Výstava má být přístupná do posledního červnového dne. V době, kdy je divadlo uzavřeno, lze požádat o vpuštění kavárníka přítomného v prostoru vedle foyer divadla.

 „Kyjevská potopa" Ruslana Horového

 V úterý 10. června uskutečnila Česká asociace ukrajinistů poslední předprázdninovou akci. Jejím hostem byl ukrajinský televizní režisér ze stanice „Magnolija.tv" Ruslan Horovyj. Místo delšího vystoupení nechal za sebe promluvit padesátiminutový dokumentární film Kyjivskyj potop. Snímek natočený v letech 2005 a 2006 a rozdělený do dvou částí zachytil zpětně ekologickou katastrofu, která postihla kyjevské předměstí Kurenivka v mokrý předjarní den 13. března 1961. Tehdy se náhle protrhla naprosto nedostatečná, z hlíny vybudovaná ochranná hráz pod kyjevským Babím jarem. Měla jistit rozsáhlou údolní plochu zaplňovanou přes deset let polotekutými odpadovými materiály z výroby cihel. Zatuhlou materií formovaný prostor měl mj. zlikvidovat památku na nepohodlné památné místo, kde byli masově likvidováni na počátku německé okupace kyjevští Židé.

Jak se v komentáři k filmu říká, „Babí jar se pomstil strašlivým způsobem". Čtrnáct metrů vysoká vlna, jejíž výška se snižovala jen pomalu, se sunula v šíři 20-25 metrů rychlostí pět metrů za vteřinu. Na své cestě zničila několik dopravních prostředků (od autobusu přes tramvaj po automobily), ale i téměř padesát obytných i jiných budov včetně tramvajového depa a ubytovny pro jeho zaměstnance. Celkem byla zalita téměř tříhektarová plocha a příslušná masa rychle zatuhla. Část lidí, které zastihla katastrofa v ulicích, přežívala sice určitou dobu ve vzduchových bublinách, často ale přišla pomoc v důsledku pomalého a časově náročného prosekávání ztvrdlého bahna příliš pozdě. 

Sdělovací prostředky se o katastrofě zmínily jen stručně. Část Kyjevanů proto těžila ze zpravodajství Hlasu Ameriky, které se snažilo příslušného „sólokapra" využít co nejvíce. Zatajování rozměru události i utajený způsob pohřbívání obětí na různých místech a v delších časových intervalech vyvolaly domněnky, že obětí bylo ve skutečnosti daleko více než úředně přiznaných 150 - mluvilo se až o půl druhém tisíci nebo dokonce dvou tisících lidí. Pro zklidnění situace byly po čase odsouzeny dvě osoby, úředně označené za viníky katastrofy, tento problém (skutečnou míru jejich viny) však tvůrcové filmu nezkoumali.

Natočení filmu po více než 40 letech po katastrofě umožnila skutečnost, že se dochoval kratší černobílý snímek pořízený těsně po ní. Jednotlivé záběry a pasáže můžeme vidět i v Kyjevské potopě, a to několikrát, protože byl při druhotném použití „rozsekán" na krátké úseky. Tento postup je dosti diskusní - asi by bylo lepší ponechat dochovaný pramen v původní podobě, přidat mluvený komentář a dodatečně zaznamenané vzpomínky asi šesti svědků události.

Těmi byly většinou pracovnice už uvedeného tramvajového depa. Jejich značně působivé vyprávění, opět účelově rozsekané na kratší, od sebe oddělené části, se týká jak příchodu ničivé vlny, tak i náhod, které často rozhodly o zachování či ztrátě života. Leccos se dovídáme také o následném hledání a pohřbívání obětí. Vše komentuje už zemřelý historik Oleksandr Anisimov, který se zabýval i pátráním po dalších pramenech, jež by mohly katastrofu osvětlit. Z hlediska kyjevských poměrů působí jako zajímavá skutečnost, že až na jeden případ poskytli pamětníci včetně Anisimova své svědectví v ruštině, komentář k filmu je však namluven v ukrajinštině. To, že komentář připojený k filmu má zřetelně antikomunistický charakter, je pochopitelné, použitá slovní zásoba (katastrofa je vícekrát označena za projev fašismu) však působí zjednodušujícím dojmem. Varianta promítnutá v Praze je opatřena českými titulky.

Událost dokumentovaná filmem zůstávala z větší části utajena až do r. 1991, poté ji už mohli svědkové a pozůstalí připomínat. Většina těch, kteří přežili, se ale žádného odškodnění nedočkala, a to ani po natočení a uvedení filmu. Obětem nebyl postaven pomník, ale jen menší pamětní deska, před níž se pamětníci a postižení scházeli, dokud čas tuto skupinu až příliš „nerozředil". Patří se ještě uvést, že kurenivská tragédie rozrušila život Kyjeva pouhý měsíc před výrazně oslavovaným letem Jurije Gagarina do vesmíru. Tato událost, chápaná jako velký úspěch sovětské vědy i celého komunistického sytému, měla zastínit a omluvit co nejvíc nedostatků sovětské reality, v úplnosti se to však nepodařilo.

Po shlédnutí filmu a krátké diskusi pohovořil ještě R. Horovyj o svých literárních pokusech. Bylo možné prohlédnout si nebo zakoupit tři jeho knižní publikace vydané v posledních deseti letech. Nejnovější knížka, vydaná v r. 2013, nese zajímavý titul Gagarin a Barcelona, příslušná povídka se však odehrává v Ukrajině. In margine: zřejmě jediná povídka Horového zatím přeložená do češtiny se jmenuje Pravda - překlad Rity Kindlerové vyšel v časopisu Babylon koncem minulého roku.

1 000 ukrajinských slovíček ve výběru Oksany Gazdošové a spol.

Bývaly časy, kdy existence základního česko-ukrajinského (a samozřejmě také ukrajinsko-českého) slovníku patřila k stálým, ale zdánlivě nesplnitelným přáním. Časy se naštěstí změnily a od poloviny devadesátých let podobných pomůcek postupně přibývá. Podstatně se o to zasloužili ukrajinisté, kteří se nově uplatnili v Brně a Olomouci, universitní profesoři Halyna Myronova a Josef Anderš. Nejnověji, s letošním vročením, se na trh dostal ilustrovaný slovník resp. cestovní jazyková příručka od pěti brněnských autorů. Její vydání zajistilo nakladatelství Edika v sérii zaplněné už šestnácti shodně komponovanými pomůckami, vydávanými od r. 2012. Text sestavili kromě prof. Myronovové někteří absolventi brněnské ukrajinistiky, např. Oxana Gazdošová nebo Petr Ch. Kalina.

Knížka kapesního formátu resp. nabízená slovní zásoba (slova i věty), jsou rozděleny do více než deseti námětových okruhů doprovázených ilustracemi Aleše Čumy. Na těchto obrázcích, stejně jako ve výběru tematických okruhů, je patrná jakási internacionalizace příruček této edice - tradiční místní kolorit je ignorován. Je to ovšem dáno tím, že i jiné svazky edice jsou opatřeny týmiž ilustracemi a mají stejný stránkový rozsah.

Jen na okraj doplňme, že některá větná spojení použitá v knize nabyla nově (bez viny autorů) specifického přídechu, např. věty na s. 54: „Je toto vlak do Sevastopolu?" a „Zastavuje vlak v Doněcku?" Knížka však svůj úkol jistě může splnit. Nesporně je třeba uvítat každou příručku, která rozšiřuje možnost seznámit se s ukrajinštinou na české půdě nebo ji pak použít přímo na ukrajinském území.

Titul, o kterém zde bylo informováno, tak může být chápán jako symbol zaplňování mezer, které nadále doprovázejí české poznání Ukrajiny. Stále doháníme vlak, který jako by nám někdy v minulosti ujel - ať už do Simferopolu, Donecka nebo kamkoli jinam v této zemi.

Drobničky

+  Podnikatel Oleksandr Tymošenko, manžel o mnoho známější Julie, se v r. 2011 přesunul z bezpečnostních důvodů do České republiky, kde získal status politického uprchlíka. Po nedávné základní změně poměrů se vrátil zpět na Ukrajinu, když se uprchlického statusu vzdal, a v Kyjevě oslavil 54. narozeniny. Firma Britico Product, které v Praze řediteloval, funguje nyní pod českým vedením. Je otázkou, jak vlastně pobyt Tymošenka v ČR a několik jeho veřejných vystoupení hodnotit z hlediska přínosu (či nepřínosu) ukrajinské komunitě v ČR a česko-ukrajinským vztahům.

+ Užitečným příspěvkem k současné situaci krymských Tatarů je celostránkový rozhovor Petry Procházkové s tatarským vůdcem Mustafou Džemilevem, který nedávno pobýval v Praze - byla mu zde udělena cena evropské platformy paměti a svědomí. Materiál přinesly Lidové noviny 14. 6. 2014 i s velkou fotografií legendárního disidenta a donedávna předsedy krymskotatarského medžlisu. Ten se v důsledku březnové anexe Krymu stal znovu vyhnancem či politickým emigrantem a působí v Kyjevě, kde se jako poslanec nadále účastní jednání ukrajinského parlamentu. Jeho manželka přitom v Krymu zůstala - mohou teď spolu komunikovat jen na dálku a doufat, že se situace z hlediska tatarských zájmů zlepší.   

+ V 24. čísle Týdeníku Rozhlas je přetištěn komentář Ivana Hofmanna, kriticky posuzující bývalého novináře, nyní poslance za stranu ANO Martina Komárka. Hofmannovi se nelíbí Komárkovy snahy zasáhnout do způsobu informování o Ukrajině v České televizi. Připomíná přitom, že „politickému profesionálovi je ohledně Ukrajiny zcela jasné, co je ve hře". V tomtéž čísle časopisu stojí za pozornost i fejeton Aleny Wagnerové Kalašnikov jako koncept, pokoušející se pochopit psychologii osob z různých stran „donbaských zákopů". Autorčin závěr („dívat se na televizi je teď v Donecké oblasti opravdu to nejrozumnější, co lidé mohou dělat") však sotva akceptujeme - v Donbasu se nejspíše jiné než ruské televizní vysílání nedá zachytit... 

+ V nejbližších dnech vyjde a bude v Praze prezentováno červnové číslo Plavu, etablovaného měsíčníku pro světové literatury. Redakce připravila už podruhé monotematické číslo zaměřené na ukrajinskou literaturu (předchozí, věnované próze i poezii, vyšlo v lednu 2011). Nejnovější Plav je věnován překladům poezie, jak potvrzuje i jeho neobvyklý, protože anglický název Poetry in UA - neobvyklé pojmenování jednotlivých čísel je ovšem v případě tohoto časopisu už tradicí. Zájemci se budou moci seznámit s básněmi řady mladých, u nás zatím neznámých autorů za situace, kdy poslední knižní antologie ukrajinské poezie vyšla  před plným čtvrtstoletím...    

+ Šesté číslo měsíčníku Literární noviny přináší řadu ukrajinistických materiálů, např. „vhled do fenoménu" Stepana Bandery od Mojmíra Grygara a dva tematicky aktuálnější materiály podepsané Terezou Spencerovou. Specifický a diskusní přístup Literárek k ukrajinské tematice zhodnotíme jindy. Zde upozorňujeme na to, že v č. 6 najdeme i materiál jiného ladění. Pavel Besta se rozepsal o výstavě 20 barevných fotografií, která byla v květnu umístěna na třech panelech v prostředí plzeňského nádraží. Jediné ucelené soubory na výstavě zvané „Migranti fotí migranty" tvořily fotografie ukrajinských a vietnamských autorů (z Ukrajinců je zmíněn Vasil Tsitsey (tedy spíše Cicej?). Besta se snažil zajímavost svého příspěvku zvětšit téměř neuvěřitelným vyprávěním o tom, jak jel z Prahy do Plzně ve vlaku s dvěma ukrajinskými migrantkami z Charkova a ty pak na jedné z  fotografií poznaly čirou náhodou svého vzdáleného strýčka.

+ V 24. čísle Týdeníku Rozhlas popsal Přemysl Hnilička v cyklu Rozhlasová historie jednu z vývojových kapitol „českého mýtu Nikoly Šuhaje". Konkrétně se jedná o nebývalé oživení tohoto tématu v českém kulturním prostředí za postupující normalizace. Nejznámějším výsledkem tehdejšího zájmu o olbrachtovskou látku se stala Balada pro banditu Milana Uhdeho, jehož autorství muselo být „pokryto" Zdeňkem Pospíšilem. Po úspěšném divadelním provedení následovaly kolem poloviny 70. let, ještě před vznikem populárního zfilmování, dvě rozhlasové inscenace, přičemž druhá z nich byla natočena v tehdy ještě vzácném stereofonním provedení. Připravovaná inscenace prý vyvolala nadšení a získala přízeň tehdejšího čelného straníka Aloise Indry - zasloužilý kulturtrégr však netušil, kdo je autorem divadelní předlohy...

                                                materiály připravil Bohdan Zilynskyj