Příběh Jelizavety Borysiuk z Dněpru

Українка, яка лікує хворих в Чехії

повний текст українською / plná verze v ukrajinštině

Elizavetě Borysiukové je 44 let, v březnu zachránila svého syna a zrzavou kočku před ruskými
raketami z rodného Dněpru a nyní léčí pacienty v Litomyšli.
Jelizaveta říká, že od dětství snila o tom, že bude lékařkou, vystudovala Dněpropetrovskou lékařskou
akademii a pracovala jako onkoložka v Kyjevském onkologickém institutu a jako pediatrička a dětská
hematoložka v Oblastní dětské klinické nemocnici, kde pomáhala malým Ukrajincům se složitými
diagnózami.

24. února v 5 hodin ráno zahájilo Rusko masivní bombardování mírových ukrajinských měst, čímž
začala nová aktivní fáze ruské války proti Ukrajině. Začátkem března bylo jasné, že zůstat na Ukrajině
je nebezpečné, a tak rodina učinila těžké rozhodnutí, opustit svůj domov, a tak stabilní a šťastný život
a vydat se do neznáma.

"Odjížděli jsme a nevěděli, ve které zemi zůstaneme. Kontaktoval mě můj přítel, který v té době žil v
České republice. Pozvali mě k sobě domů, - vzpomíná Jelizaveta. - "Moje kamarádka pracovala v
nemocnici v Žamberku, kde požádala vedení nemocnice, aby nám pomohlo.
Podle Jelizavety vedení nemocnice upřímně zareagovalo a spolu s kanceláří starosty pomohlo
uprchlíkům před válkou sehnat základní potřeby, vyřídit příslušné dokumenty, zapsalo syna do školy a
dalo Jelizavetě možnost pracovat v nemocnici jako uklízečka.

"Můj syn dlouho nevěděl, že jsem pracovala jako uklízečka, věděl jen, že jsem chodila pracovat do
nemocnice, protože byl velmi hrdý na Ukrajinu, když říkal: moje matka je lékařka. Práce byla fyzicky
náročná, ale měla jsem volnou hlavu, takže jsem každou minutu využila ke studiu jazyka, - říká
Yelyzaveta. - Postupně jsem se začala učit česky, sama i na internetu, poslouchala jsem zprávy v
češtině, audio pohádky. Teď je zvláštní, jak jsem nemohl říct "ano" místo "ano". Bylo to jednodušší,
když jsem se začala učit češtinu online na kurzech, které pořádá Charita v Ústí na Orlici. Také paní
Langrová, psycholožka, která se mnou dobrovolně studovala češtinu, pomáhala s adaptací mého
syna, hodně pomohla - teď už chápu, že její psychologická podpora, dobrý přístup a pochopení nám
hodně pomohly. Ještě v Žamberku jsme dostali podporu v rodinném centru, kde nám pomohli
psychicky, s věcmi, sešly se ukrajinské ženy a my jsme mohly komunikovat, vzájemně se podporovat,
mluvit s těmi, kteří vám rozumí, i s těmi, se kterými nemůžete mluvit, ale jen mlčet. Bez této podpory
bychom to nezvládli, nemohli bychom se posunout dál."

Jelizaveta se snažila přizpůsobit a nevzdala se svého snu vrátit se ke své životní práci - léčit lidi.
"Jednoho dubnového dne mi zavolal kamarád, že litomyšlská nemocnice potřebuje lékaře. V té době
již byl platný systém vyřizování dokumentů pro zahájení práce lékaře v České republice bez složení
aprobačních zkoušek. Proto, když jsem přišla na pohovor, bylo možné legálně začít pracovat jako
lékařka, věřili ve mně a začal dlouhý proces papírování, certifikáty. Dál jsem pracovala jako uklízečka,
učila se česky, přidávala nové certifikáty a čekala. Je to těžké, když jste měli v rodné zemi stejné
sociální postavení, měli jste bydlení, nějaký příjem a tady musíte začínat od nuly," vzpomíná
Yelyzaveta.

Již v červenci dostala Ukrajinka od ministerstva zdravotnictví povolení pracovat jako lékařka. V srpnu
se malá rodina opět stěhovala - tentokrát do Litomyšle, pokoj v ubytovně poskytla nemocnice a syn
byl zapsán do školy. A druhého srpna si paní Jelizaveta poprvé za všechny ty měsíce oblékla bílou
lékařskou uniformu a přišla do nemocnice pracovat jako lékařka.
"Znovu jsem dělala svou oblíbenou práci, byl to pocit nostalgie, bolesti a radosti, jak moc mi to
chybělo! Rychle jsem si ale uvědomila, že moje úroveň češtiny nestačí, a tak jsem si udělala další
online kurz češtiny."

Tentokrát si paní Yelyzaveta vybrala speciální kurzy pro zdravotníky Institutu postgraduálního
vzdělávání ve zdravotnictví (IPVZ), které jsou pro ukrajinské lékaře zdarma. Sama také studovala
lékařskou češtinu a připravovala se na zkoušky.

Ukázalo se, že návrat do jejího oblíbeného oboru v nové zemi je velmi obtížný. "Prakticky se znovu
učím medicínu: jiné protokoly, jiné pohledy a přístupy, všechno je podobné, ale trochu jiné, zejména
proto, že jsem celý život byla dětská lékařka a teď jsou mými pacienty dospělí. Ale práce lékaře je
celoživotní vzdělávání, takže jsem zvyklá se učit každý den, medicínu studuji pouze v češtině, což mi
také přidává na obtížnosti, říká Elizaveta. Nejtěžší je jazyk, jestliže jsem na začátku byla ráda, že
něčemu rozumím a umím odpovědět, teď se snažím rychle mluvit, rychle odpovídat a psát. Tohle je
úplně jiná úroveň, musím jít cestou, kterou jiní lékaři jdou už léta, během několika měsíců a uvést vše
do automatismu, kdy netrávíte čas porozuměním, ale analýzou situace a hledáním řešení problému."
"V listopadu jsem v Praze složila písemnou část aprobačních zkoušek, která se skládala ze dvou částí:
veškerá medicína a znalost zákonů. Organizace "Doktor Čechov" mi hodně pomohla, kdyby nebylo
jejich informační a emocionální podpory, bylo by to mnohem těžší, - zdůrazňuje Yelyzaveta. - Teď v
lednu začnu praktickou část aprobace a doufám, že na podzim 2023 složím druhou část aprobačních
zkoušek. Nebýt podpory mých přátel, víry v mého syna a ve mně, nepřekonali bychom cestu, kterou
jsme ušli. Měli jsme štěstí, že jsme se s takovou potřebnou podporou a vírou setkali v každé fázi
cesty."

A v nejtěžších chvílích si Jelizaveta připomíná, pro koho to všechno dělá - pro svého desetiletého
syna. Statečný lékař, který zachraňuje životy druhých, si říká: "Já to zvládnu". A pak to udělá. Stejně
jako dalších více než sto tisíc uprchlíků z Ukrajiny, kteří si již našli práci v České republice.

autor textu: Oksana Maslova, radioukrajina.cz
překlad do čj: Jan Schroth
autor projektu: MPSV
podpora: Ukrajinci.cz