Ještě jednou o Palachovi a Ukrajině

To, že Janu Palachovi věnovala brzy po jeho smrti báseň ukrajinská autorka Halja Mazurenko, není jediným dokladem zájmu Ukrajinců o Palachův osud. Asi žádné jiné české či slovenské jméno (kromě Dubčekova) nerezonovalo v prostředí sovětské Ukrajiny i uvnitř ukrajinského exilu výrazněji a nezůstalo přitom jen u roku 1969.

Palachův čin působil mezi Ukrajinci evidentně o mnoho déle. Než zde upozorním na dva další literární ohlasy, musím se vrátit ještě ke dvěma pokusům o sebeupálení Ukrajinců, které skončily každý jinak. O tom prvním, spjatém se jménem západoukrajinského politického vězně Vasyla Makucha, se u nás ví poměrně dost a Makuchovým jménem byla dokonce pojmenována poněkud překvapivě lávka přes Botič v pražských Vršovicích.

Uveďme zde jen hlavní skutečnosti. Vasyl Makuch, bývalý politický vězeň stalinského režimu, se upálil přímo na hlavní kyjevské třídě Chreščatyk 5. listopadu 1968, dva dny před tradičními oslavami tzv. říjnové revoluce, a na následky zranění krátce poté zemřel. Přestože existovala snaha jeho čin zatajit, informace o něm se mezi ukrajinskými disidenty postupně rozšířily – „viníci“ však byli trestáni.

Hlavním motivem Makuchova činu bylo ponižující postavení Ukrajinců v údajně jejich republice, začleněné do SSSR. Mnoho z osob, které jeho čin hodnotily, se však shoduje v tom, že bez významu nebyla tísnivá až beznadějná atmosféra, která zavládla v myslích značné části Ukrajinců po sovětské invazi do Československa. Mimochodem, Makuch se upálil dva a půl měsíce po počátku intervence a dva a půl měsíce před Palachovou smrtí – to je zajímavý souběh událostí.

Činu Vasila Makucha věnovali před třemi lety článek Petra Blažek a Rita Kindlerová – vyšel v odborném periodiku Paměť a dějiny: https://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad1601/073-090.pdf. Odkazujeme zde na něj, abychom zbytečně neopakovali to, co už tam bylo řečeno.

Za pozornost však stojí také Blažkem a Kindlerovou citovaný, poměrně rozsáhlý ukrajinský sborník o Vasylu Makuchovi.

Vydán byl před šesti lety v Donecku, když se ještě nikomu ani nesnilo o ovládnutí tohoto města a velké části jeho okolí ruskými vojáky a jejich místními stoupenci. Sborník přináší vedle dokumentů, dokládajících Makuchovy těžké životní osudy a snahy o jeho pozdější docenění v samostatné Ukrajině, také obrazové doklady i básně, které byly Makuchovi věnovány. Je zajímavé, že jméno Jana Palacha se v rejstříku této knihy objevuje v různých souvislostech patnáctkrát.

Pro zájemce uvádím citaci: http://torba.etnoua.info/files/Vojin-armiji-bezsmertnyh_Vasyl-Makuh_LOgneva_2013.pdf.

Méně známou skutečností je to, že 10. února 1969, tedy čtvrt roku po Makuchovi, se pokusil upálit 45-letý Mykola Beryslavskyj, pocházející z okolí jihoukrajinského přístavu v Azovském moři – od Berďansku. Jednalo se o Makuchova vrstevníka, který však získal v mládí poněkud odlišnou životní zkušenost. Jestliže Makuch jistě nikdy v životě nebyl v Československu nebo v Německu, naopak Beryslavského osud kamsi do Německa zanesl. Za druhé světové války se dostal jako statisíce Ukrajinců na práce do Říše – míra dobrovolnosti není v tomto případě zcela jasná ani zjistitelná.

Beryslavskyj nicméně patřil mezi ty „ostarbeitery“, kteří se snažili bez ohledu na těžkou práci zvýšit si vzdělání, a to vzdělání „odsovětizovaného“. Zapsal se jako dálkový student v září 1943 na Ukrajinský technicko-hospodářský institut dálkového vzdělání v Poděbradech a udržoval s tímto centrem ukrajinské emigrace kontakt až do dubna 1945. Sám uvedl v jednom rozhovoru, že si předplácel několikery ukrajinské noviny a také knihy. O ty si psal do Prahy, kde v té době ještě existovalo ukrajinské nakladatelství Jurije Tyščenka.

Mykola Beryslavskyj
Po ukončení války se Beryslavskému podařilo tuto, z hlediska sovětských orgánů protistátní činnost ukrýt, vrátil se na Ukrajinu a prožil zde více než dvacet let „budování socialismu“. Také on v sobě musel skrývat nespokojenost s poměry, především však s poníženým postavením Ukrajinců. V tom se od Makucha nelišil, ačkoli žil v jiné části Ukrajiny, kde byl duch boje za nezávislost pohřben daleko dříve než v západní části země. Tato skutečnost ho přivedla k stejnému pokusu o sebeupálení, který uskutečnil Makuch. Beryslavskyj se pokusil upálit přímo ve vestibulu kyjevské univerzity 10. února 1969, předčasně však na sebe upozornil improvizovaným proslovem a rozmísťováním letáků, kde vyložil své opoziční názory. Polil se sice hořlavinou, ale svědkové jeho počínání mu zabránili v dovršení činu.

Z hlediska sovětské justice se nicméně provinil a koncem května 1969 byl za svůj pokus odsouzen na dva a půl roku k pobytu v trestních táborech. Protože se tam seznámil s ukrajinskými politickými vězni, byl tím jeho vývoj směrem k disidentství ještě více urychlen. Po propuštění žil Beryslavskyj v městě Dnipropetrovsk (dnes Dnipro), kde je shodou okolností pohřben Vasyl Makuch a jako publicista se zabýval dějinami Ukrajiny. Podle dostupných informací zemřel v roce 2006 – bylo mu více než osmdesát.

Je logické, že na úmysl Beryslavského se zapomnělo a že se o něm ví dnes poměrně málo. Jednoznačný doklad o tom, že svým činem následoval příklad Jana Palacha, nemáme. Tento vedlejší motiv byl však i v jeho případě možný – v mnohém, a snad i v tomto, se opravdu Makuchovi podobal.

Na závěr se ale vraťme přímo k Janu Palachovi a ke třem literárním ohlasům jeho činu. V této rovině byl Palach připomínán v ukrajinském prostředí nejen koncem 60. let bez ohledu na to, že sovětské poměry nepřály oživování památky Palachova činu ani rozšiřování nejzákladnějších informací o něm. V exilu se o této události naopak vědělo hned na počátku roku 1969. O Palachově sebeupálení psaly např. hlavní ukrajinské emigrační noviny Svoboda, vydávané v USA.

Stejně jako Halja Mazurenko zareagoval na pražskou pochodeň hned v roce 1969 ukrajinský exilový básník Jar Slavutyč (vlastním jménem Žučenko, 1918–2011). Pocházel z jižní, stepní části Ukrajiny, odkud odešel na sklonku německé okupace do středozápadní Evropy a pak za Atlantik. Zakotvil v Kanadě a stal se tam univerzitním profesorem s literárněvědnou specializací. Byl velmi, lépe řečeno – až příliš plodným autorem. Napsal mimo jiné báseň o třech částech, nazvanou Smoloskypy, jejíž první část vznikla v roce 1969.

Pokud se pokusíme text volně přeložit, básník zde uvádí toto: „Jako mocné vzplanutí pravdy a nezhasitelný duch posvěcení či oběti plane nezdolatelný Palach a v ohni kypí Diduch“ (tady se autorovi spletla dohromady jména Didyk a Makuch). „Ať žal nezachvacuje jasný blankyt nad námi – oheň Vasyla Makucha hoří v srdcích jako požár.“ V druhé části básně, připojené o několik let později, se obraz ohně stává v plné míře symbolem ukrajinského odporu, přítomného od regionu Kubáně ve východním Černomoří po město Kobryň a ukrajinsko-polskou pohraniční řeku San. Symboličnost podtrhuje zmínka o tehdy známém disidentovi Valentynu Morozovi.

Druhá báseň, přímo věnovaná památce Jana Palacha, byla naopak projevem nastupující politické opozice v období Michaila Gorbačova. Vydána byla v dnipropetrovském pololegálním almanachu Porohy někdy koncem osmdesátých let 20. století. Autor, Stepan Hura, narozený v roce 1963, se jako devatenáctiletý vzdal sovětského občanství, byl pak pronásledován zpolitizovanou sovětskou psychiatrií a v letech 1984–1985 držen v chersonské oblastní nemocnici a „léčen“. Žil v menším městě Cjurupynsk (dnes Olešky) a po uvolnění poměrů se zapojil do práce opozičního Ukrajinského helsinského spolku. Vedl jeho pobočku v Chersonu, redigoval také místní časopis Pluh. V devadesátých letech se z veřejného života vytratil a dnes už je připomínán jako zesnulý.

Hurova báseň „Pochodeň století“ je zajímavá tím, že se jako jediná z uváděných literárních prací pokouší popsat samotné Palachovo sebeupálení, byť s určitými nepřesnostmi. Vše se odehrává v „centru majdanu“, tedy uprostřed náměstí, a oběť umírá okamžitě. Je zajímavé, že Hura uvažuje o motivaci činu a připouští různé varianty psychických pochodů, resp. příčin, které Palacha k činu vedly – místy ho nechává přímo hovořit. Ne všechno v textu básně vyznívá úplně jasně – autor se úplně jednoznačně nepřiklání k žádnému výkladu a nechává to na čtenáři. Úvahy o tom, co Palacha k činu vedlo, se však navzájem dramaticky neliší. Autor mluví např. o „pokrokovém jařmu“, které sebeobětující neunesl a o tom, že Palacha rozdrtilo zlo. V textu básně jsou zmíněni i lidé v uniformách, kteří se bezprostředně po činu objevili jako havrani nad tělem oběti. V závěrečné partii básně se mluví mj. o hrdinství pravdy a o srdci, které samo sebe dalo v oběť.

Svůj přehled ukončíme upozorněním na báseň žijícího autora, rodáka z bývalého Dnipropetrovska, Valerija Starčenka (1947). Tento básník, výtvarník a folklorista, přednášející na místní univerzitě, publikoval v roce 2007 v almanachu Sičeslav poměrně rozsáhlou básnickou poemu „Prometej na Chreščatyku“. Oslavuje zde Vasyla Makucha a jeho čin a v textu jasně naznačuje vazbu Makuchova sebeupálení na sovětskou intervenci do Československa. Konkrétně je zmiňována planoucí Praha a v souvislosti s ní se objevuje i zmínka o Palachově činu.

Je zajímavé, že většina uvedených osob, které ve svých literárních pokusech zmínily Palachovo sebeobětování (Slavutyč, Hura, Starčenko) nebo je snad napodobili (Beryslavskyj), pocházela z různých částí jižní Ukrajiny. Jakoby se zde se zpožděním projevil jakýsi „postkozácký“ duch tohoto kraje, který se nemohl plně projevit po r. 1945 – na rozdíl od odboje v západní Ukrajině, jehož se aktivně zúčastnil Makuch. Vidíme zde tedy reálie specifického vývoje různých ukrajinských regionů, které však přes všechny rozdíly přece jen více spojuje, než rozděluje.

(boz)

Autor, zdroj. https://www.myaukrajina.cz/node/595?fbclid=IwAR0DaZxGyzdMvWhVEoPTiFyN0Rdq9G_B0aHr2DCkXOGVzzbLrrZndLOfQZM