Čtyři filmy o Ukrajině na festivalu Jeden svět
Festival Jeden svět, konaný od r. 1999, dospěl letos na prahu jara ke svému 19. ročníku. Tentokrát nabídl, soudě podle objemného katalogu, 121 filmů (přihlášeny jich byly skoro dvě tisícovky). Nezbytnost jejich předběžného „prosívání“ se týká i dokumentů o Ukrajině. Těm vybraným a promítnutým se bude věnovat následující text.
Proberu filmy v pořadí, ve kterém jsem měl možnost je vidět. Začnu proto polským filmem Když už ten vítr ustane (rež. A. A. Gabryel, 2016). Snímek je věnován Krymu a jeho nejnovějšímu osudu viděnému krymskými Tatary, jejichž situace se po ruské okupaci poloostrova zřetelně zhoršila. Režisérka nás seznámila se životem čtyř nejmenovaných tatarských rodin, dnes v podstatě rozdělených. Část jejich mladých příslušníků odjela na Ukrajinu za únosnějším životem a komunikace v rámci rodiny probíhá jen prostřednictvím krátkých návštěv či skajpování. Jde o zajímavou konfrontaci vyprávění, mlčení a často i pláče příslušníků tří generací. Film, ve kterém zaznívá ruština, tatarština i ukrajinština, by mohl působit trochu jednostrunně, neboť v něm dominuje těžko skrývaná nespokojenost spojená zatím nepříliš reálnou nadějí v konec „ruského větru“. Pro mne bylo cenné vidět muže středního věku, kterého můžeme považovat za hlavního hrdinu. Mluví otevřeně a nikoli plačtivě a vyzařuje z něj hrdost a nepoddajnost, která nepochybně přechází i na část mladé generace. Takže, stalino-putínci, pozor!
Do druhého v tuto chvíli odtrženého území Ukrajiny, tzv. Donecké lidové republiky, nás zavádí francouzsko-britský snímek Vyrob si svůj stát (rež. A. Butts, 2015). Jde o zdařilou kroniku dění v Donecku, která se soustřeďuje především na první měsíce existence separatisticko-ruského útvaru. Další vývoj je naznačen v závěrečné zhruba třetině filmu, která se snaží sledovat osudy osob děje, vyrábějících podivný stát, s ročním odstupem. Protože si režisér získal důvěru představitelů, umožňuje nám zajímavý pohled zevnitř. Více i méně významní podporovatelé tzv. DNR mluví natolik otevřeně, že sami vysloveně tvůrčím způsobem diskreditují své pochybné dílo. A tak jsme svědky vyrábění volebních výsledků (procenta pro musí být přece dostatečně vysoká), výmluvného přežívání sovětské symboliky několika generací a také zprvu velkých nadějí bodrého komunistického poslance, jimž bude dáno dříve či později vyšumět. Neméně působivě je zachyceno jednání s místními stoupenci Ukrajiny a vyostřování protiukrajinské psychózy. Zajímavý obraz rádo by státu, který jeho tvůrci chtějí zároveň co nejdříve likvidovat odevzdáním do ruské velkonáruče.
Na Krym se aspoň zčásti vracíme v estonsko-polsko-českém filmu Proces (rež. A. Kurov, 2017). Jeho hlavním tvůrcem je ovšem Rus, kterého zaujal poměrně známý osud jeho režisérského kolegy Oleha Sencova. Režisérův případ je tu sledován téměř krok za krokem, ať v Krymu, kde jeho proukrajinskou prací a zatčením začal, nebo v Rusku, kde byla dlouho slepována dohromady obžaloba vinící Sencova z vedení „teroristické skupiny“, která nikdy neexistovala. Snímek přesvědčivě ukazuje současný stav ruské justice a její podřízenost politické objednávce. Jejího strůjce, ruského prezidenta, máme také možnost vidět, když se dvakrát o Sencovově případu vyjadřuje – o důvěryhodnosti jeho slov je zbytečné zde hovořit. Závěrečné záběry byly natočeny v Jakutsku, kde si Sencov odpykává „spravedlivý trest“. Je smutnou skutečností, že ani trvající úsilí mnoha známých představitelů světového filmu nedokázalo přispět k Sencovovu propuštění.
Nakonec jsem si nechal film Příbuzní režiséra Vitalije Manského, který byl natočen v r. 2016 v estonsko-německo-lotyšsko-ukrajinské koprodukci. Tento snímek je v rámci hodnocené skupiny nejdelší a působí také nejprofesionálnějším dojmem. Natáčen byl v průběhu roku mezi květny 2014 a 2015. Tato široce založená freska zachycuje Manského rodinnou historii, kterou režisér sleduje zblízka a zároveň zpovzdálí, spíše se ptá a někdy zjevně baví, než aby komentoval. Příběh se rozbíhá ze Lvova do Odesy, Sevastopolu, Kyjeva a Donecka, průběžně se však zase do srdce západní Ukrajiny – Lvova – vrací. Výpověď o příbuzenstvu a jeho rozštěpených názorech i názorových motivacích je vskutku pestrá. Vidíme tu scény víc než působivé (např. z vojenského pohřbu ve Lvově) i takřka komické. Zde je třeba vyzvednout scény ze Sevastopolu – manželská dvojice sleduje v televizi půlnoční silvestrovsko-novoroční projev prezidenta Putina a po hodině zase projev prezidenta Porošenka, marně si vybavuje slova ruské hymny a pak se zase rádoby poučeně dohaduje o historii hymny ukrajinské. Manžel je však zároveň zneklidněn osudy krymského fotbalu i jinými změnami. Nepominu ani epizodu se stařičkým příbuzným žijícím v Donbasu, který všechno ví a všemu rozumí díky vytrvalému sledování ruské televize. Manského film je však daleko spíše smutný než veselý, což dotvrzují závěrečné záběry natočené v Moskvě, kterou, stejně jako Rusko, režisér mezitím opustil.
Ačkoli žádný z uvedených filmů nezískal festivalové ocenění, umožnily nám zajímavé nahlédnutí do některých aspektů současné ukrajinské problematiky. Je příznačné, že žádný z nich není dílem ukrajinského režiséra, ač při přípravě všech se Ukrajinci nemalou mírou zúčastnili. I to je dokladem žádoucího zmezinárodnění ukrajinské problematiky během posledních několika let. Potěšující je i to, že režiséry tří filmů jsme po projekci viděli a že bylo možno jak s nimi, tak s několika dalšími zahraničními znalci diskutovat.
(boz)
Zdroj a více info na https://www.myaukrajina.cz/node/244