22. 11. 2024 16:12
Člověk v tísni pomáhá dětským jídlem sirotkům v nemocnici v Kirovsku
Od únorového příměří už nespadl do města jediný granát, začaly však jiné problémy. Ceny vyskočily třikrát výš a ne vždy se dá najít v obchodech úplně všechno. Přitom práci a to hlavní – odměnu za ni – lidem i nadále nikdo nenabízí.
"Některé věci postrádají logiku. Asi jen bůh ví, jak to vlastně je,“ obrací sestra Natále z dětského oddělení nemocnice v Kirovsku pohled nahoru, k nebi. Kdyby jí ještě někdo před půldruhým rokem předpovídal, co všechno se stane, měla by ho prý za blázna. Nikdy ji nenapadlo, že by mohla sama zažít to, co viděla ve válečných filmech – vybuchující granáty v ulicích, přestřelky, ranění...
Nejhorší to bylo v létě minulého roku, a pak ještě v zimě. Od únorového příměří už nespadl do města jediný granát, začaly však jiné problémy. Ceny vyskočily třikrát výš a ne vždy se dá najít v obchodech úplně všechno. Přitom práci a to hlavní – odměnu za ni – lidem i nadále nikdo nenabízí. Jediné, na čem se lidé drží, jsou důchody nebo dávky na děti, částky v hodnotě v přepočtu několika stovek korun musí vystačit na měsíc.
V Kirovské nemocnici se najednou objevilo devět odložených dětí. „Tohle jsme nikdy nezažili,“ vrtí hlavou Natálie. Když se ale ptáme po příčině zdravotníci bezradní. „Životní náklady jsou takové, že lidé dělají i takhle zoufalé kroky, zvlášť osamělé mladé matky,“ říká další ze sester. Jiná oponuje, že rodičovská selhání se se souciální situací nedají přímo spojovat: „Představte si, kde žijeme – bývalé hornické město, šachty zavřené, svérázná společnost. Nechtěné děti jsme tu měli i dřív...“
Mezi chovanci nemocnice je dvoutýdení Kolja, skoro půlroční Aňa i dvouapůlletá Líza. Leží na postýlkách v jednoduchých, ale čistých pokojích. Očka otevřená, nepláčí. Jako by věděli, že volat mámu už nemá smysl... Mateřskou náruč se snaží vynahradit alespoň zdravotní sestry. „Kolja celou noc probrečel, má problémy se zažíváním,“ stěžuje si hlavní lékařka Olga s tím, že potřebný preparát není k dipozici, ukrajinské úřady léky na povstalecká území nepouští a potíže jsou i z ruské strany.
S běžnými potravinami sice nemocnice vyjde, úřady zajišťují prvadelné zásobování z ruské humanitární pomoci. Problém je ale se speciální stravou pro děti a plenami, obojí je až dvakrát dražší, než jsou ceny v Česku. Na to skromný rozpočet špitálu nestačí – a žádost o pomoc díky městským dobrovolníkům doputovala až ke Člověku v tísni. Nově založená pobočka ve Stachanově spolu se specialisty na práci s dětmi z doněcké kanceláře rozpočítali dávky stravy na měsíc. Kojenecké kaše, přesnídávky i lahvičky na krmení novorozenců bylo třeba shánět částečně až v Kyjevě. Dětský fond OSN (UNICEF) poskytl plínky a čistící prostředky, nutné v podmínkách, kdy celé město trápí nedostatek vody.
Pomoc je možné posílat přímo na konto sbírky SOS Ukrajina 93209320/0300 nebo pomocí SMS ve tvaru
DMS SOSUKRAJINA na číslo 87777
Platbu kartou můžete provést ZDE.
(Svůj dar si také můžete odečíst z daní)
Pomoc Kirovsku by měla pokračovat i další měsíce. Kvůli potížím s vodou Člověk v tísni opraví i potrubní síť porodnice v nedalekém Stachanově, která slouží jako spádová pro celou oblast s 200 tisíci lidmi. Voda totiž do regionu proudí před linii dotyku mezi ukrajinskými a povstaleckými jednotkami a častá poškození přívodů vedou k tomu, že kvůli malému tlaku teče z kohoutku jen malinký pramínek v přízemí. Naši specialisté proto instalují ve sklepě nádrž a čerpadla, která přivedou vodu i do vrchních pater.
V kirovské nemocnici se děti zdrží jen do rozhodnutí soudu, který je oficiálně prohlásí za sirotky. Poté putují do dětského domova Maljutka v Luhansku, některé si berou adoptivní rodiče. Traduje se, že proces adopcí je kvůli válce a nejasným zákonům na povstaleckém území jednodušší: „Prostě přinesete papír od lékaře, že to máte v hlavě v pořádku, a je to,“ říká jeden z místních dobrovolníků. Těžko se to ale dá nějak ověřit, věci se tu velmi rychle mění.
Aňa, Kolja, Líza nebo roční Dyma a Denis teď čekají, co jim přichystá další osud. Bude k nim příznívý a najde náhradní rodiče? Ať už to bude jakkoli, doufejme alespoň, že válka kterou zažili jako příliš malí, bude jejich poslední a nikdy si na ni už nevzpomenou.
