Čeští aktivisté nezapomínají na případ Olega #Sentsov.

Pro lepší pochopení sdílíme reportáž Zoji Světovové o její návštěvě Olega Sencova v překladu paní Jany Bartunkové.

OLEG SENCOV: DEPRESÍM NEPROPADÁM.
Rozhovor bojovnice za lidská práva s hladovějícím režisérem.

Bude to velmi osobní text. Nenovinářský. Možná zaujatý.

Měla jsem vzácnou možnost navštívit v jamalské trestanecké kolonii „Lední medvěd” Olega Sencova v devadesátý třetí den jeho časově neomezené hladovky. Setkání to bylo dramatické. Za prvé jsem si nebyla jistá, že se mnou Oleg bude chtít mluvit, přes své advokáty totiž nejednou vzkázal, že není potřeba za ním jezdit a že je lepší navštěvovat ostatní Ukrajince vězněné v Rusku, za jejichž propuštění on bojuje.
Za druhé jsem se domýšlela, proč FSIN sjednala mou návštěvu Olega. Pravděpodobně, na pozadí nedávných skandálů okolo ruské vězeňské služby, spojených s mučením v jaroslavské kolonii i na dalších místech, chtěla FSIN potvrdit, že Sencov není týrán a má lékařskou péči. Proto mi umožnili vstup. Týrán skutečně není, jak se ukázalo.

„A JESTLI SE ROZMYSLÍ A ZAČNE JÍST?”

Když proběhly veškeré formality, dozorce a šéf bezpečnosti mi obřadně přečetl „ustanovení pravidel bezpečnosti přítomnosti žen”, což je jakási vnitřní směrnice, která říká například to, že žena nesmí mít žádný sexuální kontakt s muži v kolonii, že pokud se žena náhodou octne sama v místnosti, je povinna zavřít dveře na háček, a tak podobně. Byla jsem tím vším tak zpitomělá – vždyť v žádné jiné kolonii, kterou jsem navštívila, mi taková pravidla nikdy neřekli, – že další „nařízení k chování žen v mužské kolonii” jsem si nezapamatovala. Následně jsem se v doprovodu čtyř nebo šesti dozorců vydala k ošetřovně, kde se nyní Sencov nachází. Dveře do jeho cimry byly otevřené. Schválně jsem mluvila nahlas a řekla, že dovnitř by mě měli doprovodit jen dva, maximálně tři dozorci, jinak Sencov setkání se mnou bezpochyby odmítne.

Překvapivě souhlasili. Vstoupili jsme k Olegovi. Ten mě samozřejmě poznal, usmál se a vstal z postele, na které seděl, než jsme vešli. Na lůžku ležely dopisy a knihy. Pokoj byl zařízen dost asketicky – čtyři postele, bílé zdi, čisto. Stolečků jsem si nevšimla, ale přiznávám, že jsem nebyla ve stavu, kdy bych si všímala takových – z hlediska bojovníka za lidská práva – obyčejných drobností. V rohu na židli, nebo možná právě na stolečku, stálo jídlo. Oběd. Vážně. Polévka, jakési dušené zelí a kompot.

Už dříve mi náčelník kolonie říkal, že hladovějícímu nosí jídlo třikrát denně. Takové je pravidlo. A odnášejí ho až za několik hodin. „Proč tohle děláte?” – zeptala jsem se. „A jestli se rozmyslí a začne jíst? – odvětil s nesmělou nadějí v hlase vrchní dozorce Sergej Viktorovič.

Přistavili nám dvě černé židle, seděli jsme k sobě čelem. Dovolila jsem se přisunout si židli blíž k Olegovi, špatně slyším a on mluví velice tiše. Neradi, ale souhlasili. Během našeho setkání dozorci neřekli ani slovo, pouze se po sobě občas podívali a něco si pošeptali. My s Olegem jsme si jich nevšímali. Náš rozhovor byl nahráván a natáčen.

ŽÁDNÉ ROZHOVORY

V jeden moment naší debaty Sencov zmínil, že nechce dávat rozhovory, jelikož chápe, že by s ním chtělo mluvit mnoho lidí a on by nerad poskytl nějakému novináři sólokapra. Naše beseda proto neměla být rozhovorem Sencova s novinářem, ale rozhovorem Sencova s obhájcem lidských práv. A tak se i stalo.

Samozřejmě jsem se ho ptala, jak se cítí. Přede mnou seděl Oleg Sencov, kterého jsem viděla naposledy před třemi lety při soudním jednání v Rostově na Donu. Tenhle Sencov z kolonie v Labytnangi byl oproti tomu původnímu poloviční. Stejné šibalské, usměvavé oči plné dobroty, ale zasazené ve velice vyhublém obličeji. Vrásky, které se objevují právě tehdy, když hubne tvář. Při tom všem se mi Sencov jevil spíše jako dospívající kluk, i když jsem jeho fotografie z mládí nikdy neviděla. Řekl ale, že se cítí daleko víc jako stařec, než jako kluk.

Co se týče jeho stavu, dnes [14. srpna, pozn. překl.] se cítí líp než minulý týden, kdy za ním přijel jeho advokát Dinze. Někdy se mu točí hlava a mívá celkové slabosti. Srdce nemá dost živin, srdečné sval je dystrofický – Oleg přiznal, že během posledních třech měsíců se stal „závislým” na lécích. Jeho ošetřující lékař mu vše podrobně vysvětluje. Vysvětluje, co se děje s jeho zdravím a co se může ještě stát.

Oleg mě ujistil, že na ošetřovně má dostatečnou péči a především, což mě sice překvapilo, ale věřím Olegovi, vězeňští lékaři se k trestancům chovají jako k lidem, narozdíl od toho, jak se k nim chovají v civilní nemocnici, kam Olega převezli před nějakou dobou při jedné z jeho zdravotních krizí a kde se rozhodli ho vyživovat násilím.

Tehdy se Sencov ocitl před volbou: stát se mučedníkem – bývali by ho připoutali k posteli a zavedli sondu, – a nebo přistoupit na podpůrnou léčbu a přes kapačku přijímat výživovou směs, což přispívá stabilizaci situace. V takovém případě se stav sice setrvale zhoršuje, ale postupně.

Nutriční směs Nutridrink podávanou v plastové lahvičce podobné dětským výživám, Oleg pije od 8. června. Denně pije několik lžiček, kolik přesně – nevím.

Den vždy začíná s infúzí, dostává několik dávek. Ošetřující lékař, se kterým jsem se později také setkala, mi vysvětlil, co tvoří náplň infúzních přípravků: glukóza, chlorid draselný, inosin. V druhé dávce pak reamberin, Ringerův roztok, aminoven, vitamín C. Mimo to Oleg dostává ještě vitamíny B6, B12 a B1. Dostává i léky na srdce. Vězeňští lékaři nasadili tuto medikaci se souhlasem civilních lékařů.

Požádala jsem Olega, aby popsal svůj běžný den. Odpověděl, že dny jsou si velmi podobné. Ráno podstupuje lékařské procedury, potom čte, a čte dost. Prý sto stran denně, i když dříve zvládal dvakrát tolik. Odpovídá na dopisy, něco píše, trénuje mozek. Jsou dny, kdy nemůže dělat absolutně nic. Číst a psát je pro Olega důležité, aby se, jak říká, „nezhroutil”. Když jsem si postěžovala na svou depresi, která mi občas brání číst, Oleg opáčil, že on deprese nemívá skoro nikdy, „v každém případě ne víc než půl hodiny.”

Večer opouští Oleg svůj pokoj a chodí do vedlejší místnosti, kde kouká na zprávy na kanálu Rossija 24. Maximálně třicet minut. Na filmy kouká zřídkakdy, protože dobré filmy nedávají.
Díky televizi se Oleg dozvěděl, že Macron volal Putinovi. V televizi ale neřekli, že předmětem hovoru byl on sám. Předplatné novin Novaja gazeta mu vypršelo, chystá se ho prodloužit na další půlrok.

Pokoj je pod dohledem kamer, to je též dáno „pravidly bezpečnosti”. Mimo to má Oleg k dispozici „nouzové tlačítko”, kterým může zavolat lékaře nebo sestru, kteří sedí v místnosti přímo sousedící s jeho. Téměř idylický obrázek. Ptala jsem se, co by se dělo, kdyby se Olegův – jak sám říká – předkritický stav stal kritickým a jemu se udělalo hůř. Oleg mi vysvětlil, že v tom případě by ho lékař nechal převézt do civilní nemocnice na ARO.

S MYŠLENKOU NA KYJEV

Dnes před mým příchodem Olegovi donesli spoustu dopisů, které dříve nedostával. Z nich se dozvěděl mnoho noviého. Potěšilo ho, že už vzniklo třicet videí o politických vězních z Ukrajiny. Říkala jsem mu o dopisu francouzských filmařů. Pověděla jsem mu i o dopisu Jonathana Littella. Oleg slíbil, že až se dostane do Kyjeva, určitě si jeho Laskavé bohyně přečte. Také požádal, aby byly všechny knihy, které by mu chtěl kdokoliv poslat, adresovány jeho sestřenici Natalii Kaplanové do Kyjeva. Až se tam vrátí, všechny je přečte.

Nedokázala jsem Olega požádat, aby přerušil hladovku. Zdálo se mi to jako svého druhu zrada. Zeptala jsem se: „Co dělat, jak pomoci?”

„Co mohu, to dělám”– odpověděl mi. „Dělej, co je třeba.” Doplnil, že nemůže nikomu nic nařizovat. Za sebe se rozhodl, že bude v hladovce pokračovat, protože ještě nedosáhl svého cíle. A cíl je stále stejný – propuštění ukrajinských politických vězňů v Rusku. V určitou chvíli jsem pochopila, že už jsme si všechno řekli. Oleg se unavil a já si všimla, že při hovoru zavírá oči. To ta zpropadená slabost.

Přišel čas se rozloučit. „Objímat se nebudeme?”– zeptal se mě stejně, jako před čtyřmi lety v Lefortovské vazební věznici, když jsme ho s mojí kolegyní z ONK navštívily před jeho převozem k soudu do Rostova na Donu. Šel a sedl si na postel, přikrytou šedým, erárním prostěradlem. Oleg Sencov v trestaneckém mundúru se štítkem „Oleg Sencov”. V tu chvíli si vyčítám, že jsem nepoložila několik dotazů, které jsem asi měla. Těch dotazů, na které se budou ptát mě. „V co věří? Vždyť ví, že ruská vláda se nepoddá tlaku. Nenechá se vydírat.” Nepoložila jsem mu tyto otázky, protože na ně Oleg odpovídá svojí hladovkou. Je si tak jist, že je v právu, a tak mě o tom přesvědčil, že se mi zdálo nepatřičné se takto ptát.

Oleg mi připomínal člověka, který se chystá podstoupit složitou operaci, ale přitom ví, že ji přežije, protože je odhodlán přežít. A takoví lidé zpravidla opravdu přežijí. Vždyť jsou připraveni na zázrak, který se stane. Největší šok ze setkání s Olegem byl ten, že jsem spatřila člověka, kterého jsem dříve neznala a kterého jsem nechápala. Člověka s ohromně silnou vůlí, plného odhodlání a statečnosti. V životě už jsem viděla několik politických vězňů, kteří byli tak pevní. Ale Oleg je jeden z těch nejsilnějších.

Potom jsem ještě hovořila s ošetřujícím lékařem, vyptávala jsem se ho, jak dlouho ještě Sencov může v takovém stavu vydržet a hladovět.
Doktor odpověděl: „Jak dlouho bude chtít. Ale teď už je čas přestat.”

P.S.: Pravda, je čas přestat. Je čas vyměnit „všechny za všechny”, jak slíbil Vladimír Putin před několika lety na své velké tiskové konferenci; vyměnit Rusy držené na Ukrajině za ukrajinské politické vězně, odpykávající si své tresty v ruských věznicích. Je nutné přestat říkat, že Sencov žádá nemožné nebo že „vydírá ruskou vládu”. On jen připomíná ty sliby, které prezident Ruska sám dal.

zdroj: https://mbk.sobchakprotivvseh.ru/ a /oleg-sencov-u-menya-ne-…/ a https://www.facebook.com/UkraineEmbassyinCzechia/posts/1867274650032507?__tn__=K-R