Čelný ukrajinský církevní představitel o své zemi v „roce jedna“

S homiletickou čili kazatelskou literaturou se v češtině nesetkáváme v současné době příliš často, ať jde o produkci domácí nebo přeloženou. Publikování knižního překladu publikace takovéhoto typu z ukrajinštiny je zcela překvapující. Idea vydání české verze knížky vznikla díky návštěvě jejího autora v Praze na počátku roku 2016.

Velkou zásluhu o dovedení tohoto záměru do života měla překladatelka Rita Kindlerová, která doplnila zhruba šedesát do češtiny převedených textů více než sedmdesáti poznámkami, životopisem autora a přehledem dat z dějin ukrajinské katolické církve východního obřadu. Tento termín se mi zdá být poněkud vhodnější než soustavně používaný, ale laika mírně matoucí pojem řeckokatolíci, ten však zde přesto budu používat.

Uvedená konfesionální skupina zůstává na ukrajinském území menšinová, její význam je však těžko přecenit vzhledem k zásluze řeckokatolíků o vznik a vývoj moderního národního vědomí Ukrajinců. Tato konfese má dnes aktivní vyznavače všude tam, kde žijí příslušníci západní, především haličské větve Ukrajinců – od Polska a Česka po severní i jižní Ameriku na jedné straně či Austrálii na straně druhé. Katolictví východního obřadu sice vyznávají také příslušníci jiných národů a etnik, ve východoevropském kontextu si však nikde neuchovalo tak výrazný, politickým aspektem doplněný význam jako u Ukrajinců.

Svjatoslav Ševčuk se stal hlavním představitelem ukrajinských řeckých katolíků v r. 2011, nedlouho po své čtyřicítce, ve věku pro takový úřad značně neobvyklém. Předcházelo tomu Svjatoslavovo studium v Argentině a Itálii, a následná duchovenská praxe, po které se vrátil na Ukrajinu. Jeho brzké pověření arcibiskupským úřadem bylo překvapivým, podle všeho promyšleným krokem, který se neminul účinkem a stal se pro ukrajinské řeckokatolíky přínosem.

Vydaná Svjatoslavova kázání (ale také dopisy, rozhovory a jiné dokumenty) vznikla v průběhu jediného dramatického roku – od prosince 2013 do závěru roku následujícího. Díky takto specifickým textům můžeme sledovat rychle se měnící vývoj z netradiční hodnotící platformy i v adekvátně odlišné myšlenkové a jazykové podobě.

Podpora, kterou Svjatoslav od počátku slovně poskytoval Majdanu, byla bezvýhradná a stupňovala se spolu s rostoucím úsilím dokonávajícího režimu o likvidaci tohoto fenoménu. Nepřekvapuje, že arcibiskup postupně přebíral obecně se šířící frazeologii – nejprve známé termíny Revoluce důstojnosti (od s. 71) a Nebeská setnina a později také termíny, z nichž lze vycítit určitý mesianismus: Kyjev se mu stával novým Jeruzalémem (s. 124, srv. “Majdan je naším vjezdem do Jeruzaléma“, s. 114), ukrajinští vojáci „našimi anděli strážnými“ (s. 220).

Vlastenectví, které výrazně prostupuje celou knihou, dokládá i několik dalších, neobvyklých momentů. Svjatoslav je stoupencem výkladu o kontinuitě ukrajinských duchovních a církevních dějin. V tomto smyslu vykládá tradici nejvýznamnějších kyjevských pravoslavných knížat (Vladimíra Velkého a Jaroslava Moudrého) – jejich pravoslaví také nechápe jako ruské v dnešním slova smyslu a vnímá je jako formu přiřazení se tehdejší Ukrajiny k evropskému světu (s. 33 a 54). Několikrát se obrací k citátům z tvorby ukrajinského barda 19. století Tarase Ševčenka. Podle Ševčuka by si Ukrajinci měli v r. 2014 vzít „do jedné ruky Písmo svaté a do druhé Ševčenkova Kobzara“ (s. 83). Dalším příkladem Ševčukova uvažování o národních reáliích představuje jeho výklad o jednotě nebe a země, rozuměj ukrajinské, kterou ztělesňuje modrožlutá ukrajinská vlajka (s. 187).

Na základě přečtených textů si netroufám s jistotou říci, zda arcibiskup Svjatoslav je v plném slova smyslu katolickým tradicionalistou, rozhodně je však hlasatelem modernějšího typu víry než tradičně zestátněné a mocensky zneužívané ruské pravoslaví. S protiukrajinskými výpady jeho představitelů se Svjatoslav nejednou polemicky střetá. Zároveň opakovaně prohlašuje, že Majdan neměl protiruský charakter, už vzhledem k nemalé účasti rusky mluvících účastníků (s. 103). K ruským křesťanům zaujímá aspoň na jednom místě smířlivý přístup (na s. 198 připouští, že „Bůh miluje i armádu a občany Ruska“), jinak si však nebere servítky a jasně naznačuje návaznost ruské propagandistické války na časy Goebbelsovy (s. 191).

Ševčuk vnímá vítězství Majdanu z počátku r. 2014 jako v jistém směru epochální událost, která je zároveň výraznou a těžko nahraditelnou šancí nejen pro jeho církev, ale pro křesťanství vůbec. Nápor sekularizace západního typu totiž vstupuje i do Ukrajiny a střetá se tu s tendencemi obnovit náboženský a církevní život. Zároveň se úvodní étos Majdanu, dočasně sdílený velkou částí obyvatelstva, začal postupně vytrácet. V případě mnoha lidí přišlo na jeho místo větší nebo menší rozčarování – dnes už v Ukrajině asi málokdo věří ve vybudování státu, v němž by panovala obecná solidarita (s. 190).

V této souvislosti si asi nejeden čtenář knihy položí otázku, kam se Ševčuk posunul v hodnocení ukrajinského vývoje po dvou letech a jak reflektuje své pohledy a hodnocení z ukrajinského „roku jedna“ dnes. Něco z toho prozradil při další, nedávné návštěvě Prahy.

Ševčuk, S. (2016): Majdan a řeckokatolíci na Ukrajině. Praha, Karmelitánské nakladatelství. Stran 253 (11). /ISBN 978-80-7195-928-1/

(boz)

Zdroj a více info na https://www.myaukrajina.cz/node/258