25.11.2017 v Praze: Dvojí pražská vzpomínka na Hladomor z roku 1933

Čtvrtá sobota v listopadu, tedy některý den mezi 22. a 28. listopadem, je v Ukrajině věnována od roku 2006 vzpomínce na oběti politicky motivovaného hladomoru z roku 1933. Ten připravil o život několik milionů lidí (přesný počet nikdo nikdy znát nebude), aniž by „veliký Stalin“ hnul brvou. Šlo jen o projev „zostřeného třídního boje“.

     Katastrofě z roku 1933 říkají Ukrajinci někdy jen Holod a slovo píší opravdu s velkým písmenem. Přes prostorovou a rostoucí časovou vzdálenost vzpomínají na tuto tragickou stránku svých dějin také dnešní Ukrajinci v České republice – aspoň ti, kteří nepropadli lhostejnosti a nehodlají zapomenout na to, co bylo před nimi. Těch druhých je určitě víc než dost. V opačném případě by se totiž prostor pod sochou sv. Václava zaplnil v sobotu 25. 11. odpoledne podstatně víc. Pravda, pršelo…

Předchůdci účastníků dnešní akce, kteří žili v Praze před 84 lety, dělali v době, kdy se to všechno odehrávalo, maximum. Jejich snaha o pomoc a o symbolické „zvonění na poplach“ však mohly změnit jen málo. Nepomohlo ani vydání úvodního čísla časopisu Hlad v Ukrajině, redigovaného známým novinářem Hyppolitem Boczkowským. Ani tato sbírka dokumentů a materiálů nevzbudila u českých hostitelů a sousedů nijak výrazný ohlas, a na další vydávání tohoto informačního věstníku se nedostávalo peněz.

Sovětský režim dělal tehdy i v následujících desetiletích prostřednictvím osvědčených „potěmkinských vesnic“ a ovlivňováním novinářů a posléze i historiků vše pro to, aby zmíněná událost zůstala provždy utajena a zapomenuta. Tato snaha nemohla být trvale úspěšná. Dnes je Hladomor vnímán jako jedna z klíčových tragédií ukrajinských dějin minulého století, ba přímo jako genocida uskutečněná na ukrajinském národu. Současné Rusko nemá na práci nic jiného, než ukrajinskou vzpomínku na hladomor zlehčovat tvrzeními typu, že se tehdy hladovělo v Sovětském svazu všude apod. Průvodním jevem těchto tvrzení je ovšem neochota přiznat aspoň symbolicky spoluzodpovědnost. Jestliže se Rusko prohlásilo před čtvrtstoletím právním nástupcem Sovětského svazu, mělo by se vypořádat s temnými stránkami odkazu svého právního předchůdce. Tento úkol je, jak vidno, nad síly vedení i obyvatel putinovské země.

      
Dnešní akce, při které promluvil ukrajinský velvyslanec v České republice, byla doprovozena i výstavkou, v jejímž rámci byly na několika panelech s převážně anglickým textem soustředěny hlavní faktické údaje a předvedeny aspoň některé textové a obrazové dokumenty. Osvěta tedy mohla aspoň trochu zasáhnout i všudypřítomné zahraniční turisty, pohybující se v prostoru mezi pomníkem svatého Václava a podivnými domečky, v nichž hostuje stravovací nabídka nazvaná Václavské vánoce.

Na závěr druhá, povýtce soukromá a už jen zprostředkovaná vzpomínka. Nechci pominout část vlastní rodinné historie z onoho krutého roku, který tedy opravdu nebyl jen rokem nástupu Adolfa Hitlera k moci. Má maminka napsala v povídce „Pokoj“ před půlstoletím toto: „Ze stěny pokoje mne po ránu zdraví ze zažloutlé fotografie moji nejbližší. Děda Pavlo se dívá úkosem na mé knížky. Nemá je rád a nijak si na ně nemůže zvyknout. Bývá se mnou ale jen málo. Hned jak vstane slunce, jde spolu s ním na celý den kosit pšenici. Někdy se o dědu bojím, když se někde zdrží. Snad ho na tom zlatém poli nenajde znovu hladová smrt?“

Když začali v Ukrajině šedesát let po hladomoru vydávat pro jednotlivé regiony soupisy jeho obětí, ukázalo se, že o nespočtu z nich chybí jakékoli záznamy. Není zde uvedeno ani jméno mého pradědy Pavla Klymenka z Hoholiva na Kyjevsku – prostě se po orwellovsku „vypařil“. Já, narozený o jedenadvacet let později, se už nic víc o pradědově osudu nedovím. Mohu tedy jen trochu pomoci mamince. Budu s ní pro pradědu nabírat vodu ze studny a tiše doufat, že se přece jen brzy vrátí z pole domů.

(boz)

Zdroj https://www.myaukrajina.cz/node/396