„Klymenkivna“ a její tři osudy

Tato forma zájmu o ukrajinskou tematiku má tradici už delší než dvě stě let a jednou bude jistě důkladně zpracována. V různém rozsahu překládaly z ukrajinštiny desítky osob, o nichž často víme jen málo. Jednu překladatelku tu dnes chceme připomenout.

Ukrajinští emigranti, kteří se po první světové válce zachránili v českých zemích, zjistili dost brzy, že se nebudou moci či že se nechtějí vrátit domů. Hledali si životní partnerky mezi Češkami. To byl i případ Ukrajince z Kyjevska, Hryhorije Klymenka. Podařilo se mu absolvovat Ukrajinskou hospodářskou akademii v Poděbradech a získat inženýrský titul. Existenční poměry ve třicátých letech však nebyly jednoduché, zvláště když se rodina rozrostla o dvě dcery.

Život vedl všechny příslušníky klymenkovské rodiny dost klikatými cestami. Starší dcera Ludmila či Ljudmyla vyrůstala na pražských Vinohradech v českém jazykovém prostředí. Jako dítě ji samozřejmě oslovily pohádky, zejména Andersenovy, a předznamenaly část jejích pozdějších snah.

Za války začala tato Čechoukrajinka studovat na Ukrajinském gymnáziu v Modřanech u Prahy a dostala se tak do výraznějšího kontaktu s ukrajinským světem. Ráda vzpomíná na svého učitele ukrajinštiny, slavného literárního historika Leonida Bileckého. Ten, když jednou při hodině hodnotil slohové práce, řekl: „Klymenkivně dát jedničku nemohu, protože pak bych ji nemohl dát nikomu jinému…“.

Snad to bylo další předznamenání budoucí cesty mladé studentky. Ta však ukrajinské gymnázium nemohla dokončit, protože většina studentů a učitelů odjela v dubnu 1945 do Bavorska. Pokračovala tedy na české střední škole a poté na pražské pedagogické fakultě. Odtud ji ale počátkem padesátých let vyloučili, protože příslušné komisi bez taktizování a po svém odpověděla na otázku, zda věří více „svému Bohu“, nebo generalissimu Stalinovi.

Ludmila si musela začít vydělávat na každodenní chleba, brzy nato ji ale potkala první vážná známost a sňatek. Začínající ukrajinista Orest, který žil v Praze od roku 1941, vtáhl brzy svou choť hlouběji do světa ukrajinského slova. Zazněla prý i slova: „Budeme mít dítě, až budeš dobře znát ukrajinštinu.“ Podmínka byla splněna a na svět přišly dvě děti. Jakmile to šlo, začala Ludmila překládat z ukrajinštiny do češtiny menší prozaické práce i knižní díla. První překladové knížky (od Smolyče a Rybaka) vyšly v roce 1958. Pak přibývaly další – od autorů ukrajinské klasiky (Vovčok, Nečuj-Levyckyj, Franko, Kocjubynskyj, Chotkevyč) k předním osobnostem porevoluční a poválečné doby – Janovskému, Pervomajskému, Hončarovi a Hucalovi. Část překladů byla určena dětem, naposledy kniha ukrajinských lidových pohádek.

Byly to plodné roky, které umožňovaly poměrně koncepční výběr titulů pro převod do češtiny. Ludmila se přitom po polovině 60. let pokusila i o vlastní tvorbu. Úspěch měly její české pohádky s kozáckou tematikou Jak čerti na světě vyhynuli, vydala ale také knížku drobných próz v ukrajinštině Z ptašynoho slovnyka (Z ptačího slovníku). V roce 1968 však podmínky života a práce změnila složitá životní serpentina. Nový sňatek a založení druhé rodiny znemožnily na dlouhé roky překládání i psaní.

Teprve od 90. let 20. století se mohla Ludmila znovu vrátit do světa pohádek několika knížkami psanými česky. K nim přibylo v roce 2014 zpracování vzpomínek jejího druhého manžela Fedora, rodáka z Podkarpatska, pod titulem Můstek mezi zemí a nebem. Zde našla autorka cestu k vyznání své lásky k ukrajinským Karpatům a jejich přírodě.

Někdo by mohl říci, že dvě osmičky neznamenají opravdové životní jubileum, kulaté jsou ale víc než dost. V závěru proto přeji za sebe i své tři sourozence trojjediné Ludmile (Klymenkové, Zilynské a Jančikové) mnoho síly a vytrvalosti. Z rosy i z vody!

(boz)

PhDr. Bohdan Zilynskyj, Ph.D., historik, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. (bohdan@myaukrajina.cz)

Zdroj, autor, více na https://www.myaukrajina.cz/node/515