22. 11. 2024 05:55
Dvě delegace Ukrajinského státu v Praze počátkem září roku 1918
- Ukrajinskému velvyslanci v ČR Jevhenu Perebyjnisovi k životnímu jubileu
Historie ukrajinského velvyslanectví v České republice je stará 25 let, jako samotná „počeskoslovenská“ Česká republika. Zdvojnásobení tohoto počtu představuje životní jubileum ukrajinského velvyslance v Praze Jevhena Perebyjnise. A násobíme-li toto číslo ještě dvěma, jsme u letošního kulatého výročí Československa, ale nejen u něj…
Vzpomínání na sté výročí vzniku první republiky bylo hlavní událostí závěru letošního října. Z česko-ukrajinského hlediska představoval podzim roku 1918 také náběh ke zrození československo-ukrajinských mezistátních vztahů – ty se začaly ve větší míře realizovat o tři měsíce později, po příjezdu ukrajinské diplomatické mise do Prahy. Paradoxně však můžeme doložit už na počátku září 1918 první náznaky existence „polostátních“ vztahů česko-ukrajinských. Stalo se tak v rámci tehdy už existujících diplomatických vztahů Ukrajinského státu a Rakousko-Uherska.
Hetman Pavlo Skoropadskyj na nástěnné malbě v Kyjevě.
Český stát (někdejší země Koruny české) existoval na sklonku podunajské monarchie v podobě Království českého, Markrabství moravského a Velkovévodství slezského. Před počátkem první světové války měly všechny tyto územní jednotky určitou míru samosprávy, vyjádřenou především existencí zemských sněmů a jiných institucí, ty však zahraničněpolitické iniciativy vyvíjet nemohly. Takové záležitosti se řešily ve Vídni na úrovni ministerstva zahraničí, společného rakouské i uherské části monarchie.
Protože Rakousko-Uhersko uznalo na počátku února 1918 brestským mírem státnost tehdejší Ukrajinské lidové republiky, vznikly předpoklady k navázání diplomatických vztahů mezi těmito zeměmi. Ukrajinské velvyslanectví ve Vídni začalo působit koncem jara roku 1918 a brzy nato, na sklonku léta, se začalo mluvit o potřebě zřízení ukrajinských konzulátů v Pešti a v Praze. Tato skutečnost je doložena v dobovém tisku, příslušný záměr však už realizován nebyl – do rozpadu podunajské monarchie totiž zbývaly jen dva měsíce.
Skutečnost, že se o zřízení ukrajinského konzulátu v Praze mluvilo, však nevyčerpává látku tohoto krátkého článku. Zajímavější a konkrétnější skutečnosti teprve přicházejí na řadu. Spjaty jsou vesměs s počátkem září 1918 a s událostí důležitou pro tehdejší ukrajinsko-německé vztahy. Hetman Ukrajinského státu Pavlo Skoropadskyj uskutečnil se svým doprovodem ve dnech 4.–17. září 1918 jedinou zahraniční cestu, která vedla do Německé říše a zvláště do Berlína. Hetman se stal hostem císaře Viléma II. – oba nejspíše netušili, že jejich vladařské dny jsou už sečteny.
Ve spisech Policejního ředitelství v Praze z let 1916–1920, uložených v Národním archivu v Praze, se dochoval útlý spis, který nás bude zajímat – týká se totiž krátké návštěvy čtyřčlenné ukrajinské delegace v Praze. Její účastníci jsou nazváni právě jen termínem „ukrainische Delegierte“ a ze spisu se dovídáme, že se ubytovali v hotelu Zlatá husa, který dodnes stojí v dolní části Václavského náměstí. Do Prahy přijeli z Vídně 1. září 1918 a strávili zde tři dny.
K činnosti čtyř ukrajinských zástupců a jejich tříčlenného doprovodu se dochovaly dvě německy psané zprávy „dozorovacího“ charakteru. Starší z nich obsahuje seznam členů delegace se stručnými údaji o každém z nich. Kromě toho je ve spisu přiloženo pět ohlašovacích lístků z hotelu Zlatá husa, pořízených v den příjezdu a ubytování těchto hostů. Křestní jména i příjmení Ukrajinců jsou v německých dokumentech převedena do „od-ukrajinštěné“ podoby, ale s pomocí jiných zdrojů můžeme identifikovat s jistotou aspoň dvě zajímavé ukrajinské osobnosti.
Ukrajinskou delegaci, která jednala v Praze, tvořili:
předseda komise ministerstva pro záležitosti zásobování Ukrajinského státu ing. Mykola Džunkovskyj
ředitel Celoukrajinské společnosti zemstev (takto bych přeložil příslušný německý termín) Volodymyr Koval,
blíže nespecifikovaný úředník Fedir Nakonečnyj
a další úředník Marjan Ostodovskyj.
Údaje, které lze dohledat o třech ze čtyř zmíněných Ukrajinců, naznačují, že žádnému z nich ještě nebylo pětatřicet let a že pocházeli z různých ukrajinských regionů, nebo do nich byli příslušní – od Volyně na severozápadě a Podolí (Podillja) na jihozápadě země přes Kyjev po Poltavu a Katerynoslav (dnes: Dnipro), položené podstatně východněji.
Ukrajinské hosty doprovázeli dva Češi – nadporučík rakouské armády Bohumil Kotaška ze Starého Tábora a účetní Karel Janeček, příslušný do nespecifikované lokality na ukrajinském území – mohl to být volyňský Čech. Jakou roli hrál další muž, uvedený v souvislosti s delegací, Maďar Bertolt Bálint, je opravdu těžké vytušit.
O činnosti delegace a míře její úspěšnosti se zatím nedovídáme z pramenů nic. S velkou mírou pravděpodobnosti lze konstatovat, že se jednalo o snahu naplnit konkrétnějším obsahem budoucí hospodářskou spolupráci, nezbytnou pro obě strany vzhledem k potřebám, které vznikly po podepsání brestské mírové smlouvy a vstupu německých a rakouských vojsk na ukrajinské území. Nepochybně bylo třeba hledat cesty k zahájení větší obchodní výměny mezi českou částí rakouské monarchie a Ukrajinou.
Policejní zprávy o delegaci se kupodivu nezabývají tímto jejím hlavním úkolem, ale informují, jak její členové využili volného času. Víme tedy, že 4. září navštívili všichni ukrajinští představitelé Pražský hrad a ještě v týž den se vydali vlakem zpět do Vídně. Mezi podpisy v pamětní knize Staroměstské radnice, uložené v Archivu hl. m. Prahy, navíc nalézáme ke dni 3. září dva členy delegace – Džunkovského a Kovala.
Osud těch členů delegace, o kterých víme nejvíce, se v dalším desetiletí naplnil dvojím různým způsobem. Volodymyr Koval (1885–1927) opustil Ukrajinu v roce 1921 a nejpodstatnější část emigrantského života prožil právě v Čechách jako učitel Ukrajinské hospodářské akademie. Byl publikačně činný, a to i v českém tisku, jeho život však skončil v pouhých 42 letech. Fedir Nakonečnyj (1884–1921) se jako emisar exilového centra Ukrajinské lidové republiky vrátil koncem roku 1920 do Kyjeva a stal se členem Celoukrajinského ústředního povstaleckého výboru, který připravoval protibolševické povstání. Činnost tohoto centra však byla odhalena, Nakonečnyj a jiní členové byli v červnu 1921 zatčeni, o dva měsíce později odsouzeni k smrti a popraveni.
Vraťme se však ještě jednou do září roku 1918. Ve významném německém deníku Bohemia, který vycházel v Praze, nacházíme (v čísle ze 4. 9. 1918) článek „Ukrajinští hosté v Praze“. Tento zajímavý materiál informuje o tom, že předchozí den v Praze krátce pobývala jiná, byť také čtyřčlenná ukrajinská delegace. Trasa, kterou se ubírala, s Vídní nesouvisela – vedla z Karlových Varů do Jablonce a dále do sousedního německého Slezska. Zdá se tedy, že cesta této skupiny mohla souviset bezprostředněji s hetmanovou cestou do Německa. Pražský pobyt této druhé delegace, která rovněž sondovala možnosti mezistátní obchodní výměny, trval zřejmě jediný den. Ani v tomto případě neznáme výsledky jednání.
V novinovém materiálu je zmíněno jméno jediného příslušníka této druhé delegace, Lypovského či Lipovského (německy psáno: Lipowski). Ten poskytl Bohemii zajímavé hodnocení stavu a perspektiv ukrajinsko-německých a ukrajinsko-rakouských vztahů. Uvedl např., že v Ukrajině by mělo lepší zvuk a výhledy právě jméno Rakousko-Uherska, že však rozvoji obchodních vztahů brání četné byrokratické překážky. Zmínil se také o vnitřní situaci v Ukrajině, ukrajinsko-ruských vztazích a dalších otázkách.
S jistotou lze uvést to, že brzy po zmíněných jednáních, 18. 9. 1918, byla podepsána hospodářská smlouva mezi Rakousko-Uherskem a Německem na jedné straně a Ukrajinou na straně druhé. Jednalo se o poslední pokus konkretizovat perspektivu vzájemných vztahů. Smlouva se však realizace nedočkala vzhledem k tomu, že události nabraly příliš rychlého spádu. Ten byl, jak známo, zcela nepříznivý jak pro Německo a Rakousko-Uhersko, tak pro hetmanský stát.
Tato zdánlivě bagatelní záležitost znovu potvrzuje, v jak nesnadných podmínkách se vyvíjely pokusy o realizaci ukrajinské zahraniční politiky a její hospodářské složky na sklonku první světové války, před stovkou let.
Závěrem si představme situaci z mezidobí. Jak by to asi vypadalo, kdyby pomyslné sudičky ohlásily v listopadu 1968 v Ternopoli nad kolébkou zrovna narozeného Jevhena, že se stane velvyslancem ukrajinského státu v České republice. Jeho rodiče by asi jen nevěřícně a udiveně zavrtěli hlavami nad takovouto předpovědí, tehdy zcela nereálnou až fantastickou. Právě taková věc se však stala a my jsme s ní dnes konfrontováni. Můžeme být vděčni jak za tuto skutečnost a za mnohostranné úsilí současného velvyslance, tak za to, že česko-ukrajinské vztahy nabyly po oné stovce let úplně jiné dimenze a rozsahu.
foto: Hetman Pavlo Skoropadskyj na nástěnné malbě v Kyjevě
(boz)
Zdroj,autor: https://www.myaukrajina.cz/node/568?fbclid=IwAR0PfoFU1FsXoj-LRcn4HwAudeMicbJd1hCFdN3NaFDiHe9aUcUuAT0-uzA