Anastasija Dmytruk: křehká i bojovná autorka

Škála jmen na literární mapě Ukrajiny se v uplynulých třech letech výrazně rozšířila. Zároveň vstoupila do poezie i prózy témata, jejichž existenci by jen málokdo dokázal předvídat. Obojí, nové spisovatelské jméno i obranně-válečnou tematiku, spojuje zjev Anastasiji Dmytruk. Setkání s ní se uskutečnilo 5. června na pražské filozofické fakultě.

     
Tato nová autorka se narodila v r. 1991, je tedy vrstevnicí nezávislé postsovětské Ukrajiny. Pochází z Nižyna na severovýchodě země, tak výrazně spjatého s postavou N. V. Gogola. Snad tato okolnost i Gogolův dualismus (ukrajinský původ a rusky realizované literární snahy) předznamenaly dvojjazyčnost, která se projevuje v autorčině tvorbě. Jasně se to ukázalo v její první sbírce z r. 1994, kde ruština ještě převládala. Rusky psané básně byly v nejednom případě i velmi rychle zhudebněny. Do řeči zvuků je přivedli např. Litevci či gruzínský skladatel – dokazuje to, jak osud Ukrajiny spojuje příslušníky těch národů, které donedávna měly, stejně jako Ukrajinci, povinnost být ruskými bratry.

Obecnou známost zajistila autorce v r. 2014 rusky psaná báseň „Nikogda my ně buděm braťami“. Autorka v ní rozhodně odmítla možnost jakéhokoli dalšího ukrajinsko-ruského bratrství či bratření a poukázala na základní rozdíly mezi oběma národy. Tato výpověď, odpovídající smýšlení velké části ukrajinské společnosti, měla obrovský ohlas, u Rusů samozřejmě negativní, přešla i do autorčiny druhé sbírky nazvané „Ce moja i tvoja vijna“, tedy „Je to má i tvá válka“. Jádrem pražského setkání byla prezentace této čerstvě vydané knížky.

Zde můžeme číst nejen básně, ale i kratší vzpomínkové a esejistické texty napsané autorkou, přidány jsou ale i ukázky čtyř dopisů psaných ukrajinskými vojáky nasazenými na frontě v Donbasu. Z této knížky autorka recitovala, aniž musela ve všech případech číst. Přednášela bez zbytečného afektu, možná ne vždy s úplnou sebejistotou, ale přesvědčeně. Poté trpělivě odpovídala na dotazy z pléna, které se dotkly mimo jiné už zmíněné dvojjazyčnosti charakteristické nejen pro její tvorbu, ale pro Ukrajinu obecně.

Anastasija si jistě umí získat posluchače jak v rámci diaspory, tak u sebe doma. Často totiž zajíždí do frontové oblasti a nemocnic, kde jsou léčeni zranění ukrajinští vojáci. Působí jako pohledná, skromná a ve svých názorech pevná osoba. Na dotazy z pléna odpovídala zcela upřímně. Přiznala se např. k tomu, že vůbec netouží potom, aby její tvůrčí snahy byly vtaženy do stranicko-politického zápasu a aby jich tak bylo zneužito. Kéž jí toto přesvědčení a předsevzetí vydrží…

K autorčině tvorbě se na našich stránkách ještě vrátíme, zde už připojím jen poznámku o účastnících popsané prezentace. Přišli na ni především Ukrajinci (včetně pražského velvyslance), Čechové byli v zřetelné menšině, přestože se tlumočilo. Na nepříliš velký český zájem o ukrajinské informační akce konané v českém prostředí jsme bohužel zvyklí. V případě této akce by však měla nemenší smysl účast ruských posluchačů. Jestliže Anastasija Dmytruk píše v nemalé míře rusky, pak by právě Rusy měla její tvorba zajímat, chtějí-li vůbec pochopit, co se v ukrajinském prostředí v posledních letech děje. Otázkou je, zda si vůbec uvědomují, že by se zajímat měli. Ono je to v podstatě jedno – řečeno po jejich: „pójezd pašól“.

(boz)

Více na https://www.myaukrajina.cz/index.php/node/296