Nezapomínejme k nim občas upřít zrak... René Kočík
Že my jsme přišli o sny a zabředli do blbé nálady, neznamená, že dnešní ukrajinské naděje a touhy jsou směšné nebo bezcenné.
„Nad Dněprem z hříšné, zkrvavené a zasněžené země se vypínal k černé pochmurné obloze Vladimírův půlnoční kříž. Zdálky ramena kříže splývala a kříž se měnil v hrozivý trestající meč. A přece tolik neděsí. Neboť všecko pomine, utrpení, bolest, krev, hlad i mor. Meč zmizí, ale hvězdy budou zářit na obloze i tehdy, až se naše těla i skutky rozpadnou v prach. Nenajde se nikdo, kdo by to nevěděl... Proč se bráníme upřít k nim svůj zrak? Proč?"
Těmito slovy končí román Michaila Bulgakova Bílá garda. Spisovatel jeho děj zasadil do svého rodného Kyjeva v chaosu občanské války.
Chtě nechtě se mi atmosféra geniální knihy líčící téměř sto let staré události vybavuje při pohledu na Kyjev těchto dní.
Podtrhuju slovo atmosféra, onu náladu napětí, skličujících obav i heroického vzepětí, horečných proměn názorů a postojů, jež si vynucuje ze dne na den se měnící politická a společenská situace.
Je to něco, co jsme tady zažili před čtvrt stoletím, kdy touha po svobodě a důstojném bytí přemohla strach.
Tváře protestujících v Kyjevě byl titulek reportáže, kterou jsme přinesli v minulém čísle.
Doplňovala ji fotografie mladíka, který se stal obětí bojů v kyjevských ulicích.
V nepřetržitém proudu informací ze současné Ukrajiny by tak nemělo zapadnout:
„Ukrajinský lid bojuje za evropské hodnoty svobodné a spravedlivé společnosti a bez nadsázky za ně nasazuje své životy a prolévá svou krev. Moc doufám, že to oceníte," napsal v prohlášení k evropským občanům jeden z nejlepších ukrajinských spisovatelů současnosti Jurij Andruchovyč.
Pero žhavené revolučním patosem? Při čtení seznamu mrtvých a záhadně zmizelých jen prosté konstatování jednoho z těch, kteří zlomili páteř strachu a vystoupili na obranu své budoucnosti.
A svým dílem i budoucnosti naší.
Že my jsme přišli o sny a zabředli do blbé nálady, neznamená, že dnešní ukrajinské naděje a touhy jsou směšné nebo bezcenné.
Ano, meč zmizí, a hvězdy budou dál zářit i tehdy, až se naše těla i skutky rozpadnou v prach.
Nezapomínejme k nim občas upřít zrak...
René Kočík, zástupce šéfredaktora Týdeníku Rozhlas
