Made in Slavutych

6.03.2017 v 12.00 - byla prezentace vítězného projektu Made in Slavutych.

Adresa: městská rada Slavutych

Akce na Facebook https://www.facebook.com/events/1764974957164122/

Video http://bit.ly/2mfy5PM.

Kateřina Šedá (1977) je česká výtvarnice, jejíž práce má blízko k sociální architektuře.

V letech 1999–2005 absolvovala Akademii výtvarných umění v Praze u profesora Vladimíra Kokolii. Zaměřuje se na sociálně laděné experimenty, které mají za cíl vyvést zúčastněné ze zažitých stereotypů nebo ze sociální izolace. Pomocí jejich vlastní (vyprovokované) aktivity a díky novému využití všedních prostředků se pokouší probudit trvalou změnu v jejich chování.

Je autorkou řady veřejných realizací v České republice i v zahraničí. Vystavovala například v SF Moma v San Franciscu (2014), na Benátském Bienále (2013), v Kunstmuzeum Luzern (2012), v Tate Modern v Londýně (2011), Mori Muzeu v Tokiu (2010), New Museum v New York (2009), Manifestě 7 v Bolzanu (2008), 5. Berlínském Bienále (2008), v Rennaisance Society v Chicagu (2008) nebo na Documentě 12 v Kasselu (2007).

Vydala řadu knih a publikací v nichž detailně mapuje jednotlivé projekty. Její práce obdržela řadu ocenění (Cena Jindřicha Chalupeckého, Essl Award, Nejkrásnější kniha roku 2012, Contemporary Art Society Award, Fluxus Award atd.)

 Made in Slavutych

Město Slavutych vzniklo v rozmezí let 1986 až 1988 pro obyvatele města Pripjat, města evakuovaného v roce 1986 po havárii jaderné elektrárny Černobyl. Město má několik nej - má jít o nejmladší město na Ukrajině, má velice nízký průměrný věk (způsobený hlavně velkým počtem dětí) a životní úroveň je zde údajně výrazně vyšší, než je na Ukrajině obvyklé. Přesto jsem na tomto místě měla pocit, že jsem se vrátila o třicet zpátky. Město bylo dokončeno v roce 1988 a podle mých informací se od té doby nijak výrazně nezměnilo. Střed tvoří ve lké centrální náměstí s radnicí a několika obchody v jeho blízkosti. Převážná většina obyvatel bydlí v panelových domech okolo. Více než architektura mě většinou zajímají lidé, kteří tam žijí - jinak tomu nebylo ani zde, i když jsem občas narážela na jazykovou bariéru. Většina místních obyvatel v době mého“výzkumu“ řešila víc válku s Ruskem, než 30 let starou havárii v jaderné elektrárně. Což je zcela pochopitelné. Mou velkou výhodou je, že sama pocházím ze země, kde více než 40 let vládl komunistický režim. Vím, jaký problém nastane, když “věc” co patřila všem, najednou patří někomu konkrétnímu. Lidé pak často mají pocit, že jejich svět končí u prahu jejich dvěří, že všechno co je za ním, už patří někomu jinému. Dříve lidé věci budovali společně a měli daleko větší vztah k místu, kde žili. Dnes jsou lidé zvyklí mnohem více cestovat – nejen za prací, ale i z a nákupy či zábavou. Místo, kde přespávají, se tak stává jen jednou z dalších zastávek. 

 Svým projektem bych ráda obyvatele z této určité letargie probudila. Dala jim pocit, že věci lze dělat společně, že to má smysl a že to vede ke konkrétnímu výsledku. Lidé jsou dnes bohužel mnohem více apatičtí než tomu bývalo dřív, stejně tak je mnohem těžší pro ně zájem o společnou věc probudit. Přesto si myslím,  že to lze – a to nejen ve Slavutychu, či v mé rodné Líšni, ale prakticky kdekoliv na světě. Jen se musí zvolit na správné místo správná věc.Ve Slavutychu jsem se rozhodla pro něco, co může na první pohled působit bizardně - dostat Slavutych do Guinness World Records. A to způsobem, který zvolí sami obyvatelé tohoto města. Mělo by to být něco společného, u čeho budou mít pocit, že je to jejich vlastní rekord. Rekord skutečný, zapsaný do Guinness World Records. Rekord, který Slavutych představí čtenářům či fanouškům rekordů na druhém konci světa. Slavutych se tak může stát místem, které může inspirovat i mnohá jiná města kdekoliv ve světě. Místem, které ukáže že má stále cenu dělat věci společně.

Kateřina Šedá

Více na http://kyiv.czechcentres.cz/cs/program/detail-akce/made-in-slavutych1/