Hrát indiánku jsem nechtěla, říká ukrajinská herečka Ivanna Illjenko

March 8, 2013| Filed under Aktuality

Baletka Národního divadla Ivanna Illjenko od malička tančí a hraje, přesto říká, že při natáčení filmu ničemu nerozumí a do baletu ji museli rodiče nutit. Už devět let žije v Praze a česky, ač učebnici češtiny ani neotevřela, mluví plynule. Do Brna v pátek a neděli přivezla film Ten, který prošel ohněm,  kde ztvárnila roli indiánské manželky hlavního hrdiny Ivana Dodoka. Snímek, který lákal filmaře už padesát let, zrežíroval její otec Michajlo Illjenko a natáčení trvalo dlouhých pět let.

Na festival jste přijela představit snímek svého otce Ten, který prošel ohněm, ve kterém hrajete indiánskou dívku. Jaké to bylo, chodit po Ukrajině v indiánském kroji?

Zvláštní. Nejdřív jsem se té roli hodně bránila, vůbec jsem si nedokázala představit, že budu hrát mladou Indiánku Hlavně kvůli svému vzhledu. Myslela jsem si, že oni vypadají úplně jinak, že mají úplně jiné rysy než já. Pak jsem se ale dívala na fotky a zjistila jsem, že ne všichni vypadají tak, jak si je představujeme, jak je známe z učebnic. Rysy v tvářích mají různé a někdy ne tak výrazné.

Musel vás tatínek přemlouvat, abyste tu roli vzala?

Ano, mluvili jsme o tom. Já jsem mu říkala, že ne, že to nejde.

Pracovat pro vlastního otce může být náročné. Jak se vám s ním spolupracuje?

Je na mě přísný, ale výsledek pak stojí za to. Když jsem byla malá, hrozně jsem trpěla. Poprvé jsem hrála v jeho filmu, když mi bylo čtrnáct. To byla strašná krize, to jsem plakala každý druhý den. Přišlo mi, že je na mě strašně přísný a vůbec se chová jinak než normálně. Teď spolu máme krásný vztah, ale dodnes je na mě opravdu přísný. Dnes už to ale beru jinak.

Bavíte se spolu o tom, jak se na roli, kterou hrajete, připravit?

Ano, ale on mi nenaslouchá! Vůbec. To jenom já musím poslouchat.

Ačkoliv k sobě Ukrajinci a Češi mají docela blízko, kulturu těch druhých příliš neznají. V čem se ukrajinské filmy liší od těch českých?

Náš hrdina na konci buď velmi trpí, nebo umře. A my si v tomhle filmu řekli, že se s tím má něco udělat. Ne že by mělo vždycky dojít na happyend, ale že pozitivní konec občas neuškodí. A taky se teď na Ukrajině točí strašně málo filmů. Vlastně většinu dnešních „ukrajinských" filmů točí Rusové...

Film Ten, který prošel ohněm, zachycuje skutečný příběh Ivana Datsenka. Je rozdíl, když hrajete roli, která má předlohu, která je založena na skutečných postavách a událostech od filmů, které jsou celé fikcí?

Ne. Snažím se představit si postavu sama, i když je to ve scénáři dané. Nicméně o té dívce, o Stínu vlaštovky, v podstatě nikdo nic neví, můžeme si ji představovat, jak chceme. Zato o Ivanu Datsenkovi víme daleko víc. Možná že ten herec musel brát na Ivana nějaké ohledy.

Pocházíte z rodiny filmařů - váš tatínek i strýc jsou režiséři, vy zatím hrajete a zároveň jste baletkou Národního divadla v Praze. Ve filmech jste hrála odjakživa, jak jste se ale dostala k tanci?

Mě donutili! Já nechtěla! Moje máma byla baletka. Když jsem byla malá, tak to za mě rozhodli a dali mě do baletní školy, na konzervatoř. Mysleli si, že aspoň uvidím svět. A na konzervatoři mě to chytlo... Ale nechtěla bych být režisérem. Myslím, že je to složité povolání. Určitě je to moc zajímavé, ale vidím doma, co všechno to obnáší. Vůbec to není sranda.

O filmu Ten, který prošel ohněm jste prohlásila, že natočit ho byl svým způsobem odvážný čin. Jak jste to myslela?

Měli jsme neskutečné finanční problémy. Film se točil pět let, protože se dvakrát musel zastavit. Jednou dokonce na dva roky. Zkuste si potom posbírat všechno zpátky. Právě udržet to bylo podle mě hrdinské. Lidé se přece mění, i vizuálně. Třeba já jsem za tu dobu porodila dvě děti.

Ve filmu, který jste do Brna přijela představit, se objevují i mystické scény. Třeba ta, ve které hlavní hrdina Ivan položí na zem svůj pásek, překročí ho a zmizí. Jeho manželka zase mluví s vlčicí...

Scénu s překračováním pásku je těžké přeložit. Otec hlavního hrdiny byl kozácký čaroděj, kozak charakternyk. To byli lidé, kteří uměli trochu čarovat a byli opředeni mystickými příběhy, třeba že se umí proměnit ve vlka a podobně. Je to spojené s národním vyprávěním. Stejně tak píseň, která zahání vlky, je národní lidovka.  Ale ne všechno, co je ve filmu, je pravda. Pak by to  přece nebylo tak zajímavé, z příběhu by se stal dokument.

Autor: Kateřina Špičáková

Zdroj, foto: http://cinemamundi.info/hrat-indianku-jsem-nechtela-rika-ukrajinska-herecka-ivanna-illjenko/

Пороги №3, 2005 (травень - червень)
Іванка Іллєнко:Мені просто поталанило!