Jak začal pro Miloše Zemana 17. listopad 2017

Tisková agentura Sovětského svazu (TASS) existuje dosud bez ohledu na rozpad onoho svazu. Věřte tomu nebo ne, ale nejnovější rozhovor Miloše Zemana, poskytnutý právě TASS-u, byl publikován 17. listopadu přesně v 0.00 hod. moskevského času. Pro Miloše Zemana začal právě takto český státní svátek zvaný Den boje za svobodu a demokracii.

Před časem zde bylo navrženo, aby se ukrajinisté zabývali Milošem Zemanem a zemanovštinou poněkud systematičtěji než dosud. Ohlas zatím příliš velký nebyl, a proto se pokusím probrat bez velkého otálení jeho rozhovor pro TASS. Maně si přitom připomínám plakátek ze dnů po 21. srpnu 1968. Byl na něm vymalován usmívající se muž se zavázanýma očima a kamerou. Kresbu doprovázel nápis: „My jsme hoši z TASS-u, informujem masu“. K takovému informování je ovšem vždy nezbytný nějaký dobrý, pokud možno úslužný partner a pomocník.

     
Se Zemanem rozmlouval s evidentním potěšením zástupce generálního ředitele TASSS-u jménem Gusman. Na začátku se neopomněl omluvit, že zabírá panu prezidentovi tak potřebný čas, ale hlava našeho státu odtušila: „Pro své ruské přátele mám vždy volný čas“. Jistě nadějný začátek, po kterém se po chvíli prezident dočkal Gusmanova ujištění, že vypadá velmi dobře („prekrasno“). Odpověď zněla: „Mluvte hlasitěji, protože jsem už starý člověk. Pokud na mne nebudete křičet, nebudu moci Vám porozumět“.

Ruský komentátor úslužně kontroval, že se ještě nenarodil člověk, který by mohl na Zemana křičet. Poskytl tak muži z Vysočiny příležitost k jednomu z bonmotů, které Zemanovi obdivovatelé milují: „Narodilo se už mnoho takových lidí a většina z nich zahynula (pogibla).“ Možná chtěl prezident říci prostě jen to, že zemřeli, ale jeho znalost ruštiny možná poněkud selhala. Nicméně přesvědčoval hned na to svého partnera – „razgovorščika“, že špatné slyšení vlastně není nedostatkem, ale předností a že je to vlastně krásná věc, zvláště v případě politika. Poté přišel na řadu zvuk, v tištěné verzi rozhovoru jen naznačený – cinknutí skleniček. Tassák se omluvil, že by se vlastně hodilo spíše něco silnějšího, ale konec konců – ještě nenastal večer.

Tím bychom byli hotovi s počáteční částí rozhovoru, která uvodila jeho konkrétnější část. Řeč se stočila na Zemanovu nastávající návštěvu Ruska – rozhovor byl pořízen samozřejmě v souvislosti s ní. Prezident se pochlubil, že s ním jede do ruského světa 150 podnikatelů, a jedná se tak o největší podobnou delegaci v posledních 25 letech. Nejen ČR a RF však vytvářejí svět, a na řadu musela přijít i Evropská unie. Volterián Zeman (opravdu se sám takto definoval!) s potěšením opakoval svůj starší výrok určený představitelům Ruska: „Ve vzdálenější budoucnosti bude Ruská federace členem Evropské unie, a pokud se vám to nelíbí, tak si myslete, že Evropská unie bude členem Ruské federace. Výsledek bude tentýž.“ Opravdu musíme panu prezidentovi poděkovat za to, že nám staví před oči podobnou perspektivu.

Už se však blíží třešnička na dortu – samozřejmě ukrajinská. Zemanovi bylo připomenuto jeho nedávné vystoupení v Parlamentním shromáždění Rady Evropy, které imperiální Rusy tak potěšilo. Zeman se k němu samozřejmě hrdě přihlásil. A zde je třeba citovat jeho slova v úplnosti: „Víte, to, že jsem jediným politikem, který se v tomto duchu vyjádřil, ne znamená, že jiní nemají tytéž názory. Nedostává se jim však statečnosti, aby je vyjádřili veřejně. Víte, v čem spočívá má argumentace? Je velmi jednoduchá, jsem proti dvojitým standardům. Na jedné straně je tu Kosovo, kde existovaly garance OSN, které však nebyly zajištěny. Na druhé straně Krym, kde bylo provedeno referendum. To jsou dvojznačné standardy a to je špatně. Pokud je dnes Kosovo považováno za nezávislý stát a Krym se chce na základě výsledků referenda připojit k Rusku, nemohu protestovat. Proto jsem použil francouzského výrazu fait accompli.“

Tento první úryvek, týkající se bezprostředně Ukrajiny, vyvolává okamžitě dvě pochybnosti. Bylo řečeno už vícekrát, že analogie Kosovo – Krym je velice zjednodušená, v rámci tohoto materiálu není však možné zabývat se danou problematikou hlouběji. Ještě problematičtější je Zemanův nepochopitelný respekt vůči referendu, které bylo na Krymu zorganizováno ruskou intervenční mocí. Prezident naprosto přehlíží, že tzv. referendum se uskutečnilo v důsledku zvenčí zorganizovaného převratu a vojenské okupace poloostrova a že při něm nebyla zajištěna možnost svobodného hlasování. To, že prezidenta nezajímá osud tatarských ani jiných vyhnanců z Krymu nebo politických vězňů, jejichž skupina vznikla až po ruské anexi Krymu, nás už nepřekvapí.

Od Ukrajiny se hovor stočil jinam: slyšíme Gusmanovu chválu krás Prahy, která je oblíbeným městem Rusů – nejoblíbenější byla jistě 21. srpna 1968, kdy ruská masová turistika dosáhla vrcholu. Prostě Rusové měli Prahu vždy rádi a v této souvislosti byl připomenut i nejmenovaný ruský umělec, asi ještě ze sovětských dob, který zpíval, že „Zlatá Praha je drahou přítelkyní Moskvy“. „Je to krásná formulace“, reaguje Zeman. Nezapomněl doporučit návštěvu jihočeských měst (o Karlových Varech se nezmínil). Podle prezidenta je třeba naše ruské přátele lépe informovat o možnosti nikoli jen denní či dvojdenní návštěvy České republiky, ale dejme tomu čtrnáctidenního pobytu. Plyne nám z toho závěr: proč k nám má konec konců jezdit tolik Japonců a jiných lidí ze Západu – vždyť je mohou bohatě nahradit Rusové, kteří nám přece lépe rozumějí.

A pak už přichází Ukrajina na řadu podruhé. Ve svém největším vstupu se tassák Gusman rozněžňuje nad trvajícím příznivým postojem k sovětským pomníkům v Praze – konkrétně připomíná pomník maršála Koněva. Musíme přisvědčit: Pražané mají Koněvův pomník v Dejvicích rádi. Už po léta oceňují zvláště rukou vyjádřený pozdrav, který maršál vysílá svému instančně nižšímu kolegovi Josefu Švejkovi, který je vyveden na vývěsním štítu protější hospody. Tradice česko-ruské družby je zde vyjádřena zvláště výrazně.

Ale ouha: prý jsou u nás slyšet i hlasy „jakýchsi činitelů“ o potřebě přehodnocení výsledků (itogov) druhé světové války. A dokonce zvedají hlavu neonacisté! Teď nás musí zajímat, o jaké neonacisty tu zas jednou jde a tušíme to správně. Zeman nejdříve odsuzuje lidi, kteří se snaží přepisovat naše dějiny. Poté konstatuje svou úctu maršálu Koněvovi i jeho pomníku a také pomníkům jiným. Ale je to tak, „v každém státu existují fanatici, kteří přepisují dějiny. Vezměme si například Ukrajinu, o které jsme už mluvili (v předchozím textu rozhovoru přitom Ukrajina nebyla zmíněna – pozn. aut.). Banderovci – co je to za lidi? Jsou to lidé, kteří přepisují dějiny.“

Jako příklad je uveden někdejší výrok premiéra Jaceňuka o událostech závěru druhé světové války. Zeman tu zase jednou loví ve své paměti a jako už tolikrát cituje nepřesně. Jaceňuk podle něj řekl, že „v roce 1943 Sovětský svaz napadl Německo a po cestě okupoval Ukrajinu“. Jednalo se o rozhovor tehdejšího ukrajinského premiéra pro německou televizi ARD, poskytnutý 8. ledna 2015, který Zeman kriticky komentoval o necelé dva týdny později. Z tehdejších českých komentářů k Jaceňukovu výroku lze vyčíst, že věc zdaleka není tak jednoznačná. Můžeme se např. dočíst, že „spor /o jeho smysl – poznámka autora/ komplikuje to, že Jaceňukův hlas je upozaděn vůči hlasu tlumočníka do němčiny“. V jiných materiálech o celé věci je skutečnost, o níž expremiér hovořil, nazývána tu jako sovětský vojenský vstup na Ukrajinu a do Německa, jindy však jako sovětský nástup či invaze. K tomu lze říci, že v Ukrajině i Německu existovali jak lidé, kteří považovali příchod sovětské armády za osvobození, tak ti, kdo vnímali tuto skutečnost jako invazi a okupaci – na tom se dá těžko něco změnit. Jedná se tu prostě o různé, plně protichůdné a různými osobními zkušenostmi motivované způsoby vnímání převratných historických událostí.

Zeman i Gusman si nicméně notují, jak pohoršující Jaceňukův výrok byl. Mimochodem, rádi bychom viděli jeho autentické znění, aby bylo možno posoudit míru jeho záměrného překroucení a následného využití ruskou propagandou. A Zeman uzavírá tuto partii o „přepisování dějin“ slovy: „To samé se objevuje i v České republice. Naštěstí je lidí, kteří jsou naladěni podobným způsobem, málo. U nás žádní banderovci nejsou.“

O přepisování nebo přehodnocování historie vědí historici podstatně více než Miloš Zeman. Nedělají si také ani nejmenší iluze o hodnotě jeho opakovaných výroků o banderovcích. Zajímavá je tu jedna věc: slovo „banderovci“ se v kontextu tohoto rozhovoru stalo synonymem pro „přepisovače historie“, jejíž hodnocení je podle Zemana a Putina jednou provždy dáno. Rusové je rozhodně měnit nehodlají. Nevadí jim, že jde o hodnocení v podstatě neostalinské a velkoruské, platí na věčné časy a Ukrajinci prostě nemají právo se k němu postavit kriticky. Aspoň že Češi takové právo přehodnocovat po roce 1989 přece jen měli a trochu si ho užili. Ale kde jsou Češi, a kde Ukrajinci? Quod licet Iovi, non licet bovi?

V každém případě je jasné, že ruský novinář dostal z českého prezidenta formulaci, kterou slyšet potřeboval. Ruský čtenář se jistě s chutí utvrdí ve své nenávisti k mytickým banderovcům a bude si pamatovat, že u nás jim pšenka nekvete a nepokvete… Následující výroky o blížících se prezidentských volbách, o tom, jak čte Zeman novou knihu o Winstonu Churchillovi a jaký má vztah ke hře v šachy, už do této informace nepatří. Můžeme si teď jen znovu položit otázku, zda Zeman vlastně řekl něco nového o Ukrajině, nebo zda se jen dál a dál zaplétá do toho, co už sdělil dříve, aniž bychom mohli do budoucna vyloučit další a další nehoráznosti.

(boz)

Bohdan Zilynskyj

Autor, zdroj, foto https://www.myaukrajina.cz/index.php/node/391