26. 11. 2024 00:11
Deset smyšlenek a spekulací o Ukrajině v českém tisku
- Porohy 2/2019 - překlad Svatoslav Ščyhol
na ukázce rozhovoru Dagmar Martinkové pro Mladou frontu dnes
Když jsem v roce 1999 poprvé přišel do Prahy a dostal se na stáž přímo do redakce tech nejserióznějších novin Mladá fronta DNES, dost rychle mi došlo, že „protlačit“ nějakou publikaci o Ukrajině bude velmi těžké. Nešlo dokonce ani o to, aby článek by objektivní, seriózní či pozitivní, ale vůbec o jakýkoliv. Jako kdyby pro česká média tehdy žádná Ukrajina neexistovala. Psalo se o ní jen zřídkakdy, a to jen ve smyslu, že mělo jít o zemi chudou, dodávající zahraniční zaměstnance a kriminalitu. V poněkud „veselejším“ podání se prezentovalo snad jen téma sportu a vše kolem Koločavy a Nikoly Šuhaje. Časy se však změnily. Majdany v letech 2004 a 2013–2014 konečně upoutaly pozornost českého tisku vůči Ukrajině. Zaujatost ovšem nikam nezmizela, a to ani u seriózních vydání. V poslední době dokonce natolik posílila, že se musím uchýlit ke kritice publikace v už zmíněné Mladé frontě DNES. I když už tehdy mě přátelé a kolegové upozorňovali, že za seriózní lze toto médium pokládat jen relativně.
Jak na Ukrajině, tak v Česku má každý právo vyjádřit svůj názor, pohled či interpretaci. Přitom je však nutno respektovat základní fakta, používat seriózní argumentaci a projevovat úctu k ostatním, stejně tak se vyhýbat urážkám, zejména etnicky motivovaným. Reagovat na nějaké publikace v jiných médiích není v novinářském prostředí příliš běžné, nicméně rozhovor, který poskytla Ladislavu Henkovi předsedkyně Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel, historička Dagmar Martinková, překročil veškeré meze slušnosti a vyžaduje reakci. Tomuto povrchnímu příspěvku nejenže zcela chybí etika a úcta k jinému národu, ale je tu také spousta nepravd a obyčejných nesmyslů. Už jen samotná skutečnost, že dva čeští občané v českých novinách, s prominutím, házejí špínu na Ukrajinu a Ukrajince, připomíná oblíbenou činnost xenofobů: mluvit „o nás bez nás“. Něco podobného je normální leda tak pro ruskou státní televizi nebo propagandistický plátek komunistů Haló noviny, na které se nemá smysl ani ohlížet.
Paní historička říká, že často jezdí na Ukrajinu, kde komunikuje jak s úředníky, tak s obyčejnými lidmi. Takto získané informace a vlastní dojmy převyprávěla pánu redaktorovi. Patrně nikoli bez jeho účasti se tu sešlo prakticky plné spektrum dnešního překrucování a stereotypů ohledně Ukrajinců, téměř kompletní uplatnění si našel produkt prorusko-komunistické „továrny na lži“. Jak moc vědecké je pro vědce sbírat klepy a dále je interpretovat, třeba jen v krčmě u vodky, nechme stranou. Vyvrácení téměř stoprocentního rozporu tohoto rozhovoru se skutečností by vydalo snad na celý časopis. Zaměřme se alespoň na hlavní, mírně řečeno, kontroverze, které v něm zazněly.
Za prvé, rád bych paní historičce připomněl, že Ukrajina na rozdíl od carského Ruska nemá gubernie ani gubernátory. Nejvyššími územněsprávními celky jsou na Ukrajině oblasti.
Za druhé, již v roce 2015 byla na Ukrajině zahájena decentralizace, která přenesla na orgány místní samosprávy mnoho pravomocí, zejména finančních. Třeba stejně jako před časem v Česku vznikají sdružené územní komunity, v jejichž rozpočtech zůstává 85 % vybraných prostředků: pozemková daň, daň z nemovitostí, 100 % paušálních daní z hospodářství, firem a zemědělské výroby, 60 % daní z příjmů fyzických osob, registrační poplatky apod. To umožňuje obcím opravit mateřské a základní školy, vybudovat nové ambulance nebo dokonce zřídit pouliční osvětlení. Třeba obec Teterivka v Žytomyrské oblasti zrealizovala 13 projektů, od rekonstrukce školky až po otevření Centra poskytování správních služeb. „Místní veřejná moc konečně získala pravomoci, o nichž se jí předtím ani nezdálo“, uvedla předsedkyně místní komunity Valentyna Ilnycka. Za třetí, pro partnerství mezi regiony neexistuje žádný centralizovaný postup. Třeba Zakarpatská oblast a kraj Vysočina před více než 10 lety zřídily společnou nadaci Viza a společně opravují školy a školky v městečkách a obcích regionu, společně rozhodují o finančních výdajích ve výši 5.000.000 Kč ročně, aniž by musely čekat na jakékoli odsouhlasení s Kyjevem či Prahou. Jediným příspěvkem Kyjeva bylo prohlášení při podepsání dohody v roce 2008, že ukrajinské ministerstvo zahraničí proti tomu nemá námitek.
Pochybné tvrzení a lež č. 2: o válce
Ukrajinci jsou z ní už unaveni, rozladěni, přejí si, aby konečně skončila… nevidí důvod, proč by měli bojovat proti lidem na východě…
Ukrajinci neválčí s žádnými „lidmi na východě“. Jde o boj s ruskými agresory, separatisty a zločinci, kteří se dobrovolně či nedobrovolně přidali na jejich stranu. A na tom není nic divného. Se separatismem bojuje třeba členská země EU Španělsko, boj proti terorismu již mnoho let vede civilizovaný Izrael. A kdyby tak Ukrajinci nejednali, pravděpodobně by sdíleli osud Čechoslováků, kteří na podzim 1938 také společně se spojenci toužili po míru, neodvážili se bojovat a postoupili část svého území, nicméně o půlroku později o svůj stát stejně přišli.
Že si Ukrajinci přejí mír, je rozhodně pravda, ale až po vítězství, nikoli po kapitulaci, po obnovení ústavního pořádku na území, které dnes okupuje Rusko a proruští ozbrojenci. Před anexí Krymu v roce 2014 Ukrajina s nikým neválčila a nepovažovala válku za něco samoúčelného. Na rozdíl od Rusů, kteří podle průzkumů podporovali a stále podporují postup své vlády v Moldavsku, Čečensku, Gruzii, na Ukrajině či v Sýrii. Ukrajinci nikdy netoužili po ničem cizím, dobrovolně se vzdát vlastního území však nehodlají.
Kéž by paní historička Martinková své vyprávění opírala nejen o vlastní dojmy, ale také o seriózní průzkumy. Můžeme tu zmínit známou socioložku Irynu Bekeškinovou, která shrnula průzkumy provedené společně třemi různými centry, kdy respondenti měli odpovědět na otázku: „Přistoupili byste na mír za každou cenu, nebo se domníváte, že by se mělo okupované území dobýt zpět i násilnou cestou?“ Pro „násilnou cestu“… je dnes 17 %, pro „mír za každou cenu“… 18 %. Naprostá většina má za to, že o mír na Donbasu je třeba usilovat poklidnou cestou, nikoli však za každou cenu… Nejméně je těch, kdo souhlasí s provedením místních voleb za podmínek, jak požadují ozbrojenci. Takových je pouhých 12 %. Tato otázka je klíčová pro Rusko, podle nějž je nutno nejdříve provést volby a tyto volby následně uznat s tím, že Ukrajina by pak měla vyjednávat s touto údajně novou „místní politickou reprezentací“. K otázce zavedení zvláštních politických a hospodářských vztahů s dočasně nekontrolovaným územím: souhlasilo by s tím 20 %, nesouhlasilo 49 %. S přiznáním zvláštního postavení některým částem Doněcké a Luhanské oblasti a jeho zakotvením v ústavě pak také souhlasí necelých 30 %, ale téměř 50 % nesouhlasí. Ukrajinci prakticky ze všech regionů kategoricky nesouhlasí s provedením „místních voleb za podmínek, jak požadují ozbrojenci, se zřízením nové místní policie ze zdejších zástupců ani se zvláštním postavením Donbasu“, uvádí socioložka.
Lež č. 3: o vojenské službě
Když mladý chlapec narukuje, armáda ho nevybaví vším potřebným. Na výstroj do války včetně neprůstřelné vesty se musí složit lidé z vesnice nebo města, kde žije… bude muset přijít nová revoluce, protože to v lidech vře.
Za prvé, vojáci základní služby, což jsou zpravidla povolaní mladí muži z ročníků 1992 až 2001, se do zóny probíhající Operace spojených sil neposílají. Takto nařizuje vojenská doktrína Ukrajiny. Výjimky tvoří mobilizace nebo vlastní žádost brance, i v tomto případě však musí absolvovat výcvikový kurz. V zóně OSS na Donbasu dnes slouží pouze vojáci z povolání, kteří mají dovednosti a zkušenosti.
Za druhé, dnes už není rok 2014 nebo 2015, kdy po dlouholetém záměrném podfinancování a rozvrácení armády proruskou vládou Janukovyče a Azarova vojákům skutečně chyběla požadovaná výstroj, mnoho věcí, od jídla přes přilby, neprůstřelné vesty či termovize až k automobilům, zajišťovali nejen příbuzní, ale i dobrovolníci. Již několik let se armáda zásobuje mnohem lépe, přebírá stovky kusů nové techniky, Ministerstvo obrany nakupuje pro vojáky speciální oblečení, obuv a výstroj – tedy právě ty věci, které se předtím dodávaly díly mezinárodní pomoci nebo se nedodávaly vůbec. Očistit a otočit obrovskou vojenskou mašinérii samozřejmě není snadné. I také zde Ukrajina šlápla na staré korupční hrábě, nicméně tvrdit, že ukrajinští vojáci jsou „hladoví, nazí a bosí“, by byla naprostá lež.
Za třetí, k výroku o revoluci. Je zvláštní číst něco takového od vzdělaného člověka… Právníci by mohli podobný výrok cizího státního občana kvalifikovat nejen jako zasahování do vnitřních věcí jiného státu, ale i jako výzvu k jednání ohrožujícímu veřejný pořádek, a na to má ukrajinský trestní zákoník článek 295, jakkoli paní Martinková tento výrok přisuzuje svým nejmenovaným ukrajinským společníkům. Nechme to však teď stranou.
Podívejme se na podstatu tohoto výroku. Východní soused skutečně touží rozvrátit Ukrajinu zevnitř. Právě skutečnost, že si Ukrajinci tuto hrozbu uvědomují, je důvodem, proč žádné snahy svolat „třetí Majdan“ v posledních 5 letech neuspěly. Stovky, ba dokonce tisíce lidí vycházely do ulic protestovat proti vysokým komunálním tarifům nebo za levné proclení dovezených ojetých automobilů ze zemí EU. Michail Saakašvili se snažil svolat „protikorupční Majdan“, krajní pravice pravidelně pořádá protivládní akce na různá témata, kdy jednou požaduje blokádu separatistických území, jednou protestuje proti šmelinářům ve sféře obrany. Ukrajina je demokratický stát, každý může vyjádřit svůj názor na poklidně konaných shromážděních. V některých případech požadavky těchto shromáždění úřady splnily. Tyto „majdany“ však nikdy nezískaly tak velký a stabilní počet příznivců, aby to vedlo k revolučním změnám. Jak lze postřehnout, pobídnout Ukrajince k protestům dokážou důvody spíše mravní, nežli „žaludeční“. Třeba koncem 1990. let měli Ukrajinci mizivé příjmy, mzdy se nevyplácely celá léta, protivládní protesty se však masové podpory nedočkaly. Naproti tomu falšování voleb v roce 2004 či odklon od evropské integrace v roce 2013 dostaly do ulic miliony lidí.
Spekulativní tvrzení a lež č. 4: o zdravotnictví
Hroutí se třeba zdravotnictví… Léky se musí kupovat v lékárně… sanitka přijela, až když se příbuzní složili na benzín.
Když, vážená paní, řeknete A, musíte říct i B. Od roku 2016 probíhá na Ukrajině reforma zdravotnictví. Dočasně úřadující ministryně Uljana Suprunová již několik let neumožňuje zkorumpovaná byrokratická schémata, což snižuje cenu léků v řadách násobků. Třeba předtím u státních zakázek na léky si podnikavci od zdravotnictví strkali do kapes 40 % z každé miliardy hřiven zaplacené státem. 30. března 2018 vznikl Národní zdravotnický úřad Ukrajiny. Jeho zásada zní: „peníze jdou za pacientem“. Úřad proplácí hodnotu skutečně poskytnuté zdravotní péče. Tento mechanismus úhrad začal na Ukrajině letos konečně fungovat a postupně nahrazuje neúčinný sovětský model úhrady podle počtu lůžek. Rodinní lékaři podepisují s pacienty prohlášení a podle toho pobírají finanční prostředky za poskytnutou péči. Systém se tedy nehroutí, ale naopak obnovuje.
Pokud však známí paní Martinkové, evidentně cizinci, museli někde na Ukrajině zaplatit za léky nebo za příjezd sanitky, na tom není nic zvláštního. Kdyby třeba ukrajinský občan vyhledal lékařskou péči v Česku, aniž by byl pojištěný, musel by za ošetření také zaplatit vyšší částku. Proč tedy musí pacienti na Ukrajině běhat po lékárnách? Důvodem je, že se dosavadní postsocialistické vlády dosud neodvážily zavést všeobecné zdravotní pojištění, jak to v Česku funguje již dávno. Na Ukrajině se s ním počítá od roku 2020. Právě proto je lékař neposlal do nemocniční pokladny, ale do lékárny. A zahraniční pacienti měli později požadovat úhradu výdajů na léky po svých pojišťovnách, kde mají uzavřenou smlouvu nebo platí zálohy. Ukrajinci si pak mohou sjednat dobrovolné zdravotní pojištění, i mnoho jich (podle Ministerstva zdravotnictví až 10 %) této možnosti využívá, a v případě potřeby vyhledat lékařskou péči jdou na soukromou kliniku, kde mají kvalitnější péči a kde mohou dojednat formality pojištění s pojišťovnou. Minimálně v Kyjevě a velkých městech už tento systém funguje docela dobře.
Nechci však tvrdit, že by na ukrajinských státních klinikách zdravotníci „nebrali“. Za porody, operace, na léčbu vážných onemocnění, dokonce i za přiznání ZTP se vybírají „dobročinné příspěvky“, „finanční dary“ nebo „obálky“. Spousta sbírek na operace je tomu svědectvím. Toto vše však kvůli chybějícímu systému zdravotního pojištění. Nicméně orgány činné v trestním řízení s korupcí ve zdravotnictví bojují. Zprávy, že byl nějaký zdravotník zadržen kvůli úplatku, najdeme v médiích takřka denně. Při prohledávání zpráv o zadržených nebo odsouzených lékařích za přijetí úplatku vydá vyhledávač tisíce výsledků.
Lež č. 5: o zaměstnanosti
Obrovská nezaměstnanost. Kdo pracuje, má směšnou mzdu.
Podle Státního statistického úřadu je na Ukrajině půldruhého milionu lidí bez práce, oficiálně evidovaných uchazečů o zaměstnání je necelých 300.000. Je to slušné: 9 % práceschopné populace. Oproti Česku s 2,3 % je to samozřejmě vysoký údaj, Španělsko a Řecko, které jsou členskými státy EU, však mají 15 a 20 %. Průměrná nezaměstnanost v EU činí 7 %, rozdíl oproti Ukrajině tedy nijak výrazný, nezaměstnanost tedy rozhodně nelze označit za „obrovskou“. To platilo před 20 lety, kdy 40 %, popř. v některých regionech až 60 % obyvatel nemělo stálý zdroj příjmu a muselo žít z občasných přivýdělků, přeshraničního prodeje nebo stínových příjmů. Dnes však mnoho ukrajinských zaměstnavatelů pociťuje nedostatek pracovní síly. V nejlevnějších regionech země, jimiž jsou Ternopilská nebo Volyňská oblast, třeba nedokážou najít zaměstnance do podniků se mzdou 7.000 hřiven, proto webové stránky s nabídkou pracovních míst nabízejí 10.000 až 15.000 hřiven. „Urgentně hledáme omítkáře, oficiální zaměstnání, pojištění, obědy, ubytování, pracovní oděvy“ – stovky podobných inzerátů ze stavebnictví najdeme na webech s nabídkami pracovních míst v Kyjevě, přičemž se nabízejí mzdy 20.000 až 25.000 hřiven, protože v metropoli se v poslední době staví ve velkém. Za poslední čtyři roky na Ukrajině zahájilo provoz 207 nových továren, zejména KVS v Chmelnycké oblasti, UHLK v Žytomyrské, UkrTechnoFos v Rovenské nebo semenárna Pjatydni na Volyni.
Kontroverzní a spekulativní tvrzení č. 6: o byrokracii a korupci
Běháte několik dnů po úřadech a zjišťujete, že výsledkem je nula, že nejen za razítko, ale i za sebemenší úřední úkon, dokonce i za odpověď na vaši žádost předpokládají úplatek.
Paní Martinková předtím říká, že „pánbůh chraň řešit vše přes centrum“, o několik řádek dále však sama sobě protiřečí a prohlašuje, že se jí nelíbí přístup už ani na místní úrovni. Pokud jde o mezinárodní spolupráci, nebylo by snad skutečně lepší tuto věc přenechat oficiálně pověřeným orgánům, a sice ministerstvům zahraničí, pracovat přes diplomaty, kteří umějí psát nóty a vést dialog, tedy „přes Prahu“ nebo „přes Kyjev“, nikoli cestovat do ukrajinských okresních měst na vlastní nebezpečí v postavení aktivistky občanského sdružení a „vyjednávat“ s úředníky? Několikrát během rozhovoru obviňuje nejmenované ukrajinské úředníky z přijímání úplatků. Zajímalo by mě: kolik z těchto případů oznámila policii? Protikorupční prokuratuře? SBU? Protikorupčnímu úřadu? Agentuře pro předcházení korupce? Nebo alespoň svým kolegům z občanského sektoru, např. Středisku pro potírání korupce? Korupce na Ukrajině bezesporu existuje a činnost úřadů není dost transparentní. Jsou to věci zděděné po „sovětech“ a „ruském světě“, který se země dnes snaží opustit prostřednictvím evropské integrace. Zavádějí se také protikorupční opatření, např. automatický odpočet DPH, rozšíření sféry provozu systému ProZorro nebo činnost kanceláře podnikatelského ombudsmana. Ale není-li trestního oznámení proti konkrétnímu zkorumpovanému úředníkovi, potrestat ho za toto hanebné chování bude velmi těžké.
Lež č. 7: o uctění památky bojovníků a názvech ulic
Před lety nebyl problém domluvit se na umístění pamětní desky českému válečnému veteránovi. Teď už nám bylo řečeno, že je to problém… radikální proměny názvů ulic a obcí, aby zněly ukrajinsky…
Nevíme, o kterého veterána šlo, a neznáme ani místo, na Ukrajině je však v úctě mnoho českých vojáků a známých osobností. Třeba v září 2014 byla v samotném srdci Kyjeva, na zdi Sofijské katedrály, která je historickou památkou, odhalena pamětní deska české družině, která tu složila vojenský slib v roce 2014. Jde o jedinou takovou desku na tomto pro Ukrajince sakrálním místě, ačkoli se tu odehrály desítky historických událostí. Jak víme, družina a později české legie sloužily v rámci ruské císařské armády. S tím, že ruská armáda, tentokrát putinovská, v době odhalení desky již obsadila Krym a bezohledně bombardovala z Gradů obránce Ukrajiny a obce na Donbasu. Tolerantní Ukrajinci však neměli žádné námitky proti uctění památky českých vlastenců v Kyjevě. Po nějaké době se v Kyjevě objevila ulice a pamětní deska připomínající Václava Havla. Ulice po spisovateli Jaroslavu Haškovi mají v Kyjevě a Lvově, odnedávna také v Mukačevu. V Chustu byla v březnu minulého roku odhalena pamětní deska prezidentu Masarykovi, podobná se plánuje i v Mukačevu. Letos byla odhalena pamětní deska i na budově bývalé české školy v Lucku. Každoročně 14. října se v obci Svitanok na Černihivsku vzdávají pocty padesátce vojáků z armády Ludvíka Svobody, kteří tu padli za Druhé světové války, funguje také muzeum ukrajinsko-česko-slovenského přátelství. Známé připomínání padlých probíhá každých 5 let v březnu na Charkovsku, kde se u obce Sokolove československá brigáda pustila do boje s hitlerovskými okupanty. Ctěny a restaurovány jsou hroby československých vojáků v Bílé Cerkvě nebo na Lukjanivském vojenském hřbitově v Kyjevě. V hlavním městě se dochovala dokonce ulice Julia Fučíka, českého prosovětského novináře umučeného gestapáky, jenž se stal modlou komunistické ideologie a jehož kult byl v Česku již dávno překonán. Ve výčtu českých historických postav, které jsou na Ukrajině v úctě, můžeme stále pokračovat. Je těžké si představit, že by vznikla podobná situace jako na Olšanských hřbitovech v Praze, kdy byly ostatky Ukrajince Oleksandra Olese a jeho manželky vytaženy z hrobu, a stát nedokázal věčný odpočinek těchto významných osobností ochránit. Nebo jako v ruské Samaře, kde se již několik let nedaří postavit pomník českým legionářům, protože se jim tu stále hanlivě přezdívá „běločeši“ a na již existující pomníky se píšou urážlivé nápisy.
Společné dějiny mají samozřejmě i kontroverzní postavy. Myslím, že zřídit v Chustu pamětní desku generálovi Lvu Prchalovi, který těsně před maďarskou invazí vydal rozkaz odzbrojit sičové střelce, by bylo opravdu problematické. Rozpor mezi Ukrajinci a Čechy vznikl jen kolem pamětní desky ve Zborově na Ternopilsku, kde Kyjev trvá na výměně slova „slovanské“ na „ukrajinské“.
A co se týče nových názvů ulic, aby zněly ukrajinsky… Jak jinak by měly znít názvy ulic na Ukrajině? Stále po bolševicku? Ulice, třídy a náměstí Lenina skutečně nahradily buď historické názvy, nebo nové, jako je např. náměstí Soborna (Katedrální) v Čerkasech. V mnoha případech ulice získaly názvy po mezinárodně významných osobnostech, např. Jerzyho Giedroyce a Lecha Kaczińského v Žytomyru, T. G. Masaryka v Užhorodě a Lvově, Borise Němcova v Lucku… Mnoho ulic dostalo celkem líbivě znějící přírodní názvy: Abrykosova (Meruňková), Vynohradna (Hroznová), Jahidna (Bobulová) apod. Přesto ukrajinofobové nejvíc vykřikují o ulicích Bandery a Šuchevyče, čímž vzbuzují dojem, jako by se na Ukrajině žádné jiné názvy nedávaly.
Spekulativní tvrzení č. 8: o pomnících a ulicích
V městech rostou Banderovy pomníky… Za druhé světové války, když vyrůstal ukrajinský nacionalismus spojený s osobností jeho ideového vůdce Stěpana Bandery, tak to bylo něco strašného. A dnes je velmi nebezpečné, jak se tyto události začínají přepisovat.
Celkem na Ukrajině stojí cca 40 pomníků a bust Stepana Bandery, převážně ve třech haličských oblastech, ojediněle na Volyní a Podolí. Pojmenováno po něm bylo cca 75 ulic a uliček a dvě třídy. Je to mnoho, nebo málo? Pro srovnání uveďme ty nejvýraznější příklady. Třeba v roce 2013 bylo na Ukrajině cca 2.200 pomníků bolševickému vůdci Leninovi. Dokonce i největší ukrajinský básník Taras Ševčenko má počet pomníků poloviční. Dnes, po dekomunizaci, je „Leninů“ 328 ks, z toho 294 ks na území Donbasu a Krymu, které okupuje Rusko. Před 5 až 6 lety bylo na Ukrajině cca 500 ulic Lenina, a to jen ve městech, po vesnicích jich byly tisíce. Ulic pojmenovaných po různých bolševických činitelích bylo 20x více než ulic s ukrajinskými názvy. Takže tisíce připomínek zakladatele sovětského státu, který vraždil lidi po milionech v rámci hladomorů a represí, paní Martinkové nevadily. Vadí jí však několik desítek soch Bandery, který byl vězněn v německém koncentračním táboře Sachsenhausen kvůli snahám o obnovení ukrajinského státu.
Na druhou stranu se na Ukrajině nadále těší úctě významné ruské osobnosti, jako je Alexandr Puškin, Michail Lermontov, Lev Tolstoj, Ilja Repin a další. Ulice, pomníky, bysty či pamětní desky připomínající tyto lidi najdeme snad v každém ukrajinském městě, většinou nebyly nikdy přejmenovány ani odstraněny.
Kontroverzních pomníků a tabulek je dost i v jiných zemích. Existují osobnosti, které jsou pro jeden národ hrdiny, zatímco jiný je zatracuje. Nemyslím třeba, že by pro německé turisty při návštěvě Česka bylo příjemné chodit po ulicích a náměstích pojmenovaných po prezidentovi Edvardu Benešovi, který po válce vydal dekrety, na jejichž základě byli jejich krajané krutě odsunuti ze Sudet. Totéž platí pro Józefa Piłsudského, který se v Polsku všude těší úctě. Navzdory spolupráci s Petljurou mu Ukrajinci jen stěží položí květiny, protože vědí o tvrdé „pacifikaci“ ukrajinských obyvatel Haliče začátkem 1930. let, kterou prováděl. Ani Slováci nemají definitivně jasno, jak vnímat hlavu tzv. Slovenského štátu v letech 1939 až 1945 Józefa Tisa: jedni říkají, že je zodpovědný za odsun Židů a vůbec „byl fašista“, jiní – že zachránil alespoň část Slovenska před rozdělením mezi Maďarsko, Německo a Polsko a stal se „mučedníkem za víru“. Podobně to vypadá i s regentem Maďarského království Miklósem Horthym, který úzce spolupracoval s Hitlerem a vydal rozkaz k útoku na Československo, za válečného zločince však prohlášen nebyl, klidně dožil v Portugalsku a byl s poctami znovu pohřben v Maďarsku.
Přepisování ukrajinských dějin praktikovali i komunisté, kteří po celých 60 let dennodenně prostřednictvím agitátorů hlásali v učebnicích a tisku hrůzy o „ukrajinských buržoazních nacionalistech“. Dnes však otevřené archivy umožňují provádět vědecký výzkum a odhalovat pravdu. Paní Martinková hodně vypráví o spolupráci ukrajinských nacionalistů s Němci. Podobná spolupráce skutečně probíhala v letech 1941 až 1942. S Němci však spolupracovali i Sověti, kteří s nimi v září 1939 rozdělili Polsko, ba dokonce i samotné Polsko, které společně s nimi zaútočilo na ČSR o půlroku dříve. Poláci sloužili také v německých pomocných jednotkách, Schutzmannschaftech. Nikde se však nepíše třeba o popravě 621 Ukrajinců, mezi nimiž byla známá básnířka Olena Teliha, v kyjevském Babím jaru na jaře 1942, nebo o masovém zatýkání banderovců Gestapem v říjnu až listopadu 1942 a popravě 210 z nich. O vyslání 23 banderovců německou bezpečnostní policií v červenci 1942 do koncentračního tábora Auschwitz, kde všichni zemřeli, dva z nichž byli bratří Stepana Bandery. O zatčení 18 aktivistů lvovské referentury OUN(b) v prosinci 1942, které Gestapo mučilo. Podobných případů bylo velmi mnoho, ve skutečnosti mezi budoucí UPA a hitlerovci již od roku 1942 probíhal vážný konflikt. Dejme tomu, Ukrajinský ústav národní paměti nikdy netvrdil, že se tragédie na Volyni v roce 1943 nikdy nestala nebo že se na ní ukrajinští povstalci nepodíleli. Kyjev uznává etnické čistky mezi Poláky a Ukrajinci jako vzájemnou tragédii, k jejímuž vyprovokování výrazně přispěli okupanti, jak němečtí, tak sovětští. Prezidenti Ukrajiny a Polska, skuteční historici a občanští aktivisté se dlouhá léta snaží dosáhnout porozumění a smíření podle zásady „prosíme o odpuštění a odpouštíme“, vždy se však najdou provokatéři, nezřídka prorusky smýšlející, kteří nenechají rány se zahojit a rok co rok stále brutálněji popisují „zločiny banderovců“, ospravedlňují akce polské Zemské armády a navyšují počty „nevinných polských obětí ukrajinských sadistů“ na stotisíce.
Lež č. 9: o ruštině
…zákaz mluvit rusky na veřejných místech, … škrtání slov ze slovníku a jejich výměna jen proto, že znějí moc rusky… Nikdo v západní a centrální Ukrajině se neodváží říkat nic jiného než to, co tvrdí nacionalisté.
Nikdo nikde a nikdy nevydal žádný zákaz mluvit rusky. Na školách se ruština ve velkém vyučuje jako „druhý cizí jazyk“, ve velkých městech ruština v běžné komunikaci stále dominuje. Na rádiích platí kvóty nařizující, že nejméně třetina písní musí být v ukrajinštině, což dalo podnět k objevení nových talentů. V ukrajinštině se promítají filmy v kinech, na to si však už nikdo nestěžuje, ani ti rusky mluvící, protože ve městech jako je Dnipro, Charkov nebo Záporoží, dokonce i v Kyjevě je to jedna z mála příležitostí slyšet živou spisovnou ukrajinskou řeč. Parlament právě projednává nový jazykový zákon. Je faktem, že se ukrajinština v ulicích měst ozývá častěji, nicméně k úrovni používání češtiny např. v Praze to má stále velmi daleko. Polovinu (na televizích) až 90 % (v tisku a na internetu) informací Ukrajinci dostávají v ruštině. Postavení ruštiny se zdá být jisté ve školkách, na školách, v podnikání, sportu, na policii, ba dokonce i v armádě. Nejen v Kyjevě, ale dokonce i v „nacionalistickém“ (ve skutečnosti však dnes spíše turistickém) Lvově často zaslechneme ruštinu nejen od hostů, ale také od barmanů, prodavačů nebo poradců v nákupních střediscích, lékařů či lékárníků, průvodčích a řidičů MHD, personálu ochranky firem a bytů, turistických průvodců atd. Někdy se snaží mluvit na zákazníky ukrajinsky, výsledkem je však obvykle jakási směsice, jíž se říká „suržyk“ (např. při přání dobré chuti se řekne „pryjemnoho“, což je jako přes kopírák z ruského „prijatnogo appetita“, správně ukrajinsky je totiž „smačnoho“). Samostatná Ukrajina existuje již bezmála 30 let, důsledkem nedbalého postoje k rodnému jazyku ze strany státu však je, že ho část mládeže buď neumí, nebo umí špatně, popř. sice umí, přesto nepoužívá, protože má za to, že ruština je víc „in“. Kdyby tato situace trvala i nadále, ukrajinštinu by potkal osud běloruštiny nebo irštiny, které byly z běžné komunikace vytlačeny jazyky větších sousedů, ruštinou a angličtinou. Podobným způsobem se ve svých zemích ochraňují francouzština a slovinština. Pro příklad však nemusíme chodit daleko: podobným způsobem přece před více než sto lety mohla z běžného života zmizet i čeština. Praha by dnes mluvila německy, nebýt vzniku Československa, kdy se začala všude úředně zavádět čeština. I čeština je přece chráněna před cizojazyčnými vlivy, ze slovníku se vyřazují cizí výrazy jako je „computer“ nebo „theater“ a namísto nich se používají bohemismy „počítač“ a „divadlo“.
Projevy v ruštině nejsou na Ukrajině vítány snad jedině na půdě parlamentu: předseda Andrij Parubij v podobných případech dokonce vypíná mikrofony a trvá na používání úředního jazyka. Nic divného na tom není, v obou komorách Parlamentu České republiky se přece také vyhlašují projevy v češtině. V Rusku jak zdejší nelegitimní parlament, tak veřejné úřady po celé federaci používají pouze ruštinu. Jazyky národních menšin sice mají v některých autonomiích úřední postavení, prakticky se však nepoužívají, leda tak v lidových písních. Rusifikace nepřinesla národům více znalostí, pouze jim zabránila rozvíjet autentickou kulturu.
Lež č. 10: o „hodných Ukrajincích“
Tím však nechci říct, že by na Ukrajině bylo vše špatně. Znám mnoho Ukrajinců tam a v Česku, kteří skvěle pracují… Mám tu zem a její lidi ráda, Ukrajinci jsou vnímáni u nás i na západ od nás jako dobří a pracovití lidé.
Až na tuto větu v rozhovoru jinak nezaznělo vůbec nic pozitivního o Ukrajincích. Paní Martinková si opět protiřečí a všude v rozhovoru líčí, jak je na Ukrajině vše špatně, „hrůza“, „stále horší“, „beznadějné“ nebo používá jiné přívlastky. Výrok o údajné „lásce k této zemi“ není nic jiného než pokrytectví připomínající lásku „po putinovsku“, což znamená: mám ráda „hodné“ Ukrajince, když po malorusku pokorně přisluhují nebo plní rozkazy. Nebo lásku patriciů k svým plebejům, tzn. když „pracovitá ukáčka“ pouze potichu a levně makají na těžkých stavbách, myjí nádobí, poslušně uklízejí pokoje nebo dělají jinou špinavou práci. A také by měli „hodní Ukrajinci“ vždy naslouchat cizímu poučování, přiznávat svou vinu ze všeho možného a všem se omlouvat. A ještě se můžeme posmívat jejich banálním písničkám „à la Věrka Serďučka“… Ukrajinci v chápání podobných paní Martinkových patrně nemají nárok ani na vlastní dějiny, ani právo si zvolit vlastní hrdiny, možná vůbec žádné právo „psát a malovat“, jak uvedl ruský car Mikuláš I. v nechvalně známém nařízení k odvodu Tarase Ševčenka na vojnu.
Tisíce Čechů každoročně navštěvují Ukrajinu: turisti, podnikatelé, studenti, pedagogové, vědci nebo dobrovolníci… Dojmy z toho mají pochopitelně různé, převážně však pozitivní, mnoho jich pak přijede znovu, někteří se dokonce pokoušejí zařídit si na Ukrajině domov. Ale když některého hosta země rozčiluje, když ji vidí jen v černých barvách, pak proč sem jezdí? Jen aby trápil a znervózňoval sebe a ostatní? Aby ji pak pomlouval ve spřáteleném bulváru? Mohl by třeba svou činnost, např. péči o hroby, přenechat někomu jinému, kdo bude na různé kontroverzní stránky reagovat klidněji a diplomatičtěji. A paní Martinková by mezitím mohla v klidu u sebe doma nebo v knihovně z různých stran prozkoumat veškeré okolnosti událostí jak současných, tak těch 80 let starých, a nemusela by je tak vnímat jen prizmatem svých vlastních úzce zaměřených a úzce specializovaných pohledů. Právě takovému přístupu se říká historismus nebo historicismus.
Oleksa Livinskyj, časopis Porohy
Překlad: Svatoslav Ščyhol
