V zorném poli Ukrajina

19. 1. 2012  Pavel Filka

Poskytovat azyl pronásledovaným, nebo preferovat ekonomické zájmy? To je dobrá otázka, před kterou je postavena většina demokratických zemí světa. Odpověď na ni ale není tak složitá, jak se na první pohled zdá.

Asi před rokem došlo mezi Ukrajinou a námi k politické roztržce, protože jsme poskytli ohroženému bývalému ukrajinskému místopředsedovi vlády politický azyl. Ukrajina na oplátku omezila obchodní styky, což mohlo některé ekonomické subjekty, pokud se proti tomu nepojistily, finančně poškodit. To byla ztráta na naší straně.

Před měsícem, přesně 19. prosince, se oba předsedové vlád sešli a prohlásili, že je třeba ukončit půtky a obnovit normální vztahy. Poškození naší strany tedy trvalo asi rok, zatímco poskytovat azyl politicky pronásledovaným osobám dlouhodobě posiluje prestiž každého demokratického státu. To je dlouhodobý a cenný zisk, protože prestiž si za peníze nekoupíš.

Otázku v první větě je tedy možno přeformulovat takto:

Co je lepší, krátkodobý nebo dlouhodobý zisk? Odpověď je pak mnohem lehčí, je ale dána povahou a rozhledem tázaného. Rychle vydělat a utéct, nebo si pracně a celý život (třeba i pro své nástupce) budovat prestiž?  Každý dobře zavedený řemeslník a podnikatel zná odpověď.

Pochválil jsem český stát za dobrou azylovou politiku vůči Ukrajincům. Aby byl můj blog „vyvážený" (viz ČT), musím uvést i situaci, při které se náš stát chová k Ukrajincům jako k nevlastním.

Abych to popsal, musím otevřít jednu skříň s kostlivcem, která se nachází v budově českého ministerstva práce a sociálních věcí od doby ministrů Škromacha a Špidly. Shodou náhod tam později též ministroval náš současný předseda vlády. Do nich se ale netrefuji, protože vím, jak to na ministerstvech chodí. Mezi referentem, který sestavuje nějakou smlouvu a jeho ministrem jsou obvykle čtyři patra (a čtyři hierarchické stupně). Ministr řekne náměstkovi: „Ano! Udělat!"

Náměstek řekne vrchnímu řediteli: „Ano, ale ...".

Vrchní ředitel řekne řediteli odboru: „Možná." Má totiž taky své osobní zájmy.  Ředitel odboru řekne vedoucímu oddělení: „ Nevím, nevím ..."

Vedoucí oddělení řekne referentovi: „Dělej co chceš, ale já bych to nedělal."

Ten kostlivec ve skříni je česko-ukrajinská smlouva o sociálním, zabezpečení podepsaná na apríla 2003. Podle ní Ukrajinec, který v ČR pracoval až do důchodového věku, nemá nárok na dílčí český důchod za odpracovaná léta, pokud tu v těch letech neměl t. zv. povolení k trvalému pobytu, i když on a jeho zaměstnavatel platili sociální pojištění v průměrné výši 4.200 Kč měsíčně. Povolení k trvalému pobytu mu až do nedávna cizinecká policie nedala, a teprve po deseti letech si směl o povolení požádat, ale záleželo na náladě pracovníka cizinecké policie, zda mu to povolení dá. Při hrozné pověsti cizinecké policie se většina slušných cizinců tomuto hnízdu vyhýbala, jak mohla.

Podle té dotyčné mezinárodní smlouvy má léta odpracovaná v ČR po dobu t. zv. „dlouhodobého pobytu" (dlouhodobý je podle české cizinecké policie roční) započítat do důchodu ukrajinská strana. Praktický důsledek je ten, že např. za deset let práce na stavbách při hrubé mzdě 15.000 Kč měsíčně zaplatil ukrajinský zedník a jeho zaměstnavatel České správě sociálního zabezpečení neuvěřitelných 504.000 Kč. Český dílčí důchod za toto období by činil asi 2.500 Kč měsíčně, zatímco při započtení do ukrajinského důchodu to zvýšení po přepočtu dělá 96 korun českých. Co to je? Přirozeně svinstvo.

Pátral jsem po tom, jak k takovému svinstvu mohlo dojít. Ministerstvo práce odpovědělo: „Tak to je v mezinárodní smlouvě, a mezinárodní smlouva je nadřazena zákonům."

Na totéž jsem se před nějakou dobou zeptal ředitelky České správy sociálního zabezpečení. Napsala mi dokonce písemně: „Pro náš stát je to ale výhodné."

Znechucen jsem s ní přestal korespondovat. Okrádat pracující cizince jí asi připadalo morální. Od téhle doby uplynuly asi dva roky. Co se za tu dobu změnilo? Nic moc. Už současné žadatele neokrádáme o důchod za deset let, ale jenom za pět, pokud ovšem ten referent na cizinecké policii jim trvalý pobyt už po pěti letech povolí. Poslední otázka: nevíte, proč má česká cizinecká policie tak špatnou pověst?

Další miliardy, které někde zmizely.

            Kdyby podobnou věc učinil občan a ne stát, jmenovalo by se to „bezdůvodné obohacení", pokud by se nepoužil některý paragraf trestního řádu. Stát se ovšem schová za „špatnou legislativu", aniž by se pátralo, kdo za to může a kdo z toho měl prospěch. Zda se jedná o diskriminaci podle národnosti (jiné národnosti takto postiženy vesměs nejsou), bezdůvodné obohacování nebo o okrádání s požehnáním státu a jeho kompliců (ministerstvo práce a sociálních věcí, ministerstvo financí a Česká správa sociálního zabezpečení, legislativní rada vlády, parlament a senát ČR, nezapomeňme na partaje, všichni v personálním obsazení z roku 2001 až 2003), nechávám na úsudku čtenáře.