Pokus o nový superúřad
Vy mluvit tady česky a moc si neskákat!
5.9.2011 Euro str. 10 Monitor (bh) Cizinci
Ministerstvo vnitra
Cizineckou problematiku, k níž patří například vydávání víz a povolování pobytu, mají v současné době v Česku na starost hned tři úřady - ministerstva zahraničí, vnitra a policie. Zanedlouho by k nim mohla přibýt ještě další instituce v podobě nového Cizineckého správního úřadu. Vyplývá to alespoň z návrhu novely zákona o vstupu a pobytu cizinců, který ministerstvo vnitra coby navrhovatel poslalo do meziresortního řízení.
Nová instituce státní správy by měla mít svoje vlastní ředitelství a krajské pobočky včetně dislokovaných pracovišť. Vnitro navrhuje, aby správní úřad pro cizince vznikl transformací stávajících kanceláří oboru azylové a migrační politiky, které od letošního ledna přebraly většinu agendy od služby cizinecké policie. I tak by ale náklady na nové úředníky, technickou výbavu a provoz dosáhly desítek milionů ročně.
Pokud by vnitro nevyužilo logistického zázemí uprchlických zařízení, spolkl by podle návrhu Cizinecký správní úřad jednorázově 22,3 milionu korun. Každý další rok se potom počítá s částkou na provoz ve výši 13,6 milionu, přičemž do této sumy ovšem ministerstvo vnitra nezahrnuje sociální a zdravotní pojištění pro 35 nových zaměstnanců. Právě o tolik pracovníků by se státní správa podle předběžných kalkulací měla rozrůst. Dalších dvacet milionů korun ročně by pak stál pronájem sídla nového úřadu včetně služeb, v případě koupě budovy počítá ministerstvo vnitra s jednorázovým výdajem ve výši 50 milionů korun. Místo drahého superúřadu má ale resort Jana Kubiceho v záloze ještě jedno řešení, které by nestálo ani korunu: neměnit na současném systému vůbec nic.
Vy mluvit tady česky a moc si neskákat!
8.9.2011 Literární noviny str. 14 Reportáž Milan DANIEL
Cizinci lidská práva
Za poslední tři roky poklesl zájem cizinců o život v České republice nejvíce na světě. Jak upozorňuje Jan Schroth z Mezinárodní organizace pro migraci, uvádí to nová studie OECD. Česko se tak stalo pro cizince méně atraktivní než země, kde měla krize daleko tvrdší dopad./ Změněné ekonomické podmínky a zájem vlád o co největší zaměstnanost místního obyvatelstva pochopitelně ovlivnily imigraci do všech vyspělejších států světa. Zájem cizinců o život v naší zemi, která v posledních letech udržovala počet obyvatel na stabilní úrovni právě díky přílivu migrantů, však poklesl i díky restriktivní přistěhovalecké politice státu.
Logickým požadavkem vůči příchozím cizincům je jejich integrační potenciál vyjádřený nejčastěji znalostí jazyka nutného k dorozumění a respektem k místním zvyklostem, kultuře a náboženství. V Česku nedochází k etnickým či náboženským konfliktům a je tomu tak i díky imigrační politice. To je samozřejmě pozitivní zjištění, stát však příchozím cizincům, jejichž pobyt je z hlediska jeho zájmů žádoucí, vstříc příliš nevychází.
Český stát přes své hranice pustí jen ve velmi omezené míře cizince ze zemí, které pro něj pře dstavují potenciální riziko. Tradičně jde o islámské země, problémy mají ale i cizinci, kteří nemohou pro pobyt v naší zemi doložit dostatečné prostředky. Žádoucí migrace tak sleduje dva základní cíle - přínos cizince pro stát a společnost a vyloučení možných rizik.
Zásadní podmínkou pro příchod ekonomických migrantů je předem zajištěné zaměstnání, čili platné pracovní povolení. Jeho získání je velmi obtížné, trvá řadu měsíců a úřady kladou zvláště cizincům ze třetích zemí četné překážky se zjevným cílem odradit je od úmyslu přijet právě do České republiky. Podle posledních informací budou moci pracovní agentury sjednávat práci pouze občanům EU. Další ranou, s níž musí počítat cizinec, který práci ztratí, je to, že musí ze země odejít, třebaže si zde za léta pobytu vytvořil osobní a citové vazby a jeho děti navštěvovaly české školy.
Zákon o pobytu umožňuje cizincům i v této situaci podat žádost o trvalý pobyt z humanitárních důvodů. O osudu žádosti však rozhoduje odbor azylové a migrační politiky ministerstva vnitra ( OAMP MV ČR), který si vykládá humanitární důvody podle svého uvážení. Od letošního roku regionální pracoviště vydávají žadatelům o prodloužení pobytu a pobyt trvalý nové průkazy s biometrickými údaji. Žadatel zaplatí za jeho vydání 2,5 tisíce korun, při ztrátě tisíce čtyři.
Řídí vás ministerstvo lásky
Odbor azylové a migrační politiky ministerstva vnitra se za dobu své existence stal pod vedením svého ředitele Tomáše Haišmana největším odborem na ministerstvu. Tento úřední úd získal postupně pozici skutečného vládce nad osudy statisíců spoluobyvatel státu. Prostřednictvím svých legislativních návrhů, jejichž schválení bylo ovšem donedávna velmi hladkým procesem, podmínky života cizinců upravuje, prostřednictvím svých dvaadvaceti regionálních pracovišť rozhoduje o prodlouženích dlouhodobých pobytů a povolení trvalých a integraci cizinců diriguje prostřednictvím vládou schválené a aktualizované koncepce (na jejíž tvorbě má ovšem lví podíl). Nástrojem praktické politiky je pak převodová páka ve formě Center pro podporu integrace cizinců, které ve své podstatné většině (dvě jsou zřízena jinými subjekty) formálně spadají pod Správu uprchlických zařízení (příspěvkové organizace ministerstva vnitra). Vedle toho má ovšem OAMP i další kompetence - především v oblasti azylové politiky.
Legislativní dílna OAMP připravila pro pobyt cizinců dodnes platnou právní normu, která ovšem od svého schválení v roce 1999 prošla více než dvaceti novelizacemi. Stala se značně nepřehlednou, složitou, a protože se vyvíjely i související směrnice Evropské unie, vláda rozhodla o přípravě zcela nového zákona, který v současné době prochází meziresortním řízením. Nová norma kloubí dosavadní východiska daná současnou právní úpravou s evropskými směrnicemi a pobyt cizinců kategorizuje podle jeho účelu. Návrh značně zužuje prostor pro získání živnostenských oprávnění. V oblasti integrace, které věnuje vůbec nejméně místa, jednoznačně spoléhá na kurzy češtiny, nově také na kurzy sociální integrace, jež by cizinci měli v některých případech absolvovat povinně, v institucionální rovině potom na již zmíněná a fakticky podřízená Centra pro podporu integrace cizinců.
10 milionů pro každé krajské Centrum
Ministerstvo vnitra dlouhodobě ostrakizuje činnost řady neziskových organizací, které se cizincům věnují. Většina z nich se za léta své existence profesionalizovala a plní vzdělávací, sociální i kulturní funkce. Na svou činnost však potřebují peníze.
Do roku 2010 vydával stát na činnost spojenou s integrací cizinců částku ve výši přibližně 20 milionů korun ročně. Od roku 2008 touto částkou disponovalo MV (respektive jeho OAMP), které určovalo, na co mají být peníze použity. Neziskové organizace dostávaly z tohoto koláče kousnout podle toho, do jaké míry přijaly roli agentur vnitra. Ty neochotné nedostaly nic. V letošním roce dvakrát nic, protože státní podpora klesla na 10 milionů, čili polovinu. Centra pro podporu integrace cizinců vznikla údajně proto, aby problematiku pokryla územně, prvních šest zřízených krajských Center však zahrnulo i Plzeňský a Pardubický kraj, kde existovaly plně funkční struktury NNO. OAMP však navzdory tomu vsadil na vybudování paralelních, konkurenčních organizací a štědře je dotuje z prostředků státu, především však Mezinárodního uprchlického fondu, který spravuje. Podpora fondu končí v roce 2013 a vnitro rozpočtuje pro zajištění činnosti Center státem (má v úmyslu rozšířit je do všech krajů) ve zdůvodnění návrhu nového zákona ročně 150 milionů. Čtenáři unavenému z čísel už jen připomenu, že je to 15 krát víc, než dal český stát na integraci cizinců v letošním roce.
Co vlastně dělají ona Centra? Prakticky totéž, co neziskové organizace, snad s tou výjimkou, že týdně mají povinnost podávat OAMP situační hlášení. Ta by sice neměla obsahovat žádné citlivé údaje, dávají však pocítit, kdo má ve skutečnosti v rukou opratě. Na rozdíl od neziskové organizace typu pardubického Mostu pro lidská práva, která podle svých webových stránek loni pracovala s rozpočtem ve výši tří milionů, však chce MV vydat na činnost každého Centra v průměru více než třikrát více. Kdyby OAMP vypsalo pro integraci cizinců grantové programy, k nimž by byl rovný přístup, omezila by se přinejmenším souběžná administrativa příbuzných projektů. Takto sice Centra mohou s místními subjekty včetně NNO uzavírat dodavatelské smlouvy a nepřímo je financovat, zbytečná administrativa však zůstává. Zjevným cílem OAMP pak je NNO si podřídit, a když to nepůjde, tak je zlikvidovat.
Maul halten und arbeiten
Zdaleka však nejde jen o konflikt mezi státním a neziskovým sektorem. Jde především o ducha integrace. Příchozí cizinec pocházející často ze státu, o jehož demokratičnosti lze s úspěchem pochybovat, přichází do země, kde je každý jeho krok opět řízen údy - tentokrát prý ovšem zcela demokratického - ministerstva vnitra.
Volební právo, byť na místní úrovni, spojuje předseda vlády Nečas s občanstvím. Na rozdíl od jiných zemí Unie tak politické vyloučení statisíců obyvatel země jeho vládu (ale ani vlády předchozí) nepálí a nepálilo. Vnitro, potažmo jeho OAMP ani pod jeho protektorátem zřízená Centra v tomto směru žádnou aktivitu nevyvíjejí.
Aby v Česku cizinec obstál, měl by se podle něj hlavně naučit česky, používat splachovací záchody, nakupovat v supermarketech a respektovat to, že se v této zemi nevraždí ovce vedle paneláků. Člověk začleněný v polis však chce obvykle víc - chce mít nejen pracovní, kulturní a náboženská, ale i politická práva. Právo ovlivňovat život společnosti, přispívat k jejímu vývoji, spolurozhodovat o věcech, které jsou podstatné pro jeho život.
Český stát nic z toho cizincům neumožňuje.
Pan Duong žije v Česku už více než pětadvacet let, má prosperující obchod a restauraci hned vedle radnice okresního města, ale o občanství žádat nechce, protože by musel kvůli návštěvě rodičů ve Vietnamu žádat o vízum. Řádně platí daně a státu prospívá. Na kandidátce do městského zastupitelstva by se docela vyjímal, zákon mu však nedovoluje ani to, aby hlasem svým, jakož i hlasy svých krajanů ovlivnil, kdo v něm nakonec bude sedět. Potřebuje-li tento neobčan něco, ví jak na to. Pro příslušné osoby má připravené „dárky". Takhle funguje, cizinče, v Česku demokracie!
Česká republika tak dává najevo, že cizinci jsou tady hlavně na práci. A když už ji nemají, tak ať se svou patlavou češtinou a nově nabytými dovednostmi jdou a drží hubu.
Vyloučeni z veřejného pojištění
Ne všechno ve vztahu cizinců k vnitru je však černobílé. Vláda má na stole návrh zákona, který by měl obsáhnout začlenění cizinců - živnostníků do systému veřejného zdravotního pojištění. Předkladatelé - ministerstva zdravotnictví a vnitra - si dobře spočítali, že by to bylo pro český stát výhodné, protože živnostníky jsou osoby výdělečně činné, které mají zájem na výkonu práce a jejich nemocnost je menší než průměr. Studie neziskové Organizace pro pomoc uprchlíkům došla k závěru, že cizinci jsou velmi ziskoví pojištěnci a že jejich začleněním by veřejné zdravotní pojišťovny získaly přibližně 400 milionů korun ročně. Ministerstvo financí však přesto vzalo v potaz námitku Hospodářské komory a na jejím základě pasáž o začlenění cizinců - živnostníků z návrhu stáhla. I to je důsledek toho, že neobčané, tedy nevoliči, nemají na podmínky svého života v České republice žádný vliv. Stav, kdy život cizinců ovlivňuje tu negativně, někdy však i pozitivně státní orgán, který má „problematiku v gesci", a jím ovlivňovaná zastupitelská demokracie, zatímco subjekty této politiky nemají žádná politická práva, je nejen špatný, ale dlouhodobě neúnosný.
Samotní cizinci to však nezmění. K tomu je třeba politická vůle. Tu ovšem musí projevit nejen ti, kteří jsou za politiku placeni, ale i ti, kdo jsou jejími objekty na základní úrovni. Tedy občané.
O autorovi| Milan DANIEL, Autor je volný novinář, nyní v důchodu, věnuje se zejména problematice cizinců a lidských práv. Do letošního června byl jednatelem NGO Most pro lidská práva. Ze Strany zelených vystoupil po volbách v roce 2006.