25. 11. 2024 18:15
Opakování nejnovějších ukrajinských dějin při vaření boršče
Na české divadelní scéně se objevil zřejmě jen jeden ohlas přelomových ukrajinských událostí z r. 2014.
Představení nazvané „Slepice není pták, Ukrajina není cizina“ je dílem Davida Zelinky. Hra je čas od času prezentována v obou zemích komorním divadelním kolektivem „Teď, nádech a leť“.
Představení je rámováno přípravou, vařením a konzumací boršče, které divák sleduje od okamžiku svého příchodu. Ve chvílích, kdy se blíží závěr představení, dostane možnost také ochutnat. Na představení, konaném v prosinci minulého roku, se sešlo asi dvacet diváků, o mnoho víc lidí by se jich do sálu ani nevešlo. Publikum bylo české i ukrajinské – co je však překvapivější, i nepočetný herecký soubor se ukázal být vícenárodním.
Předváděná hra není v plném slova smyslu autorským textem, ale spíše zajímavě sestaveným souborem autentických výpovědí obyvatel jižní Ukrajiny. Autoři či „redaktoři“ je zachytili při návštěvě zmíněného regionu na počátku r. 2015. Sledujeme svérázné dokumentární pásmo, v němž se dostává ke slovu čeština, ruština i ukrajinština. Zprvu dominuje (při přípravě borščových ingrediencí) ruština. Komunikují v ní tři dívky, poslouchají přitom z rádia či magnetofonu ruské odrhovačky a zčásti se připojují vlastním zpěvem – všemu přihlíží z portrétu na stěně jeden ze symbolů Ukrajiny, básník Taras Ševčenko. Jakmile dojde po příchodu dvou herců na reprodukci různě dlouhých svědectví o ukrajinském dění, střídají se všechny tři jazyky. Do češtiny je však aspoň zčásti tlumočeno – jinak by se většina diváků v textu a ději asi ztratila.
Vzniklá mozaika připomíná v nemalé míře boršč vařený na scéně – je pestrá a kontrastní v důsledku namíchání často diametrálně rozdílných svědectví a názorů. Spolu s herci si tak přehráváme různé etapy ukrajinského dění od kyjevského Majdanu, viděného však z ukrajinské periférie spíše kriticky, přes prvopočátek války v Donbasu, tragické události v Odese a sestřelení holandského civilního letadla. Poté se dostáváme přes příměří-nepříměří z konce léta 2014 až k ohlasům první válečné zimy, kde je děj celkem logicky useknut. O ději je však vlastně těžké mluvit a jistě ani nebylo o jeho vytvoření usilováno.
Hlavní dějovou linkou zůstává nejprve ukrajinské a pak ruské vyprávění mladé ženy z dunajské Kilije. Málokdo z Čech asi byl v tomto městě v nejjižnější části západního pohraničí Ukrajiny – za Dunajem už je Rumunsko. To je úplně jiná západní Ukrajina než někde u Lvova nebo Užhorodu. Navíc tuto poloanonymní postavu dění zavál osud do Donecku, v počáteční fázi konfliktu přišla o manžela a musí hledat nejen jiného partnera, ale i posunutý smysl dalšího bytí. Kolik podobných osudů se už v různých částech Ukrajiny navrstvilo?
Některé „zpřístupněné dokumenty“ nabývají samostatné hodnoty i pro historika, pokud hru sleduje. Mám na mysli třeba dopis adresovaný ještě prezidentu Janukovyčovi, hodnotící události Majdanu kriticky, nebo téměř chórové lamentace želící odstranění Leninových pomníků. V podstatě má ale každé ve hře reprodukované svědectví hodnotu. Otázkou je, jak si s nimi poradí divák v době, kdy se příslušné události už dost vzdálily a začal proces jejich zapomínání. Jak bude hra vnímána, pokud bude předvedena třeba za rok nebo dva?
Dostáváme v každém případě možnost rekapitulovat si neradostně působící děje, které většině Ukrajinců výrazně pozměnily život, ač si hloubku těch změn někteří z nich možná stále ještě neuvědomili v plném rozsahu. Optimistická nota představení chybí, i když je v událostech a dědictví Majdanu zcela jistě obsažena. Je prostě třeba usilovat o její zachování a naplnění, i to však možná zůstává části účastníků děje utajeno. Chtělo by se žít „normálně“, tedy neválečně, jinak a pokud možno líp, což je nejdůležitější, ale málo konkrétní a zatím těžko dosažitelný cíl. Jak ho ovšem dosáhnout ve stínu všeho, co je ve hře zobrazeno?
Snahu autorů usnadnit aspoň dílčí pochopení událostí v Ukrajině je třeba ocenit. Zároveň si uvědomujeme, že představení, česky provedené dosud jen o málo víc než desetkrát (mj. i na Jiráskově Hronově), shlédne jen poměrně omezený okruh lidí – výsledky takto nabízené osvěty tedy zůstanou poměrně skromné. To si tvůrci nepochybně uvědomovali už v době přípravy díla.
Jak si diváci přeberou, to co viděli, je jinou otázkou. Leckdo odejde v přesvědčení, že Ukrajina je země charakterizovaná obrovským zmatkem a neujasněnými pozicemi lidí, kteří byli vrženi do naprosto nepředvídatelných událostí, na jejichž zvládnutí prostě nestačí. Bylo by možno ze všeho také vyvodit, že ani jedna z bojujících stran nemá vlastně pravdu a že právě s takovým hodnocením se autoři textu ztotožňují. Patřím k těm, kdo tuto relativizaci hodnocení ukrajinského vývoje nesdílejí.
Za zmínku stojí také hudební stránka představení. Pokud posloucháme písně, reprodukované nebo zpívané herci během představení, uvědomíme si, že postupně přibývá těch ukrajinských. Když se herci ke konci představení stáhnou ze scény na druhou stranu, do zákoutí hlediště, zní už jedna ukrajinská písnička za druhou. Tento posun, zřetelně kontrastující s úvodními partiemi představení, asi není náhodný. Představení lze v tomto směru chápat jako záznam počátku cesty Ukrajiny ještě postsovětské k Ukrajině jiné, snad lepší, sebevědomější a v českém světě srozumitelnější. Všichni ale vnímáme, jak velký kus cesty k tomuto cíli ještě povede.
Při prosincovém představení všichni diváci nevyužili možnosti ochutnat boršč, který byl po celé představení připravován. Nabídnutý pokrm – ten skutečný i divadelní – je chutný, nepostrádá ale – v pomyslné rovině ovšem – ani poněkud hořkou příchuť. I jeho červená barva se ve světle vyslechnutého a shlédnutého posouvá do role symbolu.
Dojmy z prosincového představení hry dáváme k dispozici se zpožděním, ale ve chvíli, kdy se blíží další její předvedení. Vlastní názor si zájemci mohou učinit v pátek 12. května v 19:30 hodin ve Studiu Paměť v Soukenické ulici 29, kousek od Náměstí republiky na pražském Novém Městě.
(boz)
Zdroj a více info na https://www.myaukrajina.cz/node/282