Válka pohledem ženy: krátké zamyšlení nad filmem Neviditelný prapor

Film, postavený na stejnojmenném sociologickém výzkumném projektu Ukrajinského ženského fondu a původně zamýšlený spíše jako podpora pro uzákonění genderové rovnosti mužů a žen v ukrajinské armádě, přinesl autentické svědectví účasti šesti různých žen na obraně země proti agresoru.

Není asi velkým tajemstvím, že v roce 2014 v době po Majdanu nebyla ukrajinská armáda, dosud zatížená sovětským dědictvím, v nejlepší kondici. Stejně tak celá země, uchlácholená Budapešťským memorandem z roku 1994, v němž se se signatáři, včetně Ruska, zavázali mimo jiné respektovat ukrajinskou nezávislost a suverenitu v rozmezí tehdy platných státních hranic, zdržet se hrozby silou nebo použití síly proti Ukrajině, zdržet se použití ekonomického nátlaku na Ukrajinu ve snaze ovlivnit její politické směřování a zdržet se použití jaderných zbraní proti Ukrajině, nebyla na zákeřnou okupaci a nevyhlášenou válku příliš připravena. Není proto divu, že první, kdo odešel na frontu bránit Ukrajinu proti okupantům, byli dobrovolníci.

Ženy v tehdejší ukrajinské armádě neměly stejné postavení jako muži. Nesměly se účastnit stejného bojového výcviku jako muži či dokonce bojovat po jejich boku na frontě a nemohly také získávat vyšší vojenské hodnosti. Obvykle sloužily jako medičky, ošetřovatelky, kuchařky a na dalších „ne příliš bojových“ pozicích. Zákon o genderové rovnosti v Ozbrojených silách Ukrajiny byl Nejvyšší radou Ukrajiny schválen až 5. prosince 2017. Jedinou cestou, jak se už tehdy ženy mohly zapojit do bojů na východě země, bylo přihlásit se jako dobrovolnice. Statistiky ATO říkají, že bojů na východě Ukrajiny se zúčastnilo zhruba 6 000 žen. 107 z nich obdrželo vysoká státní vyznamenání a zhruba polovina vyznamenání Ministerstva obrany a Generálního štábu. V současné době slouží v ukrajinské armádě okolo 56 tisíc žen, což je 22,4 % celkového počtu aktivních vojáků.

Myšlenka filmu Neviditelný prapor náleží Marii Berlinské. Později Marie Berlinská požádala o spolupráci tři režisérky: Irynu Cilyk, Svitlanu Liščynskou a Alinu Horlovu. Pro některé z nich, třeba pro Irynu Cilyk, nebyla vojenská tématika ničím novým. Každá z nich si měla vybrat dvě hrdinky a na jejich příbězích nejenom ukázat, že ženy mohou být v bojích rovnocennými partnery mužů, ale také poskytnout specifické pohledy žen na přechod mezi civilním a vojenským povoláním. Z trenérky, sportovkyně, ministerské úřednice či pouliční umělkyně se staly frontová ošetřovatelka, snajperka či voják v přední linii.

„Chtěli jsme ukázat absolutně rozdílné typy žen v civilním i vojenském povolání, různého věku a sociálního postavení. Na výběr měly vliv tři věci: účast v reálných bojových operacích, souhlas účastnice s natáčením a chápání problémů, s nimiž se žena v armádě setkává,“ říká o výběru hrdinek Maria Berlinská.

Oficiální trailer k filmu

A je třeba říci, že tvůrkyním se jejich záměr opravdu podařil. Bez patosu, příkras nebo uměleckého vylepšování předkládají divákům čistou a nezkreslenou realitu. Realitu přímo z bojiště a přímo z civilu. Výjimkou je pouze čtvrtá epizoda, která se celá odehrává v sanatoriu, kde se hrdinka epizody, Oksana Jakubova, povoláním analytik Ministerstva financí, zotavuje z prožitého traumatu. Skupina režisérky Aliny Horlové zde odvádí skvělou práci; natáčí příběh hrdinky, aniž by ji traumatizovala, a přitom dokáže příběh zobrazit v celé jeho složitosti. Příběh ženy, která denně vypravuje vojáky do boje a píše hlášení o těch, kteří zahynuli.

„Je samozřejmě těžké předat všechny prožitky těch žen. Ale snažili jsme se alespoň poodhrnout oponu a ukázat jejich činy. To, nakolik důležitým byl jejich přínos pro armádu,“ říká na závěr jednoho rozhovoru Maria Berlinska.

A já bych snad jen dodal, že také krutost války a touhu Ukrajinců i jejich žen ubránit svou zem.

(jer)

Zdroj, autor: https://www.myaukrajina.cz/node/495