24. 11. 2024 07:00
Postřehy z překladatelského semináře studentů ukrajinistiky
Dostala jsem možnost podílet se v zimním semestru na výuce studentů pražské FF UK, jejichž jedním oborem je ukrajinistika.
Mgr. Rita Kindlerová
Dostala jsem možnost podílet se v zimním semestru na výuce studentů pražské FF UK, jejichž jedním oborem je ukrajinistika. Studenti jsou ve 4. ročníku a s velkou chutí se pustili do překládání mnou vybraných textů. Většinou se jedná o kratší prozaické útvary současných ukrajinských autorů, kteří patří mezi špičky současné ukrajinské literatury. Protože jsem vystudovala ukrajinistiku na FF MU v Brně, mohu si dovolit menší srovnání znalostí zdejších studentů se znalostmi studentů z Brna. Bohužel musím konstatovat, že přes veškerou snahu samotných studentů se samovzdělávat a využívat výsledků vynikající výuky z druhého oboru (většina z mých studentů má jako druhý obor ruštinu-překladatelství a tlumočnictví), je jejich situace velmi špatná.
Kromě překladatelského semináře přednáším ještě starou ukrajinskou literaturu, kde je velmi těžké se se studenty pustit do hlubší analýzy, jelikož nejsou obeznámeni se základy z historie a historické gramatiky, které jsou nezbytnou součástí výuky staré literatury. Nenesou na tom vinu ovšem sami studenti, jejichž snahu o vzdělání a studijní výsledky musím obdivovat. Je mi velmi líto, že zatím ani jeden ze studentů, se kterými se mi pracuje opravdu velmi dobře, neuvažuje o psaní diplomové práce na oboru ukrajinistika a jsem přesvědčena, že se tak ztenčí počet odborníků na tomto poli na minimum. Je mi velkou záhadou, že o tak talentované studenty není zájem a začínám chápat jejich rezignovaný přístup ke studiu. Jejich zájem o obor se ztenčil, protože neexistuje pražádná motivace k jakékoli snaze něco na tomto stavu změnit. Jakožto vystudovanou ukrajinistku mě to opravdu děsí a všechny, kdo budou číst tento můj textík, žádám, aby se zamysleli nad tím, kam spěje naše vysoké školství, lépe řečeno nad jeho výukovými metodami. Finanční situace univerzit u nás je jistě katastrofální. V této souvislosti mě napadá, jestli to vyučující tak trochu nepřehánějí se svým laxním přístupem ke studentům, kterým tak berou (nebo už vzali?!) veškerou chuť a touhu po poznání. Doufám, že se mi daří studenty vést správně a možná tak trochu zmírnit jejich znechucenost.
Jako ukázku svého krátkého působení na FF UK předkládám dva překlady, které vznikly na překladatelském semináři, a dávám čtenáři na uváženou, jestli je skutečně nezbytné, abychom se ochudili o potenciální nejen vysokoškolské učitele, ale i budoucí vědce, překladatele, tlumočníky aj.
Jurko Pokalčuk - Dveře do...
Ta slova
"...já je někdo jiný." (A. Rimbaud)
Když od tebe náhle někdo jiný uslyší slova, na která já už čekám miliony let, zřítí se zdi, padnou pevnosti, a nebe vzplane červánky. Když to jen pohledem řekneš, pohledem upřeným stranou, pohledem, který se ode mne vzdaluje pryč mi to řekneš - zvadnou květiny, které ti kladu k nohám, a mé nohy vrostou do země, a můj pohled, který tě volá, začne pohasínat. Když tvé ruce, na které jsem čekal miliony let, sklouznou prostorem kolem mne, a hledají odpočinek a oporu u jiného těla, mé pohyby strnou, vrostu až po pás do země a smutný bubeník v mé hlavě začne tiše vyťukávat tísnivý rytmus odchodu a přizvukovat mu bude celý svět. A když od tebe někdo jiný uslyší ta slova, na která jsem čekal miliony let, vzplane země, zazní výstražný signál, nebe protne namodralý blesk, v jehož světle uvidím, jak se tvé ruce spojují s jinýma, jak se tvé rty spojují s jinými, jak se tvé tělo spojuje s jiným, a mění se v ta slova, na která jsem čekal miliony let, v tu chvíli oslepnu, ohluchnu, ztratím schopnost cokoli cítit, a země mne celého pohltí.
Ale já nezemřu, budu žít, znovu se narodím, jako fénix z popela, a všechno ve mně bude téměř jako dřív, napohled budu stejný jako dosud - tvář, oči, vlasy, postava. Jenom v mém nitru už nebudou ta slova, na která jsem čekal miliony let, teď už tam nebudou.
A proto už budu někdo jiný.
překlad: Lenka Tyrpáková
Dveře do...
Kde se bere ta radost z toho být jen tak spolu, dívat se navzájem do očí a dýchat stejný vzduch? Kde se bere to splynutí duší, to štěstí z doteku, ta otupující vůně druhého těla, která je naráz nějak bližší, důvěrnější, bližší než tvoje vlastní, protože když ji vdechuješ, najednou cítíš, že se jí nemůžeš nasytit... Kde se bere ten pocit z doteku vlasů, když tě šimrají po tváři a jejich proud a vůně ti jakoby odkrývají nové hranice v člověku... Kde se to všechno vlastně bere, proč to je i není, proč to jako přízrak mizí, sotva natáhneš ruku, sotva se celý napřímíš, chystáš se ponořit do pocitů toho, kdo je vedle tebe... Ale on tu není.
Copak to vůbec jde, otevřít dveře do člověka, který...
překlad: Monika Hrdinková
on-line Navychod 6/2001