O mostech mezi Ukrajinou a Českem ví jen málokdo

srpen 2006

Tereza Chlaňová

Oksana Pelenska je nezávislou badatelkou a publicistkou. Za­bý­vá se zejména dějinami ukrajinské umě­lecké dia­spory v meziválečném Československu, dále se věnuje česko-ukrajinským kulturním kontaktům. Vystudovala bohemistiku ve Lvově a je autorkou několika monografií. Od roku 1993 žije trvale v Česku.

Kdy jste poprvé navštívila Československo?

Poprvé jsem sem přijela v roce 1989 s vý­stavou ukrajin­ského barokního sochaře Pinzla na pozvání Národní ga­lerie v Praze. Výstava se konala v areálu kláštera sv. Jiří na Hradě. Osud tomu chtěl, aby zahájení a příprava vý­stavy proběhly ve stejnou dobu jako sametová revoluce v Československu. Má návštěva začala 16. listopadu a ty dny si budu pamatovat celý život. Pamatuji si ulice plné lidí, obrovské nadšení, pamatuji si, že jsme se chtěli do­stat k Myslbekovu pomníku sv. Václava, což ovšem ne­bylo možné. Museli jsme se vrátit, protože jsme se lekli, že se nedostaneme ven z náměstí.

Za jakých okolností a z jakého důvodu jste přijela do Československa znovu?

Rok poté, co Ukrajina získala nezávislost, jsem dostala nabídku od pana Romana Ljubkivského, našeho prvního velvy­slance v Československu, pracovat na naší amba­sádě v Praze. Takovou nabídku jsem pochopitelně ne­mohla od­mítnout. Navíc přáním mého tatínka vždy bylo, abych jela do Čech, kde to měl velice rád, neboť se tady na­rodil. Takže jsem se sem dostala jako zaměstnanec první ambasády nezávislé Ukrajiny v roce 1993. Praco­vala jsem tam do roku 1995. Byla to zkušenost k nezaplacení a mnohé z toho, co jsem se v té době naučila, využívám dodnes. Měla jsem možnost hovořit mimo jiné i s prezidentem Václavem Havlem, k němuž chovám vel­kou úctu, setkala jsem se i s Billem Clinto­nem, s ukrajin­skými prezidenty i s dnešním prezidentem Václavem Klau­sem. Co bylo pro mě velmi důležité - zlep­šila jsem se v češtině. Dostala jsem se do země, o níž jsem měla jen teoretické znalosti a ty v mnohém neodpovídaly rea­litě. Některé věci mě mile překvapily, jiné mě zklamaly, ale to je život, to je normální.

Čím jste byla mile překvapená?

Ukázněností. I když se tomu Češi mohou divit, op­ravdu je to tak. Poprvé jsem si toho všimla při své návštěvě roku 1989. Udivilo mě, že se v Praze shromáždily stovky, tisíce lidí a byl pořádek. Nevznikl žádný problém. Velmi pozitivní zkušeností pro mě byla práce v knihovnách, muzeích a archivech, kde jsem navázala přátelské kon­takty s mnoha lidmi a velmi rychle jsem s nimi nalezla společnou řeč. Myslím, že je to částečně díky tomu, že se jedná o sféru umění a kultury, což je oblast, v níž se nedá klamat a musí se pracovat poctivě.

Co vám naopak přineslo rozčarování?

Řekla bych, že nedůvěřivost Čechů k cizincům. Na vlastní kůži jsem zažila několik nepříjemných setkání, kdy jsem byla upozorněna, že jsem Ukrajinka a neměla bych tu být. Možná jsem jen neměla štěstí. Nedělala jsem z toho závěry, že Češi jsou takoví, prostě lidé jsou všude jen lidé.

Hovoříte velmi dobře česky. Je to pouze tím, že v Če­chách již nějakou dobu žijete?

Už na Ukrajině jsem studovala cizí jazyky. Nejprve češ­tinu, což byl můj první slovanský jazyk, druhým pak byla polština. Oba jazyky mi šly, dokonce můj profesor, který učil na pražské univerzitě, pan doktor Puškař tvrdil, že mám filologický cit, na což jsem byla velice pyšná.

Kdy jste začala pracovat v Rádiu Svobodná Evropa?

V roce 1995 skončila má práce na velvyslanectví a v tu dobu se sem stěhovalo Rádio Svobodná Evropa. Dostala jsem možnost pracovat v rádiu s tím, že budu vykonávat administrativní práci a také práci novinářskou. Toto spo­jení existuje dodnes a baví mě to, protože je to zase cesta k tomu poznat více lidí, dostat se do různých zajímavých situací. Měla jsem možnost sledovat, jak se dělá politika. Měla jsem za sebou již zkušenosti z ambasády, viděla jsem, co se dělá tam a na druhé straně jak to dě­lají novináři a musím říci, že je v tom rozdíl.

Na co se ve své novinářské práci zaměřujete?

Vysvětluji, co se děje na Ukrajině a snažím se to dělat zajímavě, odborně a tak, aby posluchač, který si tam někde zapne rádio, věděl oč jde, dozvěděl se něco ji­ného, něco nového. Pracovat v Praze a zároveň mluvit o událostech na Ukrajině - to chce vědět toho hodně, abyste mohla srovnávat a vytvořit nový pohled na již známou věc. Mojí výhodou je, že znám české prostředí, literaturu, kulturu, zabývám se i životem Čechů, uměním v České republice. Zároveň dělám reportáže o Ukrajin­cích, kteří tu pracují, snažím se vysvětlit a ukázat těm, kteří by se sem chtěli dostat, jak to zde vypadá.

Práce v rádiu ovšem není vaším jediným zájmem. Kromě toho se již dlouhou dobu systematicky zabýváte výtvarným uměním. Kdy se u vás objevil tento zájem?

Uměním jsem se zabývala již za studií. Studia jsem ukon­čila diplomovou prací, jejíž téma bylo na pomezí české literatury a českého umění. Práce se týkala Václava Fialy. Velmi se mi líbily jeho ilustrace. V roce 1989 jsem měla možnost setkat se v Praze s jeho rodinou, což byl pro mě obrovský zážitek. Po absolvování vysoké školy jsem začala pracovat ve Státní lvovské obrazárně, kde jsem setrvala dlouhá léta. Tím se mi splnil druhý sen - pracovat s uměním.

Můj tehdejší život, má studia, abych tak řekla... Nebyly to veselé časy, protože tehdy ještě existoval Sovětský svaz. Dnes se to může zdát divné, ale přestože jsem se učila cizí řeči, dlouhou dobu jsem neměla možnost dostat se ani do Polska, ani do bývalého Československa, protože nám to tehdy nebylo povoleno. Mistrovská umě­lecká díla jsem všechna znala jen z ilustrací, nemohla jsem se dostat ani do Paříže, ani do Berlína, nikam ven. Jediné, kam jsem se nakonec podívala, bylo Polsko, pro­tože jsme měli výměnu s pohraničními městy. Dostala jsem se i trošinku dál, do Krakova, takže jsem částečně okusila západní svět, což teď zní možná trošku směšně, ale tehdy jsme to tak chápali.

Když jsem se dostala do Československa, začala jsem se zajímat o to, co tady zůstalo z meziválečného období, protože jsem věděla, že v této době tu byla nejsilnější intelektuální skupina Ukrajinců. Byli to lidé, kteří emig­rovali z Ukrajiny po bolševickém převratu. Útočiště zde nalezlo mnoho spisovatelů, profesorů, fun­govala zde na­kladatelství, školy... Začala jsem tedy bádat a hledat, co se v Čechách z tohoto období za­cho­valo. Díky mnoha vstřícným pracovníkům muzeí a archivů jsem našla velké množství různých materiálů. V Národním archivu jsem objevila spoustu věcí pocházejících z Ukrajinského muzea v Praze. Díky známému ukraji­nistovi z Kar­­lovy Univerzity, panu Bohdanu Zilynskému, jsem se dostala do archivu v Nymburku a v Lysé. Ob­je­vila jsem tam práce ukrajinských malířů, ukrajinských spisovatelů a velkou část archivu Ukrajinské hospo­dářské akade­mie, která sídlila ve 20. letech v Podě­bra­dech. Ve sbír­kách a archivech Národní galerie jsem našla díla světoznámého sochaře Alexandra Archipenka, do­konce i jeho korespondenci s Karlem Teigem. V Umě­leckoprůmyslovém muzeu jsem rovněž objevila práce ukrajinských umělců a vím o tom, že v roce 1935, k de­sátému výročí ukrajinského muzea v Praze, byla v pro­storách tohoto muzea uspořádána velká výstava.

Také ve Slovanské knihovně mnoho let pracovala řada Ukra­jinců, například Nina Levycká, známá sochařka, jež je autorkou řady sochařských portrétů, mezi nimi třeba Oleksandra Olese. Velmi zajímavé materiály ukrývá Pa­mátník národního písemnictví, který vznikl na základě sbírky Jiřího Karáska ze Lvovic. Vzhledem k tomu, že se Jiří Karásek zabýval slovanským uměním, dostalo se sem i hodně děl ukrajinských malířů, především grafiků. Z autorů bych mohla jmenovat například Jurije Vovka, který byl znám mezi pražskými nakladateli, byl velmi dobrým ilustrátorem a pracoval pro známá pražská na­kladatelství.

Našla jsem tedy obrovské množství materiálů, ale na té práci bylo vlastně nejzajímavější to, že jsem objevila vazby mezi českými a ukrajinskými umělci, vědci a politiky. Jen pro zajímavost se jedná například o vztah mezi prvním ukrajinským prezidentem Hruševským a Masarykem; mezi Masarykem a známým archeologem Bor­kovským; mezi známým historikem Jaroslavem Bidlem a ukrajin­ským vědcem Horbačevským, zakladatelem Ústavu lé­kařské biochemie. A podobných „mostů" bych mohla jmenovat mnohem více. Znamená to, že má práce byla prospěšná jak pro ukrajinský národ, tak i pro národ český. Pouze mě velice znepokojuje, že o těchto vzta­zích a „mostech" ví velmi málo lidí jak na Ukrajině, tak i v České republice.

Mnohé z toho, co jste zde zmínila, se objevuje ve vaší knize Ukrajinský portrét na pozadí Prahy.

Ano, části tohoto výzkumu jsem věnovala knížku o ukrajinských umělcích, která vyšla v loňském roce. V ní se mimo jiné zaměřuji právě na česko-ukrajinské vazby.

Zmíněná kniha vyšla v ukra­jin­štině. Nezamýšlíte ji vydat také v českém překladu?

Kdyby mi někdo poradil, na koho bych se mohla v této věci obrátit, tak bych rozhodně nebyla proti a pomohla bych se vším co by bylo třeba. Myslím si, že by bylo velmi dobré zpřístupnit knížku i českému čtenáři.

Jaké jsou vaše další plány týkající se ukrajinské mezi­válečné emigrace v Československu?

Nyní připravuji encyklopedii ukrajinských umělců, bás­níků a historiků, kteří zde v meziválečném období žili. S panem Zilynským, předsedou České asociace ukra­ji­nistů a ve spolupráci se Slovanskou knihovnou, s nimiž jsme již připravili dvě konference věnované právě ukrajinsko-české spolupráci, bychom chtěli v příštím roce zorganizovat konferenci věnovanou 130. výročí Dmytra Antonovyče, který velmi dobře znal pana prezidenta Masaryka, pana Jaroslava Bidla, spolupracoval s růz­nými lidmi a je pohřben na poděbradském hřbitově. Toto jsou tedy mé plány týkající se nejbližší budoucnosti.

Tereza Chlaňová - doktorandka Katedry slavistiky (později Ústavu slavistických a východoevropských studií) Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, obor Slovanské literatury - novodobá ukrajinská literatura, školitel doc. PhDr. Václav Židlický, CSc. (do roku 2002), doc. PhDr. Alena Morávková (od roku 2002).

Zdroj: www.navychod.cz

http://usvs.ff.cuni.cz/ucitele/chlanova.php