22. 11. 2024 09:10
Budova filozofické fakulty na náměstí Jana Palacha se změnila v tvrz ukrajinistů
Ve dnech 24. – 26. 11. patřila ukrajinistům z pěti zemí
Ve dnech 24. – 26. 11. patřila budova proti Mánesovu mostu s výhledem na Pražský hrad ukrajinistům z pěti zemí.
Účastníci mezinárodní konference se do malé posluchárny ve třetím patře vměstnávali nesnadno, ale nakonec se podařilo. Skoro třicetihodinový odborný maratón, rozdělený do tří dnů, mohl začít.
Postaral se o to svými úvodními projevy ukrajinský velvyslanec v Česku Jevhen Perebyjnis, předsedkyně České asociace ukrajinistů Tereza Chlaňová a ředitel Ústavu východní Evropy FF UK Marek Příhoda.
Tento představitel hostitelské instituce přednesl v ukrajinštině pozdrav a zároveň jakýsi vstupní referát.
Upozornil zejména na několik českých osobností (v rozpětí od Karla Havlíčka Borovského přes Tomáše Garigua Masaryka po Václava Havla, o dalších prezidentech už řeč nebyla), které dokázaly najít v části svých širokých aktivit pochopení i pro Ukrajince.
Všichni tři Češi a mnoho dalších, méně známých spolu s nimi, se stali jakýmisi svorníky, přibližujícími k sobě Čechy a Ukrajince, ač si to část příslušníků obou národů tak úplně neuvědomuje.
Kolega Příhoda ve svém referátu připustil, že v nejbližších dvou a půl dnech bude budova fakulty v podstatě patřit ukrajinistům.
Ukázalo se, že ví, co říká. V pátek se budova pozvolna vyprazdňovala, v sobotu už ukrajinisté nejspíše převažovali a v neděli to bylo už zcela nepochybné.
Tato budova pražské Alma mater se v poslední den týdne zamyká a byli jsme tedy ponecháni sami sobě, jen po lešení, které dlouhodobě brání otevírání fakultních oken, přešel občas dělník – možná Ukrajinec.
Neprodyšně zavřená okna by však znemožnila kontakt, i kdyby se o něj někdo pokusil.
Na ukrajinské dělníky a migranty však organizátoři nezapomněli – mluvilo se o nich v závěrečném informativním vystoupení pražské socioložky Yany Leontiyevy a někteří z nich si to přišli poslechnout – je škoda, že toho ostatním nemohli o sobě říci ještě více.
Vzorku migrantské skupiny se týkala také výstava fotografií a doprovodných textů, zpřístupněná na schodišti fakulty – té budeme věnovat zvláštní příspěvek.
Vraťme se však k samotné konferenci. Ocitli jsme se při ní, jak už bylo uvedeno, v jakési ukrajinistické pevnosti, kde výraznou roli hrály mladé síly, v tom i Amazonky tohoto oboru.
Pevnost se nikdo nepokoušel dobývat a mohli jsme se tím snáze věnovat diskusi o mnoha zajímavých problémech, které v poslední době hýbou různými odvětvími ukrajinistiky i mnoha příbuzných oborů, podoborů a mezioborů. Soubor přednášek a diskusí trval od pátečního dopoledne po začínající nedělní večer a štafetu si postupně předali odborníci nejrůznějších specializací.
Všichni účastníci konference se mezi sebou domlouvali bez problémů v ukrajinštině, jen občas zazněla navíc angličtina, v kruhu organizátorů a českých účastníků se samozřejmě uplatnil i domácí jazyk.
Nejvíce referentů (-ek) přicestovalo z Ukrajiny, z prostoru od Lvova až po Charkov, hodně ukrajinistů ale přijelo i z Polska, západ Evropy reprezentovalo Nizozemsko. Desítka českých ukrajinistů ze všech tří dnes aktivních generací zastupovala všechna souběžně pracující univerzitní centra – Prahu, Brno a Olomouc.
I pro ně se stalo toto setkání a po něm následující výměna názorů nepochybně velmi užitečnou událostí. Častější výměna názorů a rozumná míra koordinování plánovaných úkolů a cílů by byly určitě namístě a lze toho dosáhnout.
Konferenci připravil vysloveně mladý organizační výbor, udělal pro úspěch akce maximum a připravil i zajímavý doprovodný program.
Konference byla počtem účastníků i tematickou šíří rozsáhlejší než obdobné akce, připravené na počátku tohoto století Slovanskou knihovnou.
Ukázalo se tak, že nic nebrání tomu, aby se Praha stala znovu jedním z míst, kde se ukrajinisté mohou setkat na úspěšném a přínosném jednání.
Program byl rozdělen do šesti sekcí, jejichž jména dávají představu o škále probíraných otázek: Dějiny Ukrajiny – problém historické interpretace, Informační válka – metody boje a obrany, Ukrajinský vědecko-kulturní diskurs, Ukrajinská diaspora – dějiny, současnost, personálie a literatura ukrajinské diaspory, Lingvistická mapa současné Ukrajiny, a konečně Dějiny ukrajinské literatury – recepce a interpretace.
Jak vidno, program byl bohatý a s řadou dílčích přesahů do sousedních oborů, jako je např. tradice ukrajinského kobzarství, dějiny ukrajinské a české žurnalistiky či leccos jiného. V řadě příspěvků se promítala česko-ukrajinská problematika meziválečného období.
Upozorňovat na referáty, které byly významnější či lepší než jiné, by bylo ošidné a pokoušet se o to nebudu.
Pokud ale vystupovali s příspěvky opravdu mladí lidé, byl vždy patrný příslib toho, že tihle naši následovníci vezmou tematiku oboru do rukou zodpovědně, rázně a s úspěchem.
Zároveň je nutno konstatovat, že vyslechnout úplně všechno a promyslet to na základě vlastních znalostí nemohlo být v silách každého účastníka – platí to i o autorovi tohoto krátkého informačního příspěvku.
Důležitá byla základní atmosféra, ve které se vše odehrálo – důstojná, tvůrčí a přátelská.
Přitom se nejednou střetly velmi různorodé reakce a názory, např. při posuzování způsobu zajištění současné přejmenovávací akce, uskutečňované v rámci ukrajinské dekomunizace.
Okna místnosti, ve které jsme se tři dny stýkali a potýkali s ukrajinistickými a ukrajinskými problémy, sice nevedla směrem k Hradu: to by muselo bez ohledu na lešení někomu dlouho a nepříjemně zvonit v uších.
V naší tvrzi jsme ale Hrad nepotřebovali, okna konferenční místnosti směřovala na opačnou stranu, k východu – někam tam, kde se dala v dáli tušit Ukrajina, náš společný úkol.
(boz)
Zdroj: https://www.myaukrajina.cz/node/399