Vasyl Slapčuk: Bdžolynyj Boh i Bdžoleňatko
Děda slíbil, že u mě bude sedět, dokud neusnu. Asi jsem si na chvíli zdříml, protože když jsem otevřel oči, děda u mě už nebyl. Nejdřív jsem se lekl, že i on mě opustil.
Vasyl Slapčuk: Bdžolynyj Boh i Bdžoleňatko (Včelí Bůh a Včelátko), ilustrace Ljudmyla Panteljejeva, nakl. Volynska oblasna drukarňa, Luck 2009, 308 s.
Babiččiny slzy
Děda slíbil, že u mě bude sedět, dokud neusnu. Asi jsem si na chvíli zdříml, protože když jsem otevřel oči, děda u mě už nebyl. Nejdřív jsem se lekl, že i on mě opustil. Ale pak jsem zaslechl nějaké hlasy a uklidnil se. Byl jsem zvědavý, o čem děda s babičkou mluví.
Tiše jsem pootevřel dveře do kuchyně - nikde nikdo. Bavili se na verandě.
„Zítra jim zavolám, ať si ho odvezou. Došla mi trpělivost!"
Nepoznal jsem, komu ten hlas patří.
„Uklidni se."
To řekl děda.
Někdo se hlasitě vysmrkal.
„Aby o mně lidi takhle kvákali!" pronesl neznámý hlas a zavyl. „Abych byla ve stáří pro smích! Za co mě tak trestat?! Vkládám do něj celou svou duši... Co je to za bezcitné dítě! Zlikvidoval mi nervy..."
Je slyšet vzlykání. Opět se někdo vysmrkal.
„Vzpamatuj se, Zino. Dej si validol. Přinesu ti ho."
Pomalu začínám chápat (a stejně tomu nemohu uvěřit), že to moje babička Zina Fedotivna mluví tím neznámým hlasem. Dochází mi, že si stěžuje na mě. A konečně mi docvakne, že bába pláče.
Celý článek čtěte na http://www.iliteratura.cz/Clanek/27987/slapcuk-vasyl-bdzolynyj-boh-i-bdzolenatko
autor © Rita Kindlerová 13. 3. 2011
Zdroj: Iliteratura.cz
