Před 50 lety (V): Co se skrývalo za novou zkratkou SKVU
Před půlstoletím byly ukrajinské reálie v českém prostředí známy nepochybně méně než dnes.
Navíc se nedalo mluvit o výraznějším zastoupení aktuální politické problematiky. O tehdejším, už výrazně pronásledovaném disentu většina Čechů nevěděla a jinak se v Ukrajině jakoby nic nedělo kromě oslav půlstoletí od vítězství říjnové revoluce. Také rozsah a aktivity ukrajinského exilu v západním světě zůstaly známy minimálně.
Ukrajinskou diasporu v západním světě tvořily před padesáti lety zhruba dva miliony lidí. Většina z nich se dívala na sovětskou realitu značně kriticky – měli přímou zkušenost se stalinismem a právě v obavách před jeho „znovuzrozením“ opustili v roce 1944 Ukrajinu.
Sovětofilské skupinky sice byly v prostředí ukrajinských emigrantů zastoupeny, ale zůstaly marginální. Navíc se např. mezi Ukrajinci, činnými v Komunistické straně Kanady, projevovala rostoucí kritika sovětské národnostní politiky.
Návštěva kanadské stranické delegace na Ukrajině v roce 1967 tuto kritiku dále posílila – Potěmkinovy vesnice v tomto případě nezafungovaly. Ukrajinský exil si všímal také rostoucích aktivit Ukrajinců v Polsku a Československu, kteří žili v poněkud volnějších podmínkách, než byly ty sovětské, a nebyli odděleni od Západu tak neprostupnou železnou oponou.
Ukrajinský exil měl své politické vedení – prezidenta Mykolu Livyckého (1907–1989) a vládu vedenou premiérem. Jejich pravomoci a možnosti byly samozřejmě značně symbolické. Exil byl totiž – jak jinak – roztříštěn do řady politických stran a skupinek, které mezi sebou vedly leckdy dost ostré spory a diskuse.
Více konkrétního užitku přinášela spíše činnost uměleckých a vědeckých organizací, které někdy navazovaly na činnost struktur, jež byly v sovětském prostředí rozbity nebo zglajchšaltovány. Exilová literární, výtvarná i vědecká produkce mnohdy překonávala to, co bylo umožněno vytvořit v sovětské Ukrajině.
Snad právě perspektiva sovětských oslav 50. výročí tzv. říjnové revoluce urychlila snahu o vytvoření nové organizační struktury ukrajinského exilu. Ta měla být nadřazena stovkám nejrůznějších spolků, které v exilu působily vedle přežívajících politických stran. Pro novou strukturu byl zvolen název Světový kongres svobodných Ukrajinců (Svitovyj kongres vilnych ukrajinciv – SKVU).
Podoba jeho jména naznačovala, že ukrajinský exil vnímal postavení většiny ukrajinského národa, začleněného do sovětského impéria, jako nesvobodné. Používala v této souvislosti termíny, které se nám mohou zdát nadsazené – mluvila o okupaci a koloniálním postavení Ukrajiny. O oprávněnosti a přesnosti těchto označení se diskutuje dodnes.
První sjezd SKVU se konal od 12. do 19. listopadu 1967 v New Yorku a o jeho jednání vypovídá téměř pětisetstránkový sborník, evidující vše podstatné, co se tam odehrálo. Na jednání dorazil značně vysoký počet delegátů (1003 osoby), zastupujících Ukrajince 150 dílčích organizací ze sedmnácti států severní i jižní Ameriky a Evropy.
Nejvíce byly samozřejmě zastoupeny Spojené státy a Kanada a hned po nich západní Německo, kde sídlil i exilový prezident Livyckyj. Protože dva delegáti přijeli i z Rakouska, týkala se celá akce nepřímo i sousedního Československa. Zástupci československých Ukrajinců by do New Yorku přijet nemohli, i kdyby byli pozváni – nebylo to možné s ohledem na začlenění Československa do sovětského bloku.
V rámci kongresu se uskutečnila řada doplňkových dílčích jednání, kde posuzovali stav svého národa vědci, kulturní pracovníci, studentští funkcionáři, novináři, váleční veteráni a věřící nejvýrazněji zastoupených církví, nechyběla ale ani sekce pro dětskou literaturu, sekce knihovnická nebo inženýrská.
V hlavním referátu vědecké sekce byl citován i pohled T. G. Masaryka na význam všech národů pro rozvoj lidstva.
Zjevná je programová bilančnost všech těchto jednání stejně jako výsledný, naprosto kritický postoj k sovětské současnosti. V tomto směru znamenalo jednání výzvu Ukrajinců, kteří měli právo označovat se za svobodné, adresovanou Ukrajincům v SSSR, ale především celému svazovému vedení.
Určitý zájem tehdejší americké politiky na kongresu potvrdila účast W. Crooka, který zastupoval prezidenta USA Lyndona Johnsona a vystoupil na závěrečné manifestaci.
Vasyl Kušnir
Kongres zvolil prezidentem nově zřízené, stejnojmenné organizace významného řecko-katolického kněze Vasyla Kušnira (1893–1979). Ten působil od r. 1934 v Kanadě a angažoval se při vytvoření tamní a poté i panamerické organizace zastřešující Ukrajince. Jako duchovní byl navíc schopen plnit roli nadstranické, sjednocující osobnosti.
Čtyřiadvacet let po svém vzniku se Sovětský svaz rozpadl a Ukrajina nastoupila novou cestu.
Dnes organizace nazvaná zkráceně Světový kongres Ukrajinců sdružuje představitele tzv. západní i východní diaspory včetně ukrajinských organizací Česka, Slovenska a bývalých satelitních zemí, ale také Ruska a dalších republik někdejšího SSSR.
Lze tedy hovořit o celosvětovém charakteru této mezinárodní koordinační nadstavby ukrajinských občanských organizací, rozesetých v rámci diaspory. V současnosti propojuje dvacet milionů lidí ze 133 světových zemí.
(boz)
Zdroj https://www.myaukrajina.cz/index.php/node/397