Malá ochutnávka z kuchyně překladatelky-ukrajinistky

Tentokrát se vařečky a pera chopila překladatelka Rita Kindlerová

Rita Kindlerová

Pohledy do dílen a kuchyní praktikujících překladatelů bychom vám rádi přinášeli pravidelně. Tentokrát se vařečky a pera chopila překladatelka Rita Kindlerová – hovořit se sice bude i o salátu, jinak zde ovšem najdete recepty spíše jazykové povahy.
 

O překladu byly již popsány stohy papíru, příruček, sepsána teoretická pojednání a nesčetně studií. Překládání se studuje jako samostatný obor (pravda, jen některých vybraných jazyků), jsou svolávány mezinárodní vědecké konference, vznikají nejrůznější teorie… Využívám této příležitosti, abych s povděkem kvitovala překlad stěžejní české práce Umění překladu (The Art of Translation) Jiřího Levého, který vyšel na konci roku 2011 v anglickém překladu v prestižním nakladatelství Benjamins zásluhou britského překladatele Patricka Cornesse.
Vydejme se nyní cestou překladatelské praxe. Již přes deset let se věnuji překládání z ukrajinštiny, takže si dovolím čtenáři předložit některé vlastní postřehy.
Nejprve ale trocha historie. O ukrajinštině se v češtině psalo a překládalo se z ní již velmi dávno. Už Jan Blahoslav zapsal ve své Gramatice ukrajinskou lidovou píseň, která se zpívala na území dnešní Moldávie v 16. století. Tehdy se o ukrajinštině jako takové nedalo hovořit, nicméně pokud se na píseň podíváme, opravdu jde o starou ukrajinštinu. Tento východoslovanský jazyk měl být zlikvidován (podobně jako mnohé další jazyky, nejdříve na území carského Ruska a později za sovětské éry), byl zakazován, násilím rusifikován, sovětským režimem bylo zakázáno dokonce písmeno a foném (G, g) ukrajinské abecedy, množství slov bylo prostě zrušeno nebo nahrazeno rusifikujícími náhražkami. To ale nezabránilo českým překladatelům a zájemcům o tento krásný východoslovanský jazyk, aby z něj překládali a zprostředkovávali českým čtenářům jak folklorní, tak umělou písemnou tvorbu. První celá kniha přeložená z ukrajinštiny vyšla roku 1895 a šlo o dílo Hryhorije Kvitky-Osnovjanenka Maruše. Přeložil ji J. Koněrza a vyšla v Brně u J. Barviče. Vzápětí se objevily hned dvě knihy Boryse Hrinčenka a Ivana Franka. Pak se s větší či menší pravidelností objevovaly nové překlady z ukrajinštiny, tehdy ještě nazývané maloruština. Nelze též pominout fakt, že v Praze vyšel roku 1876 první necenzurovaný Kobzar Tarase Ševčenka, který byl v carském Rusku ne-li zakázán, tedy silně osekán. Je tedy na co navazovat.
Je zajímavé, že se neustále setkávám s názorem, že překládat z jednoho slovanského jazyka do druhého je přeci „úplná brnkačka“, jak se mnozí neznalí problematiky (a slovanských jazyků) vyjadřují. Pokusme se podívat na některé záludnosti, kterým je překladatel z ukrajinštiny vystavován. Jedná se pochopitelně o překlady uměleckých textů, přesněji o současnou ukrajinskou beletrii.
Následující příklady pocházejí převážně z chystané knihy Muzeum opuštěných tajemství od nejvýznamnější a ve světě nejpřekládanější ukrajinské spisovatelky Oksany Zabužkové. Kniha má přes 800 stran a já osobně ji považuji za nejlepší ukrajinský román posledních dvaceti let. Jde o několik příběhů, které se prolínají a vzájemně spolu korelují, spějí ke společnému závěru. Kritici knihu nazývají buď kronikou UPA (Ukrajinské povstalecké armády), či kronikou dvou rodin od období druhé světové války po současnost, jiní považují za nejzajímavější části věnující se současné ukrajinské společnosti, další oceňují perfektně zpracované části z doby bojů UPA nejen za nacistické okupace, ale hlavně později, v boji s NKVD, někdo vyzdvihuje milostný příběh prolínající se celou zápletkou… Román již ze své podstaty nemá být jednoduchou formou, čtenář románu by měl mít možnost a hlavně schopnost soustředit se na komplikovanější příběh, jehož hloubka je obdivuhodná a v němž by jediné chybějící slovo narušilo celkovou strukturu díla. Zabužková na knize pracovala několik let, a jak jsem již zmínila v recenzi na iLiteratuře, povedlo se jí přiblížit se dokonalostí syžetu a struktury tomu, co je nazýváno „dokonalým románem“.
Dále pak sáhneme do překladu románu lvovské novinářky Natalky Sňadankové Sbírka vášní aneb Dobrodružství mladé Ukrajinky (Kniha Zlín, Zlín 2011).

Jedeme do Kyjiva nebo do Lviva?

Podívejme se nejprve na toponyma. Ustavičně se stává, že se objevují nesmyslné a emotivně laděné výbuchy některých hurápatriotů (jak na ukrajinské, tak na české straně), kteří omílají, že je nutné používat ukrajinské formy názvů jako Kyjiv či Lviv. S konečnou platností bych zde chtěla doložit, že čeština, stejně jako každý jiný jazyk, má svá pravidla, zákonitosti a tradice, které jsou nadřazeny hysterickým výlevům rádobylingvistů. Stejně jako je němčině vlastní forma Prag, angličtině Prague nebo Munich, ukrajinštině Краків (Krakov) či Пряшів (Prešov), tak čeština používá Cáchy (Aachen), Paříž (Paris), Žitava (Zittau), Kyjev (Київ), Lvov (Львів), Charkov (Харків), neboť se takto toponyma vžila v průběhu historie. Nemají nic společného s novodobými politickými konflikty, které se na východ od nás promítají bohužel i do jazyka. Proto se u názvů jako Kyjev, Lvov, Černovice, Podolí přidržuji tradičních českých vžitých forem, které mají s ruštinou společné asi tolik co Beroun s Veronou (viz Černovice, Podolí, Polesí), což si většina Ukrajinců či některých ukrajinofilů neuvědomuje. Zapomínají totiž na to, že čeština je také flektivní jazyk, tudíž při skloňování by pak docházelo ke zhůvěřilostem jako Kyjiv, Kyjiva, Kyjivu, Kyjiv, Kyjive, Kyjivu, Kyjivem… Uznejte, že to nijak pěkně v češtině ani nezní, ani nevypadá. V ukrajinštině může docházet ke změně kořenu slova, takže třeba Lvov vypadá v některých pádech různě: 1. p. Львів (Lviv), 2. p. Львова (Lvova), 7. p. Львовом (Lvovom)…
Bohužel, ostré debaty na toto téma vedu i s některými vzdělanými a inteligentními ukrajinskými spisovateli, historiky či jazykovědci (sic!), od nichž bych čekala jistou míru znalostí a nezúženého pohledu na věc. Zvláště co se týče češtiny – tento jazyk vesměs neznají, ale přesto neustále radí, jak se v něm má co psát a používat. Zde uvedu jeden z posledních příkladů, kdy české velvyslanectví v Kyjevě zřejmě ustoupilo neustálému atakování z ukrajinské strany, a tak raději zaměnilo hlavičku oficiálních dokumentů, na níž bylo uvedeno velvyslanectví České republiky „na Ukrajině“, za formulace „v Ukrajině“. „В Україні“ (v Ukrajini) je spojení ukrajinské a Ukrajinci mají zřejmě dojem, že spojení „na Ukrajině“ je znevažuje. Nechápu v čem, předložka v/na se mezi sebou nijak nepřou ani nesoutěží o prvenství. Analogicky by se totiž mohli cítit znevažováni Slováci, Islanďané, Litevci, obyvatelé Aljašky či Peloponésu (viz spojení „na Slovensku“, „na Islandu“, „na Litvě“, „na Aljašce“, „na Peloponésu“).
Jiná je situace u názvu jako Oděsa, který do češtiny opravdu přešel z ruštiny, neboť jih Ukrajiny byl a dodnes je převážně ruskojazyčný a mnoho Čechů, kteří již v průběhu 19. století na jihu Ukrajiny, na Krymu a v celém Černomoří pobývali, přiváželo si s sebou domů pochopitelně názvy a jména tak, jak se s nimi na místě setkávali. Také se vžil ruský název Černobyl, přestože ukrajinsky je Чорнобиль (Čornobyl). Zde je ovšem třeba vzít v potaz (jako u mnoha dalších názvů) češtinu s jejími specifiky. Pokud existuje v češtině slovo „černý“ (navíc často jako součást nějakého názvu), pak se nám bude vždy lépe a snadněji vyslovovat Černobyl (viz např. pelyněk černobýl) než Čornobyl.
Co se týče názvů ulic, částí měst a vesnic, ponechávám je často v originální verzi (s českým zakončením) tam, kde by český ekvivalent byl příliš kostrbatý (například ulice Prorizná místo čes. Průřezná) nebo kde by se tím ztratil původní ráz (Volodymyrská místo čes. Vladimírská). U názvů jako Srbská, Klempířská, Hradební volím českou variantu, protože jsou to zcela plnohodnotné ekvivalenty a nejde o texty, v nichž by geografické názvy musely zůstat z nějakého významového důvodu v původním znění.
Problém nastal u toponyma Zolotonoša (Золотоноша), které v sobě již nese významový prvek ve spojení zlato + nést a vztahuje se k příběhu. Zde je překladatel na vážkách, zda ponechat originální název, který si bez problémů odvodí generace obeznámené s dalšími slovanskými jazyky nebo prostě chytře uvažující, ale který mladším generacím neznalým jiného slovanského jazyka nebo pohodlnějším čtenářům může způsobovat potíže. Myslím si, že je lepší ponechat tento název v původní ukrajinské verzi a spolehnout se na čtenářovu schopnost dedukce. Navíc se mi – zcela sobecky – tento název líbí a přišlo mi škoda připravit čtenáře románu Muzeum opuštěných tajemství o ukrajinský nádech jednoho z vedlejších příběhů.
U názvu hlavního kyjevského bulváru Chreščatyk mohou příslušníci starší generace namítnout, že i u nás se používal název (poruštělý) Kreščatik (lze takto nalézt např. v některých knihách týkajících se ukrajinských či sovětských reálií přeložených z ruštiny či angličtiny). Troufám si tvrdit, že to tak není a množství osob, které navštívily Kyjev v sovětských dobách, nebylo natolik velké, abychom mohli jejich vývody pokládat za bernou minci. Prostě to tak bylo uváděno v mapách a průvodcích, které byly ponejvíce v ruštině (jako ostatně všechny ostatní názvy a jména).

Taťána, Taťjana, Teťana…

Vlastní jména upravuji vždy zcela individuálně. V ukrajinské formě ponechávám většinou ta jména, která v češtině nejsou dostatečně vžita (např. Levko, Daryna – zde by forma Darina mohla odkazovat ke slovenské verzi jména), nebo si mají z nejrůznějších významových důvodů (pietních, příbuzenských, vzpomínkových, historických) zachovat originální ráz (např. Volodymyra, Ambrozij, Teklyna, Mykola). Zde by české varianty (Vladimíra, Ambrož, Tekla, Mikuláš) působily zcela neadekvátně. Problém nastává u jmen, která mají jak ruskou, tak ukrajinskou formu a v češtině jsou někdy chápána jako jména ruská či z ruštiny pocházející – viz např. Igor (rus. Igor, ukr. Ihor), Taťána (rus. Taťjana, ukr. Teťana). Jejich použití by mohlo čtenáře vnitřně přesměrovat na zcela odlišný kontext a rovinu.
Je třeba si uvědomit, že na Ukrajině docházelo během 19. i 20. století k násilné rusifikaci, ukrajinština byla zakázána po mnoho desítek let a v poslední době se tendence jejího omezování ze strany vládních struktur opět aktivizovaly (za radostné podpory Moskvy). Ukrajinština (včetně jmen, toponym, názvů…) byla v dobách carského Ruska považována za dialekt ruštiny a projev méněcennosti a v dobách okupace ukrajinských zemí sovětskou mocí měla být nejprve co nejvíce přiblížena ruštině a následně ruštinou zcela pohlcena. Proto například návštěvník Ukrajiny znalý jen jednoho jazyka (ukrajinštiny nebo ruštiny) může zaznat větších či menších potíží – na západě Ukrajiny, kde se (díky kratší sovětské okupaci) ukrajinština udržela ve všech sférách života (od rodiny po úřady a média), s ruštinou například u mladé generace málo kdo pochodí; od Kyjeva na východ a jih pak naopak může být i dehonestován za to, že používá ukrajinštinu, která je chápána právě kvůli silné rusifikaci jako projev podřadnosti (přestože jde o státní jazyk). Na tomto místě upozorňuji na vynikající knihy ukrajinské sociolingvistky Larysy Masenkové, která se ukrajinské jazykové problematice soustavně věnuje (viz recenze na její knihy na iLiteratuře a chystaný článek Larysy Masenkové pro časopis Vesmír).
Je proto třeba se rozhodovat individuálně, znát kontext vývoje jazyka a nespornou roli forem jmen coby znaku odkazujícího na příslušnost buď k ukrajinskému, nebo k ruskému kulturně politickému a jazykovému prostoru. Ukažme si příklad z románu Natalky Sňadankové Sbírka vášní aneb Dobrodružství mladé Ukrajinky, kde je na konci knihy v „Praktickém dodatku“ týkajícího se obrazu ideální Haličanky věta: Skutečná Haličanka (…) vás vždy bude oslovovat: „Příteli Olehu, Stepane, Ivane,“ ale v žádném případě ne: „Žéňa, Páša, Sťópa, Andrjúcha.“ Kdo je alespoň trochu obeznámen s ruštinou, ví, že poslední čtyři zdrobněliny jsou vlastní ruštině a stačí takové jméno jen zmínit a všem je jasné, že jde buď o příslušníka ruského etnika, nebo o poruštěného Ukrajince. Dle kontextu se použití ruských forem jmen pohybuje mezi označením etnické příslušnosti a nadsázkou, ironií až zesměšněním. Viz Muzeum opuštěných tajemství: Pavlo Ivanovyč, hm. Čistě kágébácký zvyk se takhle představovat. To mi říkala máma, že všichni dohromady tam byli Pavlové Ivanovyčové a Sergejové Petrovyčové, všichni řídící důstojníci, lidé bez příjmení, jen se jménem po otci. Myslím, že není třeba mnoho co dodávat, snad jen, že jména po otci neboli rusky otčestva jsou taktéž čistě ruská záležitost a byla na Ukrajině uměle implantována.
Jméno matky hlavní hrdinky z románu Muzeum opuštěných tajemství – Olha – zanechávám tedy v původní verzi právě proto, že tvar Olga by v celkovém kontextu byl chápán jako ruská varianta a celkové vyznění příběhu by tím bylo narušeno.
Na druhou stranu jsem ovšem volila české zdrobněliny (např. Kačenka, Vladěnka namísto ukr. Katruska, Vladuska), aby byl zachován intimní a osobní ráz výpovědi. Jména, která mají odpovídající a vhodný český ekvivalent (Adrian místo ukr. Adrijan, Vadim místo ukr. Vadym, Vladislava místo ukr. Vladyslava), jsem volila česká, protože v těchto konkrétních případech už možná záměna za ruskou variantu nehrozí, jsou již v češtině zcela vžita (viz jméno Vadim) nebo by ukrajinské formy jmen působily kostrbatě.

… salát zvaný vlašák…

Na téma sovětské reálie by se jistě dala napsat nejedna tlustá kniha či disertace. Přestože v dobách, kdy i Česko patřilo do sovětského bloku, byly mnohé reálie podobné jak v zemích bývalého Sovětského svazu, tak v jeho satelitech, nacházíme stále mnoho rozdílností a cesty, jak převést konkrétní jevy z jednoho jazyka do druhého, jsou někdy plné nástrah. Je namístě si uvědomit, jak nepostradatelné jsou přímé zážitky starších generací, neboť ani slovníky, ani odborná literatura nemohou a asi ani nestihnou do nejmenších detailů popsat mnohá specifika.
Uvedu jeden příklad za všechny: молочна кухня (moločna kuchňa, doslova mléčná kuchyně). Osobní rozhovor s Oksanou Zabužkovou objasnil tento termín a sovětský jev. Jednalo se o obchod, v němž bylo možné dostat (občas a často jen coby příslušník nějakého prominentního zaměstnání – v případě překládaného románu coby příslušník KGB) lepší potraviny, mléko pro kojence, vybrané doplňky stravy, dietní potraviny apod. Později se tyto služby rozšířily i o oděvy, a jak mi sdělila sama autorka, na konci 80. let dostávali novomanželé jakési poukázky na jistý počet kusů oblečení (např. dvě podprsenky, jeden kabát, dvoje trenýrky apod.). Na základě těchto kuponů mohli do takového obchodu jít a za odtržený talon si dané věci koupit. Pravda, pouze v případě, že věci byly k mání. Většinou totiž zely i tyto obchody prázdnotou, takže běžné bylo, že se dal koupit například jeden typ daného oděvu či bot, a to – pokud byl k dostání – jen v jedné jediné velikosti. Když jsme si s autorkou a s pamětníky oněch zářných dob vyjasnili, o co se jednalo, rozhodla jsem se pro název „dietní jídelna“, což sice nevystihuje plnou šíři „služeb“ výše zmíněné „mléčné kuchyně“, ale vzhledem k pochopení a přiblížení doby a jejích specifik se jedná snad o nejadekvátnější termín.
Když už jsme se dotkli tématu jídla, pak překlad z ukrajinštiny do češtiny je názornou ukázkou toho, že přestože jde o slovanské jazyky, v oblasti gastronomie si jsou naše země dosti vzdáleny. Ukrajinská kuchyně je mnohem odlišnější než ta, na jakou jsme zvyklí ze středoevropského, respektive německo-rakouského okolí, kde lze nalézt mnoho společného, včetně názvů, receptů, ingrediencí. Téměř v každé překládané knize se vyskytuje ukrajinské národní jídlo zvané вареники (varenyky, tedy vařené taštičky z těsta podobného těstovinovému plněné tvarohem, houbami, masem, zelím či ovocem) – v našem milieu neexistuje žádné takové podobné jídlo, proto je třeba uvést vysvětlivku.
U slova голубці (holubci) se můžeme krátce zastavit. Nebudeme se zde pouštět do kulinářské historie; jen pro zajímavost, v různých obměnách můžete na tento pokrm narazit v celém jihovýchodním koutu Evropy, ve východním Středomoří i na Blízkém východě či Kavkaze. V krajích, kde se daří zelí, využívají se listy této zeleniny, tam, kde se pěstuje víno, používají se listy vinné révy (v Řecku se tato pochoutka nazývá ντολμάδες – dolmades). Zhruba jde o rýži s mletým masem zabalenou do spařených listů, celé pak vařené či smažené v oleji. Starší generace možná zná tuto pochoutku pod počeštělým názvem zelníky a také takto bylo jídlo přeloženo Ludmilou Jančikovou v povídce Vstávejte, mamko… od Mariji Matiosové, která vyšla v antologii současné ukrajinské povídky Expres Ukrajina (Kniha Zlín, 2008). Záleží na kontextu a době, v níž se děj příběhu odehrává. U povídky Mariji Matiosové jsme ponechali starší českou variantu proto, že děj je situován do minulosti, a také proto, že slovo v originální verzi se hůře skloňuje.
Pusťme se ještě do salátu zvaného олів’є (olivje), který lze směle nahradit naším známým „vlašákem“, a to jak co do složení – ačkoliv to se pravda někdy mění, na Ukrajině může být součástí tohoto „pohrobka včerejších svátků“ (viz píseň Chlebíčky bří Ebenů) například červená řepa –, tak významu. Olivje hrál totiž podobnou funkci jako náš vlašský salát, který bylo možné dostat v různých podnicích, od restaurací po nádražní bufety. Na sovětský olivje lze vztáhnout ještě jeden výrok z písně bří Ebenů: na dalším chlebíčku je salát zvaný vlašák, / kdo ho sní po dvou dnech, tak to je vážně pašák – a není podstatné, že chlebíčková kultura v SSSR nebyla.
Závěrem části věnované gastronomii nelze nezmínit pojem горілка (horilka, tedy ukrajinská kořalka či pálenka). Přestože byla rusifikace opravdu důsledná, slovo vodka mělo zřejmě tak silné konotace na ruský prostor, že se v ukrajinštině široce nevžilo. Děkujme za to Pánu, neboť přijít o slovo horilka by byla věčná škoda. Podobně jako moravská slivovice či balkánská rakije, i horilka je reálie, kterou je třeba zachovat v její původnosti, a tím přiblížit čtenáři ráz a specifika ukrajinského prostoru. Pochopitelně je nutné uvést poznámku pod čarou, ale vzhledem k již výše zmíněným kulturně-jazykovým rozdílům se jiné slovo na místě horilky prostě použít nedá.

Vyšívané ručníky?

Když jsem roku 1994 nastoupila na studia ukrajinistiky na FF MU v Brně, první rok (a vlastně i ty další) se nesl kromě předmětů jako teoretická fonetika ve znamení folkloru. Musím se přiznat, že ve druhém semestru se mi o vyšívaných rušnykách i zdálo. Díky Bohu se tím však doc. Halyně Myronové, nekorunované hlavě brněnské ukrajinistiky, na mě podařilo (někdy dokonce za pomoci názorných tanců v jejím pidikabinetu) přenést velkou lásku k ukrajinským lidovým písním, které považuji za opravdu překrásné. A protože se amatérsky věnuji zpěvu a mám jisté hudební vzdělání, tato kombinace mi ulehčila práci na překladu rusínských písní zapsaných na východním Slovensku. Díky podstročníkům Růženy Šiškové ze Slovanského ústavu AV ČR jsem se nemusela obtížně pídit po doslovném překladu, ale mohla jsem se soustředit na zachování rytmu, významu a hlavně možnost zprostředkovat českému uživateli písně tak, aby se daly případně interpretovat i v českém překladu na originální zapsané melodie.
Všimněme si však folklorních prvků v současné ukrajinské beletrii. Kvůli násilnému důrazu na vesnickou tematiku v literatuře socialistického realismu se většina povolených ukrajinských spisovatelů chtě nechtě věnovala folklorní stránce ukrajinské kultury. Současní autoři také nemohou folklorní složku své kultury ignorovat. Jde o výraznou součást ukrajinské kultury a mentality. Nejčastějšími oříšky při překladu bývají citace lidových či zlidovělých písní, které lze individuálně a po zralé úvaze nahradit z tuzemských zdrojů. Osobně se uchyluji ke všeobecně neznámým písním, aby nenastal posun ve vnímání prostředí a místa příběhu. Kdybychom použili místo ukrajinského originálu (byť by byl významově shodný s českým) například úryvek z písně Láska, Bože, láska, jistě by se čtenář v duchu přenesl kamsi na Moravu do sklípku nebo by vzpomínal na koncert nějaké cimbálovky, popřípadě znovuprožíval trapné chvíle na hodinách hudební výchovy.
Jako příklad si uveďme píseň z vesnické svatby na západní Ukrajině, kde je také přítomen Adrian alias Šelma, voják UPA z knihy Muzeum opuštěných tajemství. Píseň má tato slova: Ой жаль-жаль, непомалу, любив дівчину змалу, любив та й не взяв (…). Ve sbírkách lidových písní jsem narazila na krásnou píseň, která významově odpovídá originálu, navíc není „poznamenána“ dialektem, což může spíše škodit, protože opět odkazuje na konkrétní místa: „Miloval sem jednu pannu, tu sem si chtěl vzít za ženu (…).“
Kde se mi nepodařilo najít odpovídající ekvivalent v češtině nebo se jednalo o specifický písňový text bez jakékoli české analogie, uchýlila jsem se k přebásnění. Tak tomu bylo kupříkladu v případě umělé koledy, kterou si lidé na vsích tajně zpívali na začátku sovětské okupace západní Ukrajiny, tedy v dobách bojů UPA se sovětskou mocí: Чи чули ви, люди, сумную новину – закували у кайдани нашу неньку Україну (…). „Slyšeli jste, milí lidé, tu smutnou novinu – zakovali do okovů milou Ukrajinu (…).“
Již výše bylo uvedeno spojení vyšívaný rušnyk, což není totéž co ručník, i když se ručník ukrajinsky také řekne rušnyk (рушник). Nicméně vyšívaný rušnyk je ukrajinské specifikum – jde o vyšívaný kus bílé látky (nejčastěji je k vidění červeno-černá výšivka), který hraje roli téměř posvátnou. Tyto vyšívané rušnyky najdete jak v řecko-katolických a pravoslavných chrámech, kde zdobí ikony (obrazy svatých), tak téměř ve všech domácnostech, kde jsou jimi okrášleny taktéž ikony nebo vyobrazení T. Ševčenka, I. Franka či fotografie zesnulých příbuzných. O rušnyku jako fenoménu by také bylo možno psát donekonečna, my se omezíme pouze na konstatování, že neexistuje český ekvivalent, neboť u nás například vyšívaný šátek plnil zcela jinou roli a zvyk zdobit obrazy svatých či příbuzných doma a v kostele je zde minimální. Proto se v tomto případě taktéž uchylujeme k poznámce pod čarou či vysvětlivce.

Bohužel, rozsah příspěvku jsem tak jako tak nedodržela, tudíž mi nezbývá než u folkloru tento částečný vhled do problematiky překladu ukrajinské literatury zakončit. Samostatnou kapitolou by totiž mohl být humor, básně, fenomén tzv. suržyku (směsi ukrajinštiny a ruštiny), nespisovné lexikum, každodenní reálie, citace z jiných jazyků a děl světové literatury, mezijazyková homonymie (již několik let sepisuji česko-ukrajinský / ukrajinsko-český slovník homonym, homofonů… – více viz časopis Jednoty tlumočníků a překladatelů ToP č. 100, s. 29). Doufám, že se mi podařilo alespoň zkratkovitě nastínit některé záludnosti, radosti i strasti, noční můry, kterým je překladatel takové „brnkačky“, jakou je ukrajinská literatura, vystaven.

Zdroj http://www.svetovka.cz/archiv/2012/05-2012-teorie1.htm

 

Zpět

Unian

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace