Jan Palach v básni Halji Mazurenko

Náš dlouhý cyklus se už pomalu blíží ke konci. První měsíce roku 1969 totiž naplňoval už jen zoufalý ústupový boj těch, kdo se snažili uchovat co nejvíc z polednových reforem, ale od dubna, kdy byl do člena Komunistické strany Československa zvolen Gustáv Husák, byla už jejich pozice prakticky beznadějná.

Tyto skutečnosti vnímali také ti Ukrajinci, kteří spojili s československými reformami své naděje, ale ukázalo se, že šlo o marnou naději. Už jen jedna konkrétní událost mohla rozvířit zájem Ukrajinců. Sovětské vedení sice nemělo žádný zájem na rozšiřování zprávy o sebeupálení Jana Palacha v Praze, ale informace o tomto nebývalém činu se přesto rozšířila, nepochybně vyvolala zájem a diskusi, a to nejspíše nejen v opozičních kruzích. O tom všem se ale zmíním podrobněji příště.

V tomto pokračování chci upozornit na palachovský ohlas z prostředí tehdejší ukrajinské emigrace v západním světě. Většina Ukrajinců, kteří zde žili koncem šedesátých let, vzpomínala právě tehdy na čtvrtstoletí od svého odchodu z rodné země – tento velký exodus vyvolal v roce 1944 postup Rudé armády na západ. Ukrajinci, kteří volili takto, měli v dalším období svého života volnější přístup k informacím. Zasloužil se o to nejen jejich vlastní tisk, ale i zpravodajství poskytované v jazycích těch zemí, kde se usadili. Zprávy o Československu se na Západ dostávaly rychleji a ve větším množství. Navíc nebyly postiženy sovětským ideologickým výkladem, resp. překrucováním faktů.

V případě té části ukrajinských emigrantů, kteří žili mimo svoji zem déle než 25 let, bylo směrodatné i to, že určitou část emigrace prožili právě v českém prostředí. Zachovali si na ně více méně živé vzpomínky, které byly rázně ukončeny převážně v jarních měsících roku 1945. „Česká zkušenost“ Ukrajinců, její pozitiva, ale i negativa, nebyla zatím souhrnně popsána, což je chyba. I pro Čechy by z příslušných svědectví vyplynulo leccos zajímavého.

Halja Mazurenko
S Prahou a Čechami byl spojen i životní osud básnířky a výtvarnice Halyny Mazurenko (1901–2000). Narodila se v Petrohradě a zemřela v Londýně, a pocházela z národnostně smíšené rodiny – otec byl Rus, matka Ukrajinka. Právě její příjmení Halja užívala. Měla blíže k ukrajinskému světu, ale zároveň vycházela lépe než většina ukrajinských emigrantů s Rusy. Do Prahy přišla jako mladá žena, toužící po širší osvětě, a žila zde více než dvacet let. Získala zde filologické, pedagogické a výtvarné vzdělání, uzavřela postupně dvě manželství a vydala čtyři nevelké básnické sbírky. Z Čech unikla, když se to ukázalo být nezbytným, až nějaký čas po květnu 1945. V době Pražského povstání i v prvních týdnech po příchodu Rudé armády prožila podle všeho nejeden traumatický zážitek.

O těchto životních zkušenostech se dovídáme až z básní, napsaných daleko později. První poválečnou sbírku vydala totiž Halja Mazurenko až v roce 1960. Stejně jako všechny následující ji napsala stárnoucí, osamělá a dosti smutná žena, rozmlouvající se sebou, vlastními vzpomínkami i svojí vidinou Boha. Vedle jiných motivů se tu ozývají i pražské vzpomínky. Mohou být rázu krajinného (Vltava, Podolí a pohled na „Libušyn zamok“, tedy na Vyšehrad), zrovna tak se ale vážou k smutným událostem, prožitým v Praze o patnáct let dříve. Jak autorka píše, „smrt spolu s terorem v Praze prováděly výmlat a vázaly oběti do snopů“.

V roce 1969 následovala další sbírka, nazvaná Ključi (Klíče). Zde byla znovu vydána báseň o roce 1945, vyplněná i vzpomínkou na prof. Dmytra Antonovyče a vydavatele Jevhena Vyrového, kteří zemřeli za tragických okolností po skončení války. Autorka zařadila do sbírky i čerstvě napsanou báseň Na smerť Palacha, psanou – až na dvě výjimky – volným veršem. Je zajímavé, že v závěru knížky najdeme i její anglický překlad, nás však zajímá převod český. Na něj bylo nutno čekat podstatně déle. Najdeme jej ve výboru z autorčina díla, nazvaném Akvarely a vydaném v Praze v roce 2005. V ní jsou vedle sebe položeny originál i český text, pořízený Tomášem Vašutem.

Překládat tuto básnířku a vyložit její obraznost není vůbec snadné – ostatně to v případě moderní poezie nepřekvapí. Vzpomínám, jak mne v roce 1969 oslovila báseň Miroslava Holuba o Palachově pohřbu, otištěná v slavném týdeníku Listy. Nerozuměl jsem jí úplně, ale oslovila mne…

První dva řádky básně Halji Mazurenko však mluví jasnou řečí: „Ano, pravda vítězí! Zemřeli za ni Hus a Masaryk.“ Je zajímavé, že autorka použila tvaru „víťazí“, který patří do slovenštiny, snad už si přesné české znění slova nepamatovala. O tiskovou chybu nejde, protože tato známá slova z české (tehdy československé) prezidentské standarty použila ve stejném tvaru ještě později.

Olena Teliha
Pokud jde o Husa, není u autorky zmínka o této osobnosti zcela ojedinělá a opakuje se v jedné pozdější básni, inspirované pro změnu četbou jedné práce Lva Tolstého. Překvapit může uvedení jména Masaryk. Lze se domnívat, že autorka tu měla na mysli dramatickou smrt Jana Masaryka, o které se v roce 1948 psalo v ukrajinském exilovém tisku dost – převládlo tam tehdy přesvědčení o násilném usmrcení syna slavného otce.

Palach je kromě názvu jmenován v básni jen jednou a lapidárně: zvolil svobodu a smrt za ni. Vše ostatní už je pásmem rychle se střídajících obrazů a symbolů: jsou zde planoucí napůl shořelé sny připoutané u kůlů, živé a svaté stíny tisíce let staré Pravdy, staré vyšlapané pískovcové schody i uzavřený kamenný slep, čekající na Poslední soud. Končí se vyjádřením naděje v to, že živý svatý stín, jistě i ten Palachův, nehledáme a nevoláme Olena Telihamarně. Tato naděje platí bezpochyby i půl století po sepsání ukrajinské básnické úvahy o Palachovi.

A spojitost českého a ukrajinského osudu? Tu lze ze sbírky ukrajinské básnířky vyvodit také, protože kromě básně Na smrt Palacha zde najdeme i kratší skladbu Památce Oleny Telihy – Ukrajinky, kterou „zabili, protože byla básnířkou.“ Jako básnířka se zrodila za pobytu v emigraci, na české půdě. Zabili ji němečtí okupanti v Kyjevě koncem roku 1942, protože jim „nešla na ruku“. Byla ukrajinskou vlastenkou a nacionalistkou, protože to považovala za nezbytné. Palach byl nesporně českým vlastencem a v podmínkách střední Evropy to stačilo. V slovních definicích či ve způsobu smrti není podstata věcí. Jak říká Halja Mazurenko, Bohem vyvolení se stávají prvními oběťmi, nebo – jinými slovy – jdou se jako první obětovat…

(boz)

Zdroj, autor: https://www.myaukrajina.cz/node/589