Každý jazyk je pro mě prožitkem...

Jan Kravčík

Jiří Marvan se narodil roku 1936. Na pražské Filozofické fakultě vystudoval slavistiku a bohemistiku, postgraduálně pak baltistiku. V letech 1963-67 vyučoval češtině na univezitách v Uppsale a Stockholmu. Po roce 1968 působil na amerických univerzitách v Oregonu, Kalifornii a Pennsylvánii. V období 1973-93 v australském Melbourne úspěšně zformoval první slavistiku na jižní polokouli. Po návratu do vlasti působil v diplomatických službách, mimo jiné jako první velvyslanec ČR v Řecku. Od roku 1999 působí na FF UK v Praze a také na univerzitách v Ústí nad Labem a Plzni.

Přestože jste zpátky v Česku už deset let, netrpíte tím klasickým pocitem navrátivšího se emigranta, který se cítí odcizený a místními poměry je mírně řečeno rozladěný?

To máte takhle. Češi se za bolševika distancovali od místních poměrů například tím, že tady provozovali jazz a identifikovali se tak se Západem. Což je hezké, až na to, že ten, s kým se chtějí identifikovat, to vůbec nebere na vědomí, protože třeba v New Yorku je desetkrát víc lidí, kteří poslouchají Mozarta, potažmo Stamice, než jazz. U nás významné osobnosti politického života tvrdily, že tady z té masarykovské demokracie nic nezbylo. A tito prominenti, protože vyrůstali za komunismu, nikdy v demokracii nežili. Odkud vědí, co je to demokracie? V životě neposlali dítě v demokracii do školy, nechodili k doktorovi nebo do banky v demokracii - to je všechno důležité, zažít demokracii v těch konkrétních situacích, ne v nějakých lejstrech. A ejhle, já jsem po více než třiceti letech ve Švédsku, Americe a Austrálii tu masarykovskou demokracii zde objevil! Takže jsem tu doma, ač tu trpím jistou izolací. A ta je tragikomická v tom, že mě nikdo za cizince nepovažuje. Leč říkám, napůl v žertu - od té doby co jsem zde, situace se v mnohém zlepšila. Hlavně díky vám, mladé generaci.

Takže vy se tady cítíte jako cizinec?

Ne, já se tak necítím, já se tady cítím čím dál víc doma a moc si toho vážím. Ale někdy mi připadá, jakoby ti domácí nevěděli, že jsou doma. A proto s domovem zacházejí jako s cizinou. Jednou mi jedna bohemistka ze Slovinska řekla: Tady je to hrůza, lidé se chovají jak dobytkové, a to mi je líto, je to krásná země, ale ten národ se mi nelíbí. A já na to: Podívej se, ti lidé tady prožili třicet let strašného pekla, všechno bylo špatné, bolševik jim mohl říkat lež do očí a oni věděli, že lže - už jen ta bratrská pomoc, vždyť ty tanky byly bratrská pomoc! S nástupem vaší generace cítím, že jsem se tolik nemýlil a že ona "hrůza" je jen přechodná záležitost.

Jak tedy začalo vaše světoběžnictví, nebo jak vy říkáte - světočešství?

V roce 1963 jsem nastoupil jako první poválečný lektor češtiny na Uppsalské univerzitě. To bylo téměř pětileté období až do roku 1967. Pak jsem přijel sem a strávil jsem tu šťastný rok jako aspirant u profesora Trosta, který byl nejvýznamnějším českým baltistou. Nakonec jsem v Americe napsal knihu o litevském skloňování, která je největší anglicky psanou gramatikou litevštiny dodnes. Finále bylo, že jsem za ni v roce 1997 dostal ocenění od litevského prezidenta, jistě také proto, že v ní byla ukryta i tajná v víra přežití litevštiny. Moje kniha se do Litvy tajně pašovala. I o tom je lingvistika. V roce 1991, ještě za Sovětského svazu, jsem ve Lvově protestoval proti sovětským tankům, které jsem viděl tři dny předtím v Litvě. To zřejmě nejlíp charakterizuje můj lingvistický světonázor. Pro mě lingvistika není tedy kabinetní předmět, ale každodenní pocit něčeho, co je velice lidské, a s čím je třeba, je-li třeba, vyrukovat i do ulic. Jako naši sorabisté při nedávné Schröderově návštěvě v Praze. Copak Litva, ta už je sláva bohu za vodou, ta si nedávno zvolila členství v EU. Ale máme tady jiné národy - Bělorusy, Lužičany a řadu dalších. Třeba Rusíny. Ukrajina má svobodu a dokonce podepsala chartu všech menšinových jazyků, ale sama odmítá existenci rusínštiny uznat. Přitom je to mikrojazyk, který spolu s desítkou dalších - včetně naší "nobelovské" laštiny - objevil Ukrajinec A. D. Duličenko.

Vraťme se k vaší emigrantské minulosti - jak jste se dostal do Ameriky?

To se psal šedesátý osmý rok a já jsem měl pozvání ještě z doby před příjezdem sovětských tanků. Zároveň jsem ale měl i pozvání do Sovětského svazu ke studiu v Litvě. Takové rozpolcení! Ale svým způsobem to bylo rozpolcení, protože pět let jsem usiloval o to, abych se do Litvy dostal.
Moje první štace byla Portland, Oregon, kde jsem učil češtinu, slovenštinu a srbochorvatštinu. Pak tři roky na Kalifornské univerzitě, pak rok v Pennsylvánii a potom zase na Kalifornské univerzitě v Santa Barbaře, kde kvůli mně dokonce chtěli zavést češtinu. Mezitím jsem od roku 1973 působil několik let v Austrálii. Nakonec jsem tam strávil skoro dvacet let.

Vy jste tam údajně vybudoval slavistiku...

Austrálie byla v době mého příjezdu na slavistiku zralá, měla přes půl milionu slovanských emigrantů. Ale podíváte-li se do australských univerzitních dějin, trvalo to téměř dalších deset let, než byla slavistika jako obor uznána, ale stálo to za to - vždyť se nám podařilo prosadit do australských osnov i jako maturitní předmět češtinu, polštinu, ukrajinštinu, chorvatštinu a srbštinu, ale též litevštinu a lotyštinu. Takže dnes má Austrálie tisíce baltoslovanských středoškoláků a vysokoškoláků. Tady dělám to, co jsem se tady naučil - učit a dělat ukrajinistiku, sorabistiku, baltistiku a mnohé jiné. Tady vše začalo. A tím tady míním nejen tuto zemi nebo toto město, ale dokonce tuto budovu.

Co vás zajímá nejvíc - lingvistika obecně, slavistika, baltistika? Nebo jsou pro vás tyto předměty rovnocennou záležitostí? Kde je vlastně těžiště vašeho vědeckého výzkumu?

Upřímně řečeno, mě zajímá jazyk především jako lidský prožitek, méně jako prostředek komunikace. Protože kdyby platilo, že jediným úkolem jazyka je komunikace, tak bychom si mohli vybrat jeden jazyk, ten nejdokonalejší, a ty ostatní by byly vlastně překážkou. Z toho bych býval sotva čerpal víru v přežití litevštiny a desítky dalších jazyků. Vždyť jazyk je určitým prožitkem u každého člověka a je součástí jeho vlastního bytí. Je to opak oněch dvou dominujících lingvistik - ať je to lingvistika univerzalistická, hledající to, co mají všechny jazyky společné, nebo lingvistika komunikační. V obou případech samozřejmě ustupuje do pozadí to, co je u jazyka nejdůležitější, to jest, že to je lidský artefakt. Je pravda, že primárně komunikace motivovala vznik jazyka, ale stejně tak primárně láska byla motivována rozmnožováním. Avšak to ji nemůže redukovat na rozmnožování, naopak, čím víc zdůrazňujeme tělesný akt, tím víc ji degradujeme. Stejně tak je to s jazykem. Komunikace je to, co nás svazuje s tímto hmotným světem. A ten lidský prožitek - to je to, co z nás dělá lidi. Teprve když si člověk uvědomil jazyk, když si začal například hrát, vytvářet jazykové hříčky, když prostě jazyk prožíval a hledal v něm nikoliv vnější svět, ale sám sebe - stal se člověkem s velkým "č".

Pražská katedra slavistiky je proslulá tím, že si narozdíl od jiných světových center slavistiky hýčká malé jazyky. Proč tomu tak je?

Ano, právě díky těmto - já je nazývám speciální jazyky, abych se vyhnul té indikací malý nebo málo významný - speciálním jazykům patří tato katedra, a to je bohužel podceňováno univerzitními a fakultními činiteli, k "top five" na světě. Zkuste najít na světě nějakou katedru, která má na jedné straně ukrajinštinu s makedonštinou a na druhé straně lotyštinu a navíc dobře fungující lužickou srbštinu. Toto činí tuto fakultu jedinečnou v Evropě i na světě, a protože jsem viděl slavistiku na všech kontinentech, tak vím, co říkám. A teď je tu ten problém, proč to fakulta nevezme na vědomí a neřekne: Ano, existují obory, v nichž patříme ke světové špičce - a neplatí to samozřejmě jen o slavistice a baltistice. Tato fakulta byla odedávna zdrojem předních českých diplomatů, novinářů a jiných významných osobností, lidi jako Palach nevyjímaje. Nebylo by od věci, kdyby si takováto prvenství vzala Filozofická fakulta za své hodně hlasitě, vždyť přesně na tohle umí Evropa slyšet! A přitom by se navíc Filozofická fakulta a Univerzita Karlova nemusela stydět za svá někdejší "s", která symbolizovala naši příslušnost k západoevropské tradici. Přitom by to byl docela užitečný náznak návratu do této tradice.

Nešlo by zvýšit povědomí o pražské slavistice, byť třeba jen částečně, třeba organizováním nějakých konferencí a podobných setkání?

Ano, ale to je, zdá se, v rukou studentů. Kdyby bylo příští rok například zorganizováno sympozium slavistů u příležitosti pětasedmdesátého výročí prvního slavistického kongresu a otevření naší budovy, tak by se zjistilo, že tehdy tato budova byla metropolí světové slavistiky. A právě ona předválečná tradice přežívá díky spoustě kvalitních studentů. Například mám tu sedm ukrajinistů, kteří pracují na knize o ukrajinsko-českých vzájemných stycích. Takoví studenti nejsou nikde na světě, ani na Harvardu či na Oxfordu, nikde. Tady je důležité to, že ukrajinistika je jinde ghetto, ukrajinsky učí Ukrajinci potomky ukrajinských vystěhovalců, kdežto tady jsou to Češi, kteří učí Čechy ukrajinštině, a stejně tak slovinštině, makedonštině, litevštině a lotyštině. Je to kus národního intelektuálního vědomí, to se neopakuje v žádném jiném prostředí.

Co si myslíte o postavení slovanských národů v rámci budoucího uspořádání Evropy?

To známe už z historie. Teprve poté, co budou Slované nedílnou a rovnoprávnou součástí Evropy, teprve pak se může hovořit o jednotě Evropy. A první, kdo s tímto přišel, byl Karel IV., který zcela jednoznačně odmítá latinu jako státní jazyk pro Svatou říši římskou, protože jí rozumí jedno procento obyvatel, zatímco světské jazyky mají větší platnost a čeština má být dorozumívacím jazykem pro všechny slovanské národy Říše. Proto najal experty, aby připravili obrovský slovník, který by řešil problém státního jazyka slovanského. Je jasné, že teprve Slované v čele evropského dění rozumějí Evropě jako celku, jak naznačuje například případ polského papeže. I my lingvisté můžeme dokázat, že první objevil společný jazykový poklad většiny evropských jazyků Čech, takzvaný Gelenius neboli Zikmund Hrubý z Jelení, který vzal slovníky západních jazyků a dodal tam slovanský element - byla to vedle češtiny hlavně chorvatština. A teprve potom se zjistilo, kolik toho mají všechny ty jazyky společného - bez onoho slovanského elementu to prostě nefungovalo.
A je tu ještě jeden moment, který je ovšem velice zanedbáván, a to, že Praha pro slovanské Evropany symbolizuje něco, co je pro ně sice na jedné straně Evropou, ale zároveň Evropou, která je jim vlastní. Něco jako hlavní město všech - dnes již například Bělorusů a všech, kdo o národní rovnoprávnost v Evropě teprve bojují.

Co tedy může integrace s Evropskou unií znamenat pro Slovany? Co takoví Lužičani, kteří tam už jsou?

Lužičani se pořád snaží profilovat jako ti Slované, co podávají ruku Slovanům mimo EU, ale to je jen takové zdůrazňování vlastní důležitosti. Podařil se nám, tím míním tuto katedru, skutečně husarský kousek, díky němuž představitelé naší zahraniční politiky jsou ochotni traktovat Lužičany jako naše krajany - že by první oficiální krok na cestě k právě zmíněnému metropolnímu postavení Prahy? Navíc je to velký krok v boji s naší slavofobií. Nenávist k Rusům a jiným Slovanům je jeden z nejúděsnějších kulturních zločinů minulosti. Doufejme, že vyšumí jako vyšumuje i tato minulost. Nikoliv bariéra, ale teprve most k těmto národům a jejich jazykům vytvoří z nás know-how, které Evropa potřebuje a pro které si nás bude Evropa vážit. A nemusím příliš naznačovat, jakou roli v tom může sehrát pražská slavistika, ne pouze jako celek, ale jako individuální úkol pro každého z nás a pro vaši generaci zejména.

"Do boje za svobodu Litvy a pád Říše zla vytáhlo v patnáctistupňovém mrazu slavné, pět tisíc let hýčkané baltoslovanské pádosloví - nominativ s instrumentálem, akuzativ, genitiv i dativ a především za dob bolševizmu tolik vysmívaný a potlačovaný vokativ." - foto ze dne 19. ledna 1991

Zdroj: on-line Navýchod 4 / 2003

www.navychod.cz