Jubilant Milan Kundera jako překladatel z ukrajinštiny
Jak se vlastně Kundera dostal k Tyčynovu dílu?
Devadesátiny česko-francouzského romanopisce Milana Kundery připadly na letošní první duben. V českém prostředí vyvolaly značnou pozornost. Zájem se soustředil na Kunderovu tvorbu posledních desetiletí, nikoli na její počátky. Nás v této souvislosti zaujala na samém sklonku „Kunderova měsíce“ ukrajinská epizoda jeho tvorby.
Milan Kundera
Oslavenec se k rané části své tvorby, tedy k dílům z 50. a počátku 60. let 20. století, nehlásí, ať jde o tehdy publikované básně a básnické překlady, nebo o publicistické texty. V souladu s tímto autorským postojem postupuje naprostá většina literárních historiků. Tvářit se, jakoby žádný Milan Kundera před polovinou 60. let neexistoval, je však pošetilé. Právě tehdy mladý básník hledal a nacházel v českém literárním kontextu své místo, které mu zůstalo zachováno dodnes. Vyznavači pozdějšího, už světového Kundery, to budou těžko akceptovat, ale to není náš problém.
Skutečnost, že Kundera překládal, byť poměrně krátce, také z ukrajinské poezie, je dnes prakticky zapomenuta. Tato jeho aktivita v prvních poúnorových letech vyvrcholila Kunderovým podílem na vydání překladu básní Pavla Tyčyny (1891–1967). Právě toto překládání z Tyčyny bylo nejsoustavnější, zatímco několik jiných překladů můžeme ponechat stranou pozornosti. V těchto zbylých případech se jednalo o překlad dvou ukrajinských lidových písní z roku 1951 (Slunce je nízko a Oj, po břehu dívčina chodila) – první z nich je označen jako společné dílo Kundery a jeho spolužáka a celoživotního přítele, pozdějšího prozaika Jana Trefulky (1929–2012). Jako málo podstatné se jeví i překlady (vždy po jedné básni) z díla dnes zapomenutých básníků Oleksy Juščenka a Stepana Olijnyka a z tvorby nepoměrně známějšího autora a Tyčynova vrstevníka – Maksyma Rylského. Zdá se, že se v těchto případech jednalo o celkem náhodné marginálie.
Kunderův podíl na překládání básní Pavla Tyčyny byl co do rozsahu i doby trvání podstatně významnější. Začal už v roce 1949 a vyvrcholil někdy po polovině roku 1953, nedlouho po Stalinově a Gottwaldově smrti, publikací knižního výboru nazvaného Ocel a něha. Největší zásluhu na jejím vzniku měl právě Milan Kundera. Provedl výběr textů, přeložil z nich největší část a napsal ke knize krátkou předmluvu (rozsáhlejší doslov byl dílem Josefa Rumlera).
Kundera a jeho společníci, o kterých bude ještě řeč, nepřekládali Ocel a něhu na „zelené louce“. Jejich pokusům bezprostředně předcházelo otištění překladu třinácti Tyčynových básní v antologii ukrajinské poezie Vítězit a žít. Ta byla uvedena na knižní trh v polovině roku 1951, tedy zhruba o dva roky dříve. Většinu překladů z Tyčyny zde zajistila Zdena Niliusová, zbytek Jan Tureček-Jizerský, Marie Marčanová a Oldřich Nouza. Pouze Marie Marčanová dosáhla dlouhodobějšího věhlasu a dočkala se dokonce na sklonku života, o dvacet let později, antologie svých překladatelských textů. Některé Tyčynovy básně jsou tedy k dispozici jak v širší antologii z roku 1951, tak v samostatném výboru z Tyčyny. Pro translatology či studenty ukrajinistiky se tu naskytuje příležitost srovnávat a hodnotit zdařilost jednotlivých převodů, ale do takové hloubky zde nepůjdeme.
Vraťme se však k Oceli a něze. Byla to jedna z mnohých knih, přeložených z ukrajinštiny v roce 1953. V předešlých osmi letech bylo v českém prostředí horečně pěstováno přátelství k Sovětskému svazu a zároveň podřízenost vůči této mocnosti. Projevem této snahy byl i neúměrný, až kontraproduktivní rozsah překládání z ruštiny a zčásti i z jiných jazyků národů Sovětského svazu. Právě v roce 1953 vyšlo neuvěřitelných 28 větších i drobnějších knižních překladů z tvorby ukrajinských autorů. V rámci této skupiny nacházíme pět knih poetických, jedenáct titulů prozaických, stejný počet dramat a jednu samostatně vydanou lidovou pohádku. O překlady se postaralo čtyřiadvacet jednotlivců, někteří přitom překládali ruské verze příslušných knížek. Kvalita, čtenářská přitažlivost a „dlouhověkost“ přeložených titulů byly samozřejmě velmi rozdílné.
Vyšší kvalitu nabízely knihy předrevolučních klasiků, zatímco většina přeložených titulů doby sovětské byla poznamenána nadměrnou politickou a ideologickou angažovaností. Dnes tyto knihy působí často kuriózně a jsou spravedlivě zapomenuty. Někde na pomezí těchto dvou skupin stojí z chronologického i kvalitativního hlediska dílo Pavla Tyčyny – básníka, jehož talent byl zlomen úsilím stalinismu o absolutní podřízení literárních tvůrců.
Pavlo Tyčyna na obraze Mychajla Žuka (1919)
Kundera vybral pro výbor z Tyčynovy tvorby čtyřicítku básní z let 1914–1951. Překládali je kromě Kundery tři další literáti. V prvé řadě to byl Kunderův vrstevník Jan Trefulka, který se autorsky ještě nestačil projevit. Přispěli však také dva básníci tehdy už zvučných jmen – Kamil Bednář a František Hrubín (tomu pomáhal aktivní překladatel ukrajinské prózy Rudolf Hůlka). Mezník, zasazený zhruba do poloviny 20. let, odlišil i ve výboru Tyčynovu tvorbu svobodnější od politizované. Samotný Kundera se soustředil (a byla to nepochybně jeho vědomá volba) především na Tyčynovu tvorbu starší a „odideologizovanou“, kde jeho překladatelský podíl zcela dominuje. V této, kratší části výboru přeložil téměř vše – jen jednu báseň přenechal Trefulkovi.
Je pravděpodobné, že Kundera, který se snažil upozorňovat na nebezpečí schematismu a prázdné deklarativnosti v literatuře, postřehnul, jak tyto jevy postihly tvorbu samotného Tyčyny. Přeložil sice třináct básní i v druhé, rozsáhlejší a politizované části Oceli a něhy, část této nepříliš vděčné práce však přenechal kolegům. Kamil Bednář zde přispěl čtyřmi překlady a František Hrubín jediným. Vztah těchto dvou autorů k Tyčynovu dílu můžeme považovat za časově marginální záležitost, která asi představovala jen splnění zakázky, zbytek zůstal na Janu Trefulkovi.
Zdá se, že Kundera chtěl tomuto kamarádovi zapojením do antologie pomoci ať už finančně nebo zviditelněním, které by usnadnilo jeho vstup do literárního života. Zde je třeba připomenout, že Jan Trefulka byl v roce 1950 vyloučen ze studia na pražské filozofické fakultě jako vedlejší aktér případu, který Kundera později zobrazil v slavném románu Žert. V době přípravy tyčynovského sborníku Trefulka „napravoval svůj profil“ v traktorové stanici na Vlašimsku, kam za ním Kundera občas dojížděl, a později v armádě – publikovat začal až v roce 1954. Jestliže jeho překlady z Tyčyny vznikaly v této konstelaci, lze to považovat za docela zajímavý příspěvek k česko-ukrajinským literárním vztahům.
Jak vyplývá z předchozího textu, opravdový a dlouhodobý zájem o tvorbu Pavla Tyčyny projevil pouze Milan Kundera. První jeho překlady z díla tohoto autora totiž vyšly už v listopadu 1949 – v době, kdy asi nebylo vydání tyčynovského knižního výboru ještě plánováno. V daleko větším počtu byly Kunderovy časopisecké překlady publikovány až v roce 1951 – tehdy jistě vznikl základ jeho podílu na budoucí knížce.
Po vydání Ocele a něhy, která se většího recenzního ohlasu nedočkala, Kunderův zájem o ukrajinského kolegu z „básnického cechu“ opadl a přetisky jeho překladů vycházely už jen ojediněle. Naposledy se jeden z nich objevil v roce 1967 v reprezentativním sborníku, shrnujícím básnický ohlas tzv. Velkého Října v SSSR a evropských socialistických zemích. V onom roce, kdy také skončil život Pavla Tyčyny, byl už ale samotný Kundera umělecky i politicky někde docela jinde – připomeňme jeho vystoupení na sjezdu československých spisovatelů.
Jak se vlastně Kundera dostal k Tyčynovu dílu? Vyslovit lze dohad, že navázal – dost možná vědomě – na překladatelské úsilí svého staršího kolegy Františka Listopada(1921–2017). Jeho překlady šesti Tyčynových básní vycházely v různých českých periodikách od května 1945 do konce roku 1947 a v krátké době československé „třetí republiky“ se jiný překladatel nenašel. Listopad se však v roce 1948 nevrátil z pobytu v Paříži do poúnorového Československa a zůstal po zbytek života v exilu, z větší části v Portugalsku. Mimo české prostředí měl sotva důvod a možnost pokračovat v překládání ukrajinského básníka. Vše působí tak, jako by Kundera začal překládat Tyčynu tam, kde Listopad ustal, rozsahem překladatelské aktivity ho však překonal. Zajímavé je, že si vybral až na dvě výjimky jiné básně než Listopad.
V závěru by nás ještě mohlo zajímat, zda a jak překládání Tyčynových textů ovlivnilo vlastní Kunderovu tvorbu. Překvapující je totiž časová souběžnost vydání Oceli a něhy (šla do tisku 20. května 1953) a Kunderovy básnické prvotiny, nazvané Člověk zahrada širá (do tisku poslána o čtvrt roku dříve, 22. února). O dva roky později vyšla Kunderova druhá knížka Poslední máj věnovaná epizodě ze života Julia Fučíka za druhé světové války. Tu lze srovnat s Tyčynovou poémou Pochoron druha (Pohřeb přítele), napsanou za druhé světové války, kterou Kundera pro výbor Ocel a něha přeložil a ve svém krátkém úvodu vysoce ocenil. Obě zmíněné skladby, jejichž vznik dělí od sebe více jak deset let, vykazují po formální stránce určitou míru podobnosti a je dost pravděpodobné, že se Kundera u Tyčyny inspiroval. Hymnická výpověď ukrajinského básníka o pomíjivosti a snaze překonat ji působí však podstatně silnějším dojmem než Kunderovo líčení Fučíkovy procházky po jarní Praze s nacistickým komisařem Boehmem.
Z Kunderových překladů Tyčynových veršů, kterým jsme tu věnovali tolik pozornosti, uvádím v závěru článku dva texty.
(boz)
Teď mluví les
Teď mluví les –
já poslouchám.
Na mráčků ples
se zahledím.
Ach, zahledím… Čím je to, čím
že je mi na duši
tak veselo.
Slyš, hudba jak
sem připlouvá.
Jak sladký mrak
jde po nivách.
Ach, po nivách a lučinách
mé srdce unáší
jak vlna list.
Jdu okouzlen
zas sem a tam.
Kohopak jen
tu vyčkávám.
Ach, vyčkávám a lásky žalm
zpívám do šumu trav,
těch lučních harf.
Sní tichý háj
v závoji par.
Je nebes kraj
jak zlatý cár.
Ach, zlatý cár, z nějž horký žár
se lije do kraje.
Má země hudba je. /1914/
Tam po návsi za kostelem
Tam po návsi za kostelem
revoluce jde.
- Ať náš pastýř – vzkřikli všichni –
naším vůdcem je!
Na shledanou! Za svobodu!
Šavle nahoru!
Zašumělo, přeletělo
mračno praporů.
Tam po návsi za kostelem
matky tesknící:
- Na cestu jim sviť, ó bílý,
bílý měsíci!
Dusnou návsí prach se snáší.
Hovor umlká.
Večer.
Tma. /1919/
