Před 50 lety: Ne zcela povedené Dny ukrajinské kultury

Ve svém výkladu jsem se, ač nerad, notně opozdil. Proto teprve nyní dochází na jednu z hlavních česko-ukrajinských událostí roku 1968.

Měly jí být tzv. Dny ukrajinské kultury. Jejich obsah však měl málo společného s tehdejším československým děním. Vždyť právě tehdy vrcholily demokratizační tendence Pražského jara.

Už dříve jsem naznačil, že ukrajinská kultura konce 60. let měla tři hlavní tváře – oficiální sovětskou, proti níž stála platforma opoziční, vytvářená přímo v Ukrajině a stále více utlačovaná, třetí tvář, exilová, se rozvíjela v západním světě. Při Dnech ukrajinské kultury konaných v Československu mohla být samozřejmě prezentována jen první z těchto podob. Ta se ovšem v atmosféře Pražského jara mohla jen těžko dočkat pochopení a zájmu. Situace se ve srovnání s předchozími dvěma desetiletími výrazně změnila.

Sovětská Ukrajina neměla šanci prožít si v kulturní oblasti „zlatá šedesátá“ léta, charakteristická pro české prostředí. Naopak, v době začínajícího brežněvismu nastupovalo její zatlačovaní zpět do podoby, která určitými rysy připomínala pozdně stalinské období. V českém prostředí se o tom mnoho nevědělo, protože zdejší ukrajinisté nemohli o těchto věcech hovořit zcela otevřeně.

Podařilo se jim sice v polovině 60. let vydat knižně překlady básní a próz skupiny mladých autorů (Ivan Drač, Lina Kostenko, Vasyl Stus, Jevhen Hucalo a další), tyto knížky však zaujaly spíše odborníky přes literaturu než širší čtenářskou veřejnost.

O literárním či kulturním životě Ukrajiny, jeho složitosti a vnitřních konfliktech se mimo okruh nemnoha českých ukrajinistů téměř nic nevědělo. Málo pronikaly také znalosti o tehdejším ukrajinském filmu, divadle a hudbě. Paradžanovův slavný snímek Stíny zapomenutých předků shlédli zase především „fajnšmekři“ – do širšího diváckého povědomí vstoupit nemohl. Představa o tom, kdo je a co píše Solženicyn, do českého vědomí prosakovala, kdo však znal osud tehdy vězněných ukrajinských autorů? Ostatně, jak by bylo možno v českém prostředí s takovými znalostmi smysluplně naložit – třeba i v roce 1968?

Výběr z toho, co bude jako ukrajinská kultura v Československu prezentováno, padl na představitele sovětské, stranou ovládané kulturní politiky. Nedala se tedy čekat žádná překvapení.

Způsob vybírání Ukrajinců, kteří mohli do Československa odjet jako účinkující nebo hosté, vylučoval spoluúčast těch, kdo mohli reálně reprezentovat to nejzajímavější, co tehdy část představitelů ukrajinské kultury hájila v ústupových bojích.

Ukrajinskou kulturu přijeli reprezentovat prověření a ideově spolehliví činitelé, resp. ti, v jejichž případě bylo jisté, že si nebudou zahrávat s ohněm. Spisovatele zastupoval např. dnes zcela zapomenutý autor románů o druhé světové válce Jurij Zbanackyj.

Je tedy zřejmé, že se Dny ukrajinské kultury nemohly stát ničím jiným než nehlubokou "pokazuchou".

Sovětská organizace určená pro pěstování „vzájemných vztahů“, podřídila chystanou kulturní nabídku aktuálním politickým požadavkům a trendům vládnoucím v SSSR. Navíc značně zprofanovaný Svaz československo-sovětského přátelství, v popsané době spíše skomíral.

Kulturní dny začaly v Praze 27. května tiskovou konferencí, konanou na sovětském velvyslanectví, na níž se novináři kromě moře frází mohli sotva dovědět něco zajímavého.

Představila se jim ukrajinská vládní delegace, vedená v této fázi premiérem Vladimírem Ščerbickým.

Také druhý muž ukrajinské hierarchie a velký rival Petra Šelesta se tedy podíval v kritickém roce do Československa.

Zdejší dění zřejmě vnímal se stejným neklidem, jako všichni vedoucí sovětští představitelé.

Oficiality pokračovaly druhý den v Bratislavě a část vládní delegace (už bez Ščerbického) setrvala na československém území až do ukončení celé akce.

Hlavní roli v ní přejal vicepremiér Petro Troňko, který strávil v tomto úřadě 17 let života.

Povoláním byl kupodivu historik, ale zabýval se převážně historií ukrajinského komsomolu.

Tito reprezentanti Ukrajiny, mezi nimiž nechyběl ani ministr kultury Babijčuk (úřad vykonával 15 let), se postupně přemisťovali republikou od východního Slovenska až na Domažlicko.

Koncem první červnové dekády přijela ukrajinská vládní delegace po tomto putování Československem do Prahy.

Zde byla přijata 7. června prezidentem Ludvíkem Svobodou, který už den předtím přivítal jinou, méně oficiální „skupinu politických, kulturních a hospodářských představitelů“, kteří přijeli jako zástupci ukrajinské odbočky celosvazové společnosti pro přátelství s Československem.

Mezitím se uskutečnila v řadě míst celé republiky hlavní část Dnů ukrajinské kultury.

Připravené akce asi dokázaly zaujmout jen nevelkou část české a slovenské veřejnosti.

Většina lidí s kulturními zájmy je nejspíš vnímala jako soubor spíše provinčních a v jistém směru archaických kulturních projevů.

Jednalo se hlavně o akce hudební a výtvarné – v Československu vystoupily etnografické soubory Virského a Verjovky, ale také kirovohradský taneční soubor Jatraň a další kolektivy.

Připraveno bylo také několik výtvarných výstav, z nichž nejvýraznější byla věnována básníku a malíři Tarasu Ševčenkovi – prostor pro ni se našel přímo na Pražském hradě.

I v tomto případě je však třeba zdůraznit, že záleží na tom, kdo, jakým způsobem a s jakým pochopením pro jinonárodní kontext se snaží Ševčenka popularizovat – výsledek tomu odpovídal.

Ve frontách se zjevně nestálo a deník Rudé právo koncem června litoval: „Škoda, že zájem veřejnosti o výstavu neodpovídá zatím tomu, jak by si zasloužila osobnost velkého pěvce – Kobzara Ukrajiny“.

A západočeské okresní výbory SČSP nabízely zájezd do Prahy „na Ševčenka“ se slevou na železnici.

V menší pražské výstavní síni bylo nikoli poprvé předvedeno dílo grafika Vasyla Kasijana, který v Praze ve 20. letech studoval, poté odjel do SSSR a zázrakem přežil stalinismus.

Tvořil pak v požadovaném duchu ještě několik desetiletí. Určitý počet zájemců mohla zaujmout sbírka ukrajinského užitého umění nebo kolekce ukrajinských dokumentárních fotografií.

V tehdy špičkovém pražském kině U hradeb bylo možno spatřit propagandisticko-dokumentární film Naše Ukrajina.

Za vyvrcholení Dnů ukrajinské kultury byl považován koncert v Domě umělců 7. června večer, kde se uplatnil dirigent S. Turčak, houslistka O. Krysa a dvojice operních zpěváků.

Zazněl zčásti ukrajinský a zčásti světový hudební repertoár. Koncert vysílala i jedna ze stanic Československého rozhlasu, zatímco jediný československý televizní program na něj čas nenašel.

Dobový tisk uvádí, že toto hudební vystoupení poctili návštěvou prezident Svoboda, stranický šéf Dubček i premiér Černík.

Ukrajinská vládní delegace pak absolvovala několik závěrečných setkání a opustila Prahu 11. června.

Dny ukrajinské kultury ale pokračovaly ještě nějakou dobu dál, jakoby se jim nechtělo skončit.

Bylo to trochu jako s cvičením sovětských vojsk na území Československa, které také pořád nemohlo a nemohlo skončit.

Mohly takto připravené Dny ukrajinské kultury opravdu rozšířit české povědomí o tomto fenoménu?

V červnu roku 1968 sotva.

Ohlasů na příslušné akce najdeme v českém tisku jen málo a část z nich lze považovat za pouhopouhou zdvořilost. To platí i v případě rozhovoru s vicepremiérem Troňkem, který otisklo 13. června Svobodné slovo pod plytkým titulkem Nejen květy a úsměvy.

Táž novinářka ostatně v době příjezdu ukrajinské delegace hlásala: „Přivezli nám svá srdce“. Plytkost a vyprázdněnost zůstaly i v roce 1968 charakteristickým rysem české žurnalistiky…

Tehdejší „vlivy ukrajinské kultury“ mohly mít ostatně i výrazně komickou podobu. Čtenář deníku Svobodné slovo F. Gaertner v závěru Dnů ukrajinské kultury upozornil na předmluvu k překladu tehdy dvacet let starého díla prozaika O. Hončara Praporečníci. Nadchlo ho, že zde autor použil slova „nazdar“.

Na tomto základě čtenář protestoval „proti vytlačení tohoto našeho krásného národního pozdravu z používání“ a ptal se, zda bychom to neměli napravit. „Krásným národním pozdravem“, který se udržel při životě dodnes, aniž by byla nutná apelace na dílo ukrajinského klasika, se pro dnešek s čtenáři loučím.

PhDr. Bohdan Zilynskyj, Ph.D., historik, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. (bohdan@myaukrajina.cz)

Zdroj, autor, více na https://www.myaukrajina.cz/node/509