Krátký čas nadějí českých Ukrajinců

 Byli příslušníci různých generací. A pocházeli jak z Ukrajiny, tak ze severovýchodní části Slovenska, často už ale byli rodáky z Čech či Moravy. Mnoho z nich nadále spojoval zájem o to, co se děje v Ukrajině.

Velká část českých Ukrajinců se na jaře roku 1968 pokusila domoci se plnokrevného spolkového života. Taková možnost jim byla upírána od května 1945, v trochu menším rozsahu už ale v předchozích válečných letech. V Praze se představitelé této skupiny zprvu snažili založit místní organizaci prešovského Kulturního svazu ukrajinských pracujících. Naráželi však na řadu překážek, protože ve vzdáleném Prešově si s pražskými Ukrajinci tak úplně nevěděli rady.

V souvislosti s narůstajícími úvahami o brzké federalizaci Československa zvítězila nakonec tendence založit si v českých zemích vlastní ukrajinskou organizaci. Náběh k tomu udělali v místním měřítku už o něco dříve v Karlových Varech, nyní však měl vzniknout UKOS – Ukrajinský kulturně-osvětový spolek pro zájemce z celých Čech a Moravy. Přípravný výbor této organizace se scházel v hostinci na Otakarově náměstí na pomezí Nového Města, Nuslí a Vyšehradu. Ohlas takových snah se projevil v Praze i mimo ni, chuť do práce nescházela, záleželo však na pochopení úřadů a v tomto směru dlouho nebylo jasno.

Část českých Ukrajinců začala prosazovat obnovu řecko-katolické církve. Ta byla likvidována spolu se svou pražskou a brněnskou farností z politických důvodů a pod sovětským tlakem na jaře roku 1950 a věřící byli nuceni přestoupit k pravoslaví. Pozměněné státní vedení se stavělo ke snahám řeckokatolíků s pochopením a umožnilo jim opětné využívání chrámu svatého Klimenta na Starém městě.

Mnozí Ukrajinci, zejména ti starší, si ještě pamatovali dobu první republiky včetně tradice ukrajinského tisku, který byl tehdy v Praze a jinde v Čechách vydáván. Něco podobného nebylo ani na jaře roku 1968 v Praze možné. Pokud chtěli čeští Ukrajinci vyslovit své názory v tehdejším tisku, museli se obrátit jinam. V poměrně velkém množství posílali své příspěvky o ukrajinských dějinách i aktuálních událostech a o svém postoji k nim do prešovského Nového žytťa, jen málokdo měl ale šanci uplatnit své názory i v českém tisku.

Spektrum probíraných témat bylo široké. Vasyl Muraško se zamýšlel nad novým akčním programem KSČ, Olha Bajljuková psala o ženách v tvorbě Tarase Ševčenka a Serhij Volodymyriv uvažoval na základě statistických údajů o postavení Ukrajiny ve světě. Posledně zmíněný autor, absolvent Ukrajinské hospodářské akademie v Poděbradech, narozený v roce 1895 dostal koncem června 1968 prostor i v deníku Svobodné slovo. Jeho příspěvek, který asi vzdáleně souvisel s Dny ukrajinské kultury, nesl poněkud kuriózní název Cukřenka a kotelna. Autor se v něm snažil zdůraznit hospodářský význam tehdejší Ukrajiny.

Ukrajinci o sobě tedy mohli promluvit a opravdu promluvili daleko víc než v předchozích letech, jejich hlas však i tehdy do značné míry zanikal. Bouřlivé události v jiných zemích Evropy a světa, ale i v samotném Československu zatlačovaly význam ukrajinského dění do pozadí. Většina české veřejnosti prostě žila úplně jinými problémy – je tomu dnes snad jinak?

Možná se zeptáte, jak to bylo s jinými stránkami společenského života pražských Ukrajinců. Pokud chtěli mezi sebou udržovat kontakty, měli to samozřejmě nejsnazší v Praze. Občasné koncerty tehdy početného ukrajinského smíšeného sboru, konané na Slovanském ostrově, patřily ke svátečním událostem, ať byl repertoár jakýkoli. V roce 1968 byly ohlášeny na leden a duben a registroval je i měsíčně vydávaný Pražský kulturní zpravodaj. Mimo Prahu žili Ukrajinci často dosti osaměle a v izolaci. Za této situace pro ně měly velký význam ojedinělé akce Dnů ukrajinské kultury, které se konaly v menších centrech.

V tomto směru musím trochu poopravit skepsi, kterou jsem dvakrát vyjádřil vůči uměleckým kolektivům typu souboru P. Virského či sboru H. Verjovky. Pro některé Ukrajince byla možnost setkání s těmito představiteli vlastní země a jejich produkcí velkou událostí. Dokazuje to nadšená novinová reakce dvou diváků na koncert Verjovkova sboru, který se konal v červnu ve vzdáleném Děčíně. Je prostě třeba vzít na vědomí banální skutečnost, že každý vnímá kulturu svého národa (pokud ji vůbec vnímá) po svém – na základě vlastního vzdělání, zájmů a životních zkušeností. Je jistě pošetilé něco v této souvislosti předpisovat nebo kategoricky hodnotit.

Zážitek z Ukrajiny mohl být však na konci jara 1968 také kulinární. V pražském Slovanském domě se mezi 10. a 19. červnem konaly dny ukrajinské kuchyně, jejichž protagonisté se do centra republiky posunuli z Bratislavy. Jednalo se o čtyři profesionální kuchaře (dva kyjevské, lvovského a charkovského), kteří měli zajištěny základní suroviny, ale také chléb, nápoje a dokonce kuřivo přímo z Ukrajiny. Nabízený výběr byl velkorysý: dvacet typických národních jídel, k tomu ukrajinské prostírání, resp. keramika a reprodukovaná ukrajinská hudba. Připraveny byly i speciální jídelní lístky a receptář. Co tedy začalo počátkem jara ukrajinskou módní přehlídkou, završilo se touto kulinární akcí. Na další propagaci už nebyl čas, léto bylo na spadnutí a za dva měsíce se v Praze i jinde objevily sovětské tanky s osádkami, které zajímavou módu ani pokrmy zdejší veřejnosti nabídnout nemohly.

Zdánlivě jsem s dnešním výkladem hotov, ale pominout nelze jiný aspekt dnes vysvětlené problematiky. V Praze tehdy totiž žili a pracovali také jiní Ukrajinci, kteří vývoj zahájený v lednu 1968 nepozorovali se žádným nadšením. Našli by se mezi pracovníky Státní bezpečnosti a z této pozice ztrpčovali tudíž život ostatním příslušníkům své skupiny. A v Praze se pohybovali také Ukrajinci se sovětským občanstvím, kteří loajálně sloužili svému režimu a v tomto směru pomáhali připravit likvidaci Pražského jara.

Nebylo nijak častou věcí, že sovětským velvyslancem v některé ze světových zemí byl tehdy Ukrajinec, v případě Československa však výjimka potvrzovala pravidlo. Sovětský velvyslanec Stěpan Červoněnko (uvádím ruskou variantu přepisu jeho jména a příjmení) sloužil brežněvovskému režimu oddaně. Pokud ho můžeme také považovat za spoluúčastníka česko-ukrajinských vztahů, pak je třeba otevřeně říci, že role, kterou v roce 1968 sehrál, byla nejen problematická, ale spíše hanebná. Bude zde o něm ještě řeč.

(boz)

PhDr. Bohdan Zilynskyj, Ph.D., historik, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. (bohdan@myaukrajina.cz)

 Zdroj, autor,foto a více na https://www.myaukrajina.cz/index.php/node/512