Kamenný kříž, 1968, Leonid Osyka ... film
Hned s první celovečerní prací Kamenný kříž (Kaminnyj chrest, 1968) Leonid Osyka uspěl. Z leningradského festivalu v roce 1968 si snímek odnesl cenu za nejlepší kameru a nejlepší herecký výkon.
Кamenný kříž 1968 |
Zdroj: http://video.google.com
Hned s první celovečerní prací Kamenný kříž (Kaminnyj chrest, 1968) Leonid Osyka uspěl. Z leningradského festivalu v roce 1968 si snímek odnesl cenu za nejlepší kameru a nejlepší herecký výkon.
Film vychází z díla Vasyla Stefanyka, autora novel z prostředí Haliče na přelomu 19. a 20. století. Dvě krátké prózy, Zloděj a Kamenný kříž, do scénáře převedl Ivan Drač. Oba syžety ve filmu propojuje osoba Ivana Diducha, původního hrdiny novely Kamenný kříž. Psát o tomto snímku není jednoduché. Film pracuje se složitými postupy, které divák vychovaný hollywoodskými schématy dost těžko stráví. Přitom nejde o nesrozumitelný „intelektuální" exhibicionismus, ale o složité umělecké dílo s duchovním poselstvím.
Na výslednou formu měla bezpochyby vliv doba vzniku. Na konci 60. let v řadě evropských států vrcholila významná filmová hnutí. Díla se vyznačovala uměleckou propracovaností, formálními experimenty, hloubkou výpovědi. Ve východoevropské kinematografii jako jeden z prvních zazářil právě Paradžanov se Stíny zapomenutých předků a v té době se i na Ukrajině rodila tzv. Kyjevská škola. Také naše filmy tohoto období jsou považovány za dosavadní vrchol tuzemské kinematografie. Ne náhodou má Kamenný kříž k poetice československé „nové vlny" velmi blízko.
Před cestou do Kanady
Na Osykově snímku je v první řadě zajímavý způsob vyprávění. Chybí tu souvislý děj. Základem je situace: hlavní hrdina, starý hospodář z chudé haličské oblasti Ivan Diduch, se připravuje se svou rodinou na emigraci do Kanady.
Film je vystavěn z pěti uzavřených částí. První, třetí a pátá jsou kratší, lyrické a zahloubané. Diduch oře na kopci, táhne na horu kříž, prosí Boha, aby nemusel odjet do Kanady (záběry osamělého shrbeného starce na vysušené kamenité zemi si pohrávají s odkazem Dovženka - v jeho filmech na širokých úrodných lánech naopak pracují davy šťastných mladých lidí). Druhá a čtvrtá část mají dramatičtější spád, neboť se odvíjejí skoro přesně podle Stefanykových novel. V druhé části je trestán zloděj, jehož Ivan Diduch přistihl při krádeži na hospodářství. K Diduchovým na pomoc přijdou dva vesničané. Posadí se za stůl a společně s hostitelem i zlodějem pijí pálenku (záběry dvou mužů za stolem, kteří si vychutnávají převahu nad trestaným, připomínají dobové policejní výslechy). Hospodář se nakonec nad zlodějem slituje a odejde z místnosti. Dva vesničané se na lupiče vrhnou sami. V tu chvíli děj druhé části končí.
Ve čtvrté části se Diduchova rodina loučí s vesnicí. Hrdina prochází mezi početnými sousedy a pije kořalku. Zábava se stupňuje, alkoholové opojení roste. Lidé tancují, baví se. Ivan žádá vesničany, aby světili kříž - nedávno ho s velkou námahou dovlekl na kopec. Tam, kde celý život oral.
Odchod
Jednotlivé části spojuje vyjádření Diduchovy pokory před Bohem. Pouto k zemi a úcta k vyššímu zákonu prolíná původně oddělené Stefanykovy příběhy. Ivan si například uvědomuje, že potrestat zloděje znamená hřích; následné umístění kříže na kopec lze chápat jako Diduchovu prosbu k Bohu za odpuštění.
Podobně vrcholí i celý film. Na hostině Diduch zmíní přání, aby za něj po smrti vesničané vykonali bohoslužbu. V závěru sledujeme odchod rodiny z vesnice. Přitom zní zádušní mše. Dojde nám, že všichni zemřeli. Obraz i zvuk se tu časově zcela rozcházejí. Sledujeme děti přející si mít nekonečné křižování za sebou a co nejrychleji zmizet do bohatého ráje za oceán. Otec s matkou se pokorně uklánějí, opouštět rodnou zemi pro ně není lehké. Díky kostelnímu zpěvu však divák ví, že se vyplnila vůle Diducha. Do Kanady neodjeli.
Film je poutavý i svou výtvarnou stránkou. „Krása v ošklivosti" připomíná obrazy Pietra Brueghela. Kontrasty černé a bílé uspořádal kameraman Valerij Kvas s citem pro zobrazení dekorativních prvků (zejména skromných, ale nápaditých krojů). Výrazné jsou postavy mrzáků a slepců i portréty životem zkoušených vesničanů (velkou část davu na hostině tvoří původní obyvatele oblasti Pokutťa, kde se film natáčel a kam své příběhy Stefanyk umístil). Kamenný kříž má řadu nápadů, složitě včleněných do obsahu i formy. Důsledně ukryté nejednoplánové významy staví divákovi do cesty samé překážky. Hledání skvostů Kamenného kříže není snadné. Rozhodně ale není marné.
Zdroj: časopis Navýchod - J. Dvořáková, https://www.ukrajinci.cz/cs/ukrajinistika-v-cr/detail/basne-ukrajinskeho-filmu_1/