Hrst úvah od Sázavy o ukrajinské medievistice

V prvních třech dnech září se v prostorách někdejšího Sázavského kláštera konal už třináctý seminář mladých českých medievistů, tedy začínajících i zkušenějších badatelů o středověkých dějinách a několika jejich učitelů. Akci organizačně zajistilo, a to tradičně na jedničku, pražské Centrum medievistických studií.

    
Přednesené příspěvky se sice týkaly přednostně českých dějin. Zazněly však i cenné referáty o dávných literárních památkách německých a francouzských a úvodní referát se zabýval dokonce otázkami středověkých dějin Číny. V jednom z příspěvků zazněla stručná zmínka také o Ukrajině – týkala se dlouhodobého rozšíření a užívání pražských grošů na jejím území. Ale ukrajinské aluze přicházely i jindy – když renomovaný znalec francouzských reálií Martin Nejedlý mluvil o starofrancouzském Románu o lišákovi, který později zpracovávali J. W. Goethe nebo v češtině F. M. Klácel, nebylo možno nevzpomenout si na Lišáka Mykytu Ivana Franka…

Nepíšu zde o sázavském semináři jen z těchto náhodných důvodů, ani proto, že raná etapa dějin kláštera vykazuje souvislosti a vztahy s tehdejší Kyjevskou Rusí. Jako bývalého účastníka českého medievistického dění mne během semináře pronásledovala myšlenka o ukrajinské variantě tohoto zajímavého historického oboru.

Je trochu paradoxní, že hesla o medievistice a zejména o středověku jsou v ukrajinské Wikipedii rozsáhlejší než ve Wikipedii české. O stavu rozvoje tohoto oboru v obou zemích či národních společnostech však toto srovnání říká jen málo. Podrobnější informace o ukrajinském pohledu na medievistiku a středověk přinesla před několika lety Encyklopedie dějin Ukrajiny a nabídla mj. soustavný výklad o jeho problémech v ukrajinském prostředí.

Představa konání podobného středověkářského semináře právě v Ukrajině je však zatím bohužel jen těžko představitelná. Souvisí to s nelehkou historií a složitým aktuálním stavem tohoto oboru v této zemi. Středověk je samozřejmě kategorií, která má svůj obsah i v Ukrajině – a není spojen jen s Kyjevskou Rusí nebo haličsko-volyňským státem. Táhne se nepochybně až do údobí, kdy se rodily předpoklady ke vzniku ukrajinského kozáctva. Pokud vím, studium medievistiky není v Ukrajině zatím nijak organizačně podchyceno a probíhá disparátně v řadě místních center. Chuť k rozvoji oboru však nesporně existuje.

Stejně jako prakticky u každého společenskovědního oboru musíme i v tomto případě konstatovat dlouhodobé shůry „posvěcené“ zaostávání ukrajinské medievistiky, které trvalo prakticky až do rozpadu SSSR. Když vyšel v roce 1971 první svazek sborníku Seredni viky na Ukrajini, zdálo se, že se trochu blýská na lepší časy. Pak však nadešel čas brežněvovského mrazíku a další svazek podobně koncipovaného sborníku mohl vyjít až v roce 1994. Následně se situace začala poněkud chaoticky a jaksi skokově měnit k lepšímu. Stále je však poněkud předčasné mluvit o existenci ukrajinské medievistiky v podobě, která by byla aspoň trochu srovnatelná s její rozvinutou českou variantou.

V roce 2010 vydali ve Lvově čtyři historikové pod redakcí Leontije Vojtovyče první specializovanou učebnici dějin středověku, nazvanou Medium aevum: Seredni viky, kde je na více než 500 stránkách, ovšem v nákladu pouhých 300 výtisků, pojednána i s řadou ilustrací západoevropská tematika 5.–15. století. Střední Evropa zde kromě Svaté říše římské zahrnuta není, ani české materii tedy není věnována samostatná pozornost stejně jako polskému či uherskému státu, tím spíše východní či jihovýchodní Evropě. Středověké partie tamních dějin byly však zpracovány v učebnici dějin středovýchodní Evropy redigované L. Zaškilňakem z roku 2001. K medievistickým kompendiím patří také Dějiny Byzance, vlastně úvod do byzantologie, vydané také ve Lvově v roce 2011. V tomtéž roce vyšla čítanka V. Jarového z dějin západních a jižních Slovanů od závěru antické doby po středověk, který je editorem „ukončen“ až první polovinou 17. století. Zde najdeme 42 textové ukázky v rozsahu 50 stran týkající se českých dějin od poloviny 10. století do roku 1636. Vidíme tedy, že určitý základ byl už postaven – po pravdě řečeno má český medievista o středověké Ukrajině ve svém jazyce daleko menší množství podkladů.

Pokud jde o dostupnost pramenů a západní odborné literatury v ukrajinštině, nebylo ještě před čtvrtstoletím k dispozici téměř nic. Nyní už čtenář najde aspoň výbor z florentských kronik N. Machiavelliho a přeložené knižní tituly od M. Blocha, F. Braudela, N. Davise, J. Dubyho, J. Le Goffa nebo A. Toynbeeho (vše vyšlo až po roce 1995). Je zjevné, že ukrajinské historiky čeká na tomto specifickém poli nesmírně mnoho práce, ať jde o zkoumání středověku ukrajinského, nebo obecně evropského, o dění na jiných kontinentech ani nemluvě. Tak jako v jiných případech jsme svědky paradoxního jevu: nehledě na sbližování či univerzalizaci jednotlivých specializovaných vědních oborů se některé z nich v rámci nedobrovolně opožděných národních věd teprve etablují.

(boz)

Více na https://www.myaukrajina.cz/node/338