Básně ukrajinského filmu...

Jiřina Dvořáková

Ne každá východoevropská kinematografie se může pyšnit osobností, jakou byl pro Ukrajinu Oleksandr Dovženko. Ten patří vedle Sergeje Ejzenštejna a Vsevoloda Pudovkina k nejvýznamnějším tvůrcům němého sovětského filmu. Dovženkovy snímky (zejména Zvenyhora, Arzenál a Země) významně zapůsobily ve světě i doma. Čím?

Především lyrizujícím vyprávěním, v němž se obyčejné lidské osudy prostupují s pří­rodními silami a odvěkými lidovými tra­di­­cemi. Dovženko na plátně představil uk­ra­­­jin­skou vesnici v dobových ideo­lo­­gických po­měrech (píší se 20. léta 20. století). Jeho dílo však nesklouzlo k trapné agitce, jak se v historii socialistických ki­ne­ma­to­grafií stávalo. Východiskem pří­­běhů je totiž hlu­boká láska k zobrazované zemi. Rodná Uk­rajina hraje v jeho fil­mech hlavní roli.

Ukrajinský venkov okouzlil také cizí tvůrce. Armén Sergej Paradžanov pře­­kvapil roku 1964 celý svět filmem z prostředí Kar­pat Stíny zapomenutých předků. Ne­kon­ven­ční dílo započalo na Ukrajině linii tak­zvané po­etické kinematografie, nava­zující na tvorbu Oleksandra Dovženka. Od polo­viny 60. do konce 70. let zde vzniklo několik po­­zoruhodných děl.

Kamenný kříž

Hned s první celovečerní prací Kamenný kříž (Kaminnyj chrest, 1968) Leonid Osyka uspěl. Z leningradského festivalu v roce 1968 si snímek odnesl cenu za nejlepší ka­­meru a nejlepší herecký výkon.

Film vychází z díla Vasyla Stefanyka, autora novel z prostředí Haliče na přelomu 19. a 20. století. Dvě krátké prózy, Zloděj a Kamenný kříž, do scénáře převedl Ivan Drač. Oba syžety ve filmu propojuje osoba Ivana Diducha, původního hrdiny novely Kamenný kříž. Psát o tomto snímku není jedno­duché. Film pracuje se složitými po­stupy, které di­vák vychovaný hollywood­skými schématy dost těžko stráví. Přitom nejde o ne­­sro­zu­mitelný „intelektuální" ex­hibicio­nis­mus, ale o složité umělecké dílo s duchovním poselstvím.

Na výslednou formu měla bezpochyby vliv doba vzniku. Na konci 60. let v řadě ev­rop­ských států vrcholila významná filmová hnutí. Díla se vyznačovala umě­lec­kou pro­pracovaností, formálními ex­pe­ri­­menty, hloubkou výpovědi. Ve východo­ev­ropské kinematografii jako jeden z prvních zazá­řil právě Paradžanov se Stíny za­po­­me­nu­tých předků a v té době se i na Uk­ra­jině rodila tzv. Kyjevská škola. Také naše filmy tohoto období jsou pova­žo­vá­ny za do­sa­vadní vrchol tuzemské kinema­to­­gra­fie. Ne náhodou má Kamenný kříž k po­­etice čes­koslovenské „nové vlny" velmi blízko.

Před cestou do Kanady

Na Osykově snímku je v první řadě zajímavý způsob vyprávění. Chybí tu souvislý děj. Základem je situace: hlavní hrdina, starý hospodář z chudé haličské oblasti Ivan Diduch, se připravuje se svou rodinou na emigraci do Kanady.

Film je vystavěn z pěti uzavřených částí. První, třetí a pátá jsou kratší, lyrické a za­hloubané. Diduch oře na kopci, táhne na horu kříž, prosí Boha, aby nemusel odjet do Kanady (záběry osamělého shr­be­né­ho starce na vysušené kamenité zemi si po­hrávají s odkazem Dovženka - v jeho fil­mech na širokých úrodných lánech na­opak pracují davy šťastných mladých lidí). Druhá a čtvrtá část mají dramatičtější spád, neboť se odvíjejí skoro přesně podle Stefanykových novel. V druhé části je trestán zloděj, jehož Ivan Diduch přistihl při krádeži na hospodářství. K Di­du­chovým na pomoc přijdou dva vesni­ča­né. Posadí se za stůl a společně s hosti­te­lem i zlodějem pijí pálenku (záběry dvou mužů za stolem, kteří si vychutnávají pře­vahu nad trestaným, připomínají dobové poli­cejní výslechy). Hospodář se nakonec nad zlodějem slituje a odejde z místnosti. Dva vesničané se na lu­piče vrhnou sami. V tu chvíli děj druhé části končí.

Ve čtvrté části se Diduchova rodina loučí s vesnicí. Hrdina prochází mezi početnými sousedy a pije kořalku. Zábava se stup­ňuje, alkoholové opojení roste. Lidé tancují, baví se. Ivan žádá vesničany, aby svě­tili kříž - nedávno ho s velkou ná­ma­hou dovlekl na kopec. Tam, kde celý život oral.

Odchod

Jednotlivé části spojuje vyjádření Diduchovy pokory před Bohem. Pouto k zemi a úcta k vyššímu zákonu prolíná pů­vodně oddělené Stefanykovy příběhy. Ivan si na­příklad uvědomuje, že potrestat zloděje znamená hřích; následné umístění kříže na kopec lze chápat jako Diduchovu pro­sbu k Bohu za odpuštění.

Podobně vrcholí i celý film. Na hostině Di­duch zmíní přání, aby za něj po smrti ves­ničané vykonali boho­službu. V zá­věru sle­dujeme odchod rodiny z ves­­nice. Přitom zní zádušní mše. Dojde nám, že všichni zemřeli. Obraz i zvuk se tu ča­sově zcela rozcházejí. Sledujeme děti pře­­jící si mít nekonečné křižování za sebou a co nej­rychleji zmizet do bohatého ráje za oceán. Otec s matkou se pokorně uklánějí, opou­štět rodnou zemi pro ně není lehké. Díky kostelnímu zpěvu však divák ví, že se vyplnila vůle Diducha. Do Ka­na­dy neodjeli.

Film je poutavý i svou výtvarnou strán­kou. „Krása v ošklivosti" připomíná ob­razy Pi­etra Brueghela. Kontrasty černé a bílé us­­pořádal kameraman Valerij Kvas s citem pro zobrazení dekorativních prvků (zej­ména skromných, ale nápadi­tých krojů). Výrazné jsou postavy mrzáků a slepců i portréty životem zkoušených vesni­čanů (velkou část davu na hostině tvoří pů­vodní obyvatele oblasti Pokutťa, kde se film na­táčel a kam své příběhy Stefanyk umístil). Kamenný kříž má řadu nápadů, slo­žitě včle­něných do obsahu i formy. Dů­s­ledně ukryté nejednoplánové významy staví di­­vákovi do cesty samé překážky. Hledání skvostů Kamenného kříže není snadné. Roz­hodně ale není marné.

Bílý pták s černým znamením

Bílý pták s černým znamením (Bilyj ptach z čornoju oznakoju, 1970) je třetí celo­ve­černí film Jurije Illjenka, proslaveného ve světě kameramanskou prací pro Para­dža­novovy Stíny zapomenutých předků. Au­torem námětu Bílého ptáka je předsta­vi­tel jedné z rolí, Ivan Mykolajčuk. Herec přišel s motivy, které sám v mládí viděl nebo zaslechl na rodné Bukovině. Spo­lečně s Illjenkem napsali scénář během dvou měsíců.

Rodina Zvonarjových

Příběh časově spadá do let 1937-1947. Severní Bukovina se roku 1940 stala sou­částí sovětské Ukrajiny, zatímco jižní Bu­kovina zůstala pod německou nacistic­kou nadvládou. Děj je soustředěn kolem po­četné rodiny Zvonarjových. Příběh lze roz­dělit do dvou linií, které se prostupují - jednu tvoří mladší Zvonarjův syn Heorhij, druhá, poněkud složitější, zachycuje osudy starších bratrů Petra, Oresta a Boh­dana. Na vzájemné bratrské vztahy silně působí politicko-sociální situace v zemi.

Osud každého ze tří starších bratrů se ubírá svým směrem, ačkoliv chlapci pů­vodně vycházejí z jednoho místa, z ro­diny hudebníka a pašeráka Zvonarja. Oddá­lení jejich cest však vždy probíhá na základě nějakého přiblížení. Hlavním z těchto po­jí­­tek je láska k dceři místního kněze Daně. Dívka koketuje s Petrem a u přímo­ča­rého Oresta tím vzbudí nevraživost. Němý Boh­dan si své tiché utrpení nechává pro sebe. Dana se však zakrátko vdává za sovět­ského vojáka a mezi bratry, kteří se ob­řadu účastní jako hudebníci, rozdělí sva­tební koláč - nesmělý Bohdan přijímá, Pe­tro s hrdostí odmítne, Orest vezme a od­hodí. Během hostiny je vyhlášen po­plach a voják musí okamžitě narukovat. Orest přebírá nevěstu a odvádí ji na vlastní „svatební noc".

Události se posunují. Ničemu se neprotivící Bohdan je odveden do války Ruska s Rumunskem, nafoukaný komunista Petro odchází s Rudou armádou a Orest žije s Danou v lese, kde bojuje v řadách „čer­ných nacistů", banderovců. K dalšímu střetu dojde po odchodu Dany od Oresta, kdy se do vsi vrací manžel a zuřivý Orest se mu přichází pomstít. Ve snaze zach­ránit ruského komunistu z hořícího traktoru umírá i za sovětský lid bojující Petro.

V závěru se naposledy setkávají oba zbylí sourozenci. Do té doby nečinný Bohdan se mstí banderovci Orestovi za smrt bra­t­ra. Dana, která trpí za své pokoření, ztrácí chuť žít, nakonec totiž nenáleží nikomu. Ani jeden si ji nezaslouží, stejně jako si ona nezaslouží je. Odlišnost přístupů tří bratrů k Daně se dá přenést i na obecné vztahy obyvatel k rodné zemi. Dívka tu může představovat Ukrajinu, o niž bojují a kterou milují všichni. A ona neví, koho si vybrat. Tak končí v pochybném svazku s nezúčastněným ruským vojákem, který ji ještě za svatební hostiny zběžně políbí a řekne: „Už musím".

Samostatnou linii tvoří příběh nejmlad­šího bratra - Heorhije. Má jen málo dějových zvratů, zato ji prostupují mýty. S životem Heorhije souvisí právě legenda o čápovi, bílém ptáku s černým znamením. Pra­slo­vanský bůh Svaroh na žádost lidí, aby je zbavil hadů a žab, sebral všechny plazy a hmyz do pytle. Potkal jednoho člověka a poprosil ho vyhodit pytel do řeky Sla­vut - pod podmínkou, že se do něj ne­podívá. Člověka však za chvíli přemůže zvědavost a pytel rozváže. Hadi, žáby a všechno, co je uvnitř, vyskočí ven a rozleze se po zemi. Svaroh se rozzlobil. Rozhodl se člověka potrestat. Proměnil ho v čápa, který se od té doby živí plazy a žábami. Musí sbírat to, co sám vypustil...

Na vyprávění legendy, kterým matka utě­šuje syna, pak navazuje biblický motiv o za­­kázaném ovoci. Hoch trhá jablka v za­hradě prostitutky Vivdi. Přistižen říká: „Ne­potřebuji vaše jablka, hledal jsem jen strom, aby se mně otevřely oči, abych pro­­zřel... abych byl jako Bůh." Vivďa na to trpce odpoví: „Až tě stokrát prodají a kou­pí za kus chleba, pak prozřeš."

Heorhij se v dospělosti s Vivďou ožení. Ráno po svatební noci je manželka zastře­lena. Příběh se vrací k legendě o čápovi, přičemž přetváří její vyznění. Touhu po prozření, která musí být zákonitě po­tres­tána, nemá cenu potlačovat. Heorhij na­hlédl do zakázaného pytle. Oženil se s že­nou, kterou společnost zavrhla. Vědomě tím spáchal před „čistou" vesnicí hřích. Heorhij, označený černou skvrnou, se vy­loučil z většiny a stal se protikladem star­ších bratrů.

K Dovženkovi a Stínům

K Dovženkovi film odkazuje parodií motivu příjezdu traktoru ze snímku Země. Traktor však nevidíme ani jednou orat. Místo toho slouží k odhalování min. Na voze jsou upáleni komunisté Ostap a Petro. Smrtí bol­ševiků na vlastním „výdobytku" vrcholí Illjenkova ironie vůči myšlenkovému odkazu revoluce. Nakonec je na červeno na­třený vůz vystaven na skále - tam, kde se předtím schovávali banderovci (ve filmu jednostranně vylíčení jako fašisté, ač ve skutečnosti sympatizovali i s komu­nisty). Avšak Illjenko se k Dovženkovi nestaví jen posměvačně. Přímou inspiraci lze najít ve scéně s tancem, pracující s pozasta­ve­ním děje a vyjádřením emocí.

Dovženkův vliv se odráží také ve výtvarné stránce filmu. Illjenko má blízko k jeho jem­nému vykreslení okolí, samozřejmě s důrazem na barvu. Ve snímku působí světlé barvy, které však nejvíce na­vo­zují nervozitu a napětí. Převládá žlutá. Žluté jsou Daniny vlasy, příroda, podzim, hlavní roční období filmu. Zvlášť zajímavé jsou záběry stromů se žlutým listím na světle zelené trávě. Významná je i černá, kterou se odlišují banderovci od ostatních pos­tav. A nakonec i bílá, do níž se obléká He­orhij. (Bílá i černá jsou koneckonců zmí­něny i v názvu filmu.)

Ačkoliv se nabízí rovněž srovnání Bílého ptáka se Stíny zapomenutých předků, spa­t­řovat v něm pokračování Para­dža­nova není správné. Zatímco Armén pod­řizuje folklórní prvky vlastní obrazo­tvor­nosti, Ill­jenko je užívá přirozeněji. Zdů­raz­ňuje es­tetickou působivost krajiny i lidové tvorby, ale venkov je pro něj v první řadě spo­leč­ností prolínajících se mezilidských vztahů. Jeho pohled je osobní a zároveň přesa­huje hranice okolních hor. Příběhy vesnice jsou součástí celého vnějšího světa.

Babylón XX

Nejvýraznější ukrajinský herec Ivan My­kolajčuk režijně debutoval v roce 1979. Babylón XX (Vavilon XX) se považuje za poslední dílo tzv. poetické kinema­to­gra­fie. Vynikají zde rysy tohoto směru: ke svým vzorům se hlásí, používá jejich řeč, motivy obměňuje a zároveň na ně naráží.

Babylón XX se hned po premiéře dostal do potíží. Mykolajčuka se tehdy zastal Sergej Bondarčuk. Také ukrajinští kritici se snažili svými výklady snímku co nej­méně uškodit, označovali ho za „ba­rokní" nebo „sebeironický". Film uspěl na festi­valech v Kyjevě a v Dušanbe, kde získal cenu za nejlepší režii.

První popud k natočení Babylónu vzešel od spisovatele Vasyla Zemljaka, který si přál zfilmovat svůj román Labutí hejno. Po­­mýšlel právě na Mykolajčuka, který scénář také napsal. Zemljak v roce 1977 zemřel, ale Mykolajčuk film, který měl být „zvláštní a eklektický", natočil.

Film vychází z první části předlohy, líčící osudy několika obyvatel vesnice Ba­bylón. Časově spadá do druhé poloviny 20. let 20. století. Vyznění díla filmař roz­šířil o me­taforický obraz národa, rozdě­leného po­litickými spory. Přinesl také vlastní před­­stavu vesnice. Úlohu někte­rých postav oproti románu značně pře­měnil.

Zmatek

Babylón XX se vyznačuje zvláštní ne­us­pořádaností. Jakoby bez struktury vrství na sebe jednotlivé události a pří­hody. Vý­stavba pak působí velmi emoci­onálně a po­eticky. Jednotlivé příběhy jsou nepatrnou sou­částí všech událostí ve vs­i. Při pohřbu jedna žena upustí svíčku a ko­lem hrobu začne hořet tráva. Není to sym­bol ani vyvrcholení ničeho, neváže se k ději. Motiv se zařazuje do chaosu, blázince, kde se proplétá možné s nemožným. Pos­­tupy filmu se blíží magickému realismu, který bývá zmiňován i v souvislosti se Zem­ljakovým románem.

Babylón je vesnice uzavřená sama do sebe. Prolínají se tu vztahy, z nichž je ži­vot vesnice utkán: rodinné a sousedské poměry, veřejné i tajné milostné pří­běhy, osudová i každodenní setkání. Konečně i střet vnějších politických vlivů se za­ži­tým řádem. Pravidelnost dodává propletenci pří­běhů několik postav vychá­zejících z ro­­­mánu. Především jsou to dvě vý­ji­mečné osob­no­sti - filozof Fabián a mladá vdova Malva. Ostatní spíše dokreslují pro­­středí. Jedná se o bratry Daňka a Luk­jana So­kol­jukovy, Lukjanovu dívku Da­ryn­ku, sou­­seda Javtucha s manželkou Prisjou, ko­mu­nistu Klyma Synycju, básníka Vo­loďu Javor­­ského a kulaka Bubelu.

Do toho jsou velmi přirozeně včleněny na­­rážky na Dovženkovo dílo. Ukrajinští kri­tici mluví především o odkazu Zvenyhory v epi­­­zodě o zakopaném pokladu a rovněž o prvku „mluvících zvířat". Řadou sou­vi­s­­­lostí se však snímek vztahuje především k Zemi. Tato skutečnost zůstává nepov­šimnuta (zřejmě proto, že ve své době ne­mohla být vyslovena).

Významnou roli v Mykolajčukově pří­běhu hraje násilná kolektivizace. Komunisté, ži­jící „jeden za všechny, všichni za jednoho", nutí kulaky odevzdat majetek pod heslem „Bez cara, popa i pána". Lidé se na konci filmu shro­mažďují na zamrzlém rybníce. Propuká vz­poura. Většina vesničanů se přidává na stranu kulaků. Je tu i vyhnaný pop. Vy­zývá shromážděný dav, aby přijal svěce­nou vodu z vysekaného kříže na ledě. Ne­smyslnost, zmatek, touha mstít se, nikdo už ničemu nerozumí.

Dva hrdinové

Malva a filozof Fabián se od zbylých oby­vatel liší tím, že nejsou svázáni „pra­vidly" vesnického života. Filozof (odka­zující a zá­roveň ironizující postavu ukrajinského fi­lozofa Skovorody) pozoruje okolní svět, nad nímž se zamýšlí a který hodnotí. Není vázán na hmotné věci. Pracuje jako rak­vář a hrobník. Narozdíl od Malvy nemá fi­lozof vlastní pří­běh. Postava se objevuje při různých pří­ležitostech a zase mizí. Patrný je pouze vývoj tajné lásky k Malvě.

Po smrti surového manžela Malva zajde do komuny, kterou vybudoval nebož­tí­kův přítel - bývalý námořník Klym Synycja. „Man­žel mi řekl, že po jeho smrti budu šťastná jen s jedním mužem," lstivě se vnucuje komunistovi. Ten však myslí jen na „vysoké ideály lásky a revoluce". Žena vztekle odpoví: „Jsi jako všichni: sle­pený z červené hlíny." Rozhodne se vstoupit do komuny. Ne z přesvědčení, chce provo­kovat - vesnici, komunu, sebe. Začne se stýkat s mladým komunistickým básníkem. Voloďa Javorskyj přes den vaří sýr a v noci píše verše. Hrdinka básníka odloudí soci­alistickému životu, mladík dává přednost milování v rokli. Vesnice Malvu od­su­zuje. Jí to nevadí, nepatří nikomu. Podobně jako filozof. Jedině on její vůli být svobodná neodsuzuje - přihlíží jejímu tragickému osu­du a sám ne­může nic zvrátit. Téma ni­kdy neprotnu­tých přímek osudů hlu­boce se milujících lidí patří k pilířům filmu.

Mykolajčukův postoj, vyjádřený v pos­tavě filozofa, je křesťanský, sociální i ná­rodní. Nehlásí se však ani k jedné skupině. U Fa­biána se zastavují komunisté. Pohostí je. Bez okolků přijímají, neboť v komuně strá­dají. Vyčítají mu, že čte Bibli. Oni mají za úkol skoncovat s Bohem i s babylónskou anarchií. Ve skutečnosti ji však začnou. „Měli jsme zemi a svobodu, a teď nám ji chtějí sebrat!" křičí kulak.

V odporu ke komunistům Mykolajčuk není přímý, rozhodně však odvážný. Líčí je jako příživníky, zaslepence, diktátory a v ne­po­slední řadě jako zbabělce. V závěru do­chází ke zmíněnému setkání vesničanů na zamrzlém rybníce. Rozhněvaný dav si potřebuje vybít nenávist, ať už se bude mstít komukoliv. Odsoudí k popravě ty, kteří podle kulaků spadají mezi „rudé ut­lačovatele" - Klym Synycja s ko­legou, Lukjan a Da­rynka, filozof a vdova. Hr­din­ství a nadšené ideály v takovou chvíli mizí a odsouzení prchají. Zbraním zůstanou če­lit jen filozof a Malva.

Tak se dovršuje smutná logika událostí, připomínající nechvalné historické zku­še­nosti. Oběti byly neopodstatněné, vlastně proti smyslu všeho. Malva a filozof ne­pa­třili k těm, co se nechali zaslepit frá­zemi rudých nebo vztekem vesničanů. Pro svět, který nerozuměl vlastním pra­vid­lům, se stali nejjednodušší i nejtragičtější kořistí.

V kontextu světové filmové historie bývají tyto snímky většinou přehlíženy. Také u nás se teprve rodí vůle znovu se pře­bí­rat v kul­tuře, kterou celá léta Sovětský svaz exportoval. Díla vyjadřovala v té době ne­při­­jatelný, ryze ukrajinský postoj a neobsahovala „potřebné" myšlenky, vlastně se stavěla proti nim. Takovými filmy se re­žim mohl jen ztěží „chlubit". Jejich osud je stejně smutný jako osud jiných vel­kých děl sovětského umění. Zmiňované ukrajinské filmy-básně patří k perlám, nad ni­miž se musí slitovat budoucnost. Jejich umělecká a výpovědní hodnota si naši trpělivost rozhodně zaslouží.

autorka studuje filmovou vědu na Univerzitě Palackého v Olomouci

Zdroj,autor,foto: http://www.navychod.cz/?req=article&id=359