Ukrajinské vazby Jevgenije Jevtušenka

 Od r. 1991 pobýval spíše než v Rusku ve Spojených státech, ale pohřben má být v rodné zemi nedaleko hrobu Borise Pasternaka.

S Jevtušenkem odchází jedna z důležitých postav, které proměňovaly tvář ruské i celé sovětské literatury od 60. let minulého století. Jevgenij se narodil v r. 1932 na Sibiři v Irkutské oblasti. Ukrajinsky působící, původem ale zřejmě běloruské příjmení získal na sklonku druhé světové války po matce – otec byl baltský Němec o nepříliš poetickém příjmení Gangnus. Část Jevtušenkových předků pocházela i z Žytomyrské oblasti západně od Kyjeva, a byli to zřejmě nejen Ukrajinci, ale i Poláci.

Jevtušenko publikoval od počátku padesátých let, prosazoval se však výrazněji až od počátku vlády Nikity Chruščova. Patřil k básníkům, kteří přivítali a pomáhali prosazovat Chruščovovu dílčí a dočasnou reformu. Díky nadnormativní možnosti cestování po světě a překladům do cizích jazyků se stal obecně známým (v češtině bylo vydáno šest knižních překladů z jeho díla). V r. 1963 byl navržen na udělení Nobelovy ceny za literaturu, obdržel ji však tehdy řecký básník J. Seferis.

Jevtušenko, literárně velmi (a snad až příliš) plodný a výrazně publicisticky zaměřený se dlouho pohyboval na hraně režimem tolerovaného a pro režim nepříjemného. Protestoval proti sovětské intervenci v Československu, zasazoval se o osud Solženicyna, nikdy však neměl zásadní problémy s vydáváním díla ani s výjezdy do ciziny. Občas byl označován specifickým pojmem „polodisident“.

V r. 1989 byl Jevtušenko zvolen lidovým poslancem dokonávajícího Sovětského svazu za jeden z obvodů města Charkova, ale mandát vykonával jen dva roky a po rozpadu impéria odešel do USA, kde přednášel o ruské literatuře. Ačkoli jeho kontakt s Ruskem se stal méně intenzivním, tvořil a publikoval nadále v značném rozsahu.

Jevtušenkovy kontakty s Ukrajinou byly nejintenzivnější asi v 60. letech 20. století, kdy i tam se prosazovala silná generace tzv. šedesátníků (básníků pojmenovaných podle příslušného desetiletí). Tehdy se dočkala jeho pozornosti i tematika související s Ukrajinou. Prvním dílem tohoto typu byla básnická poema Babí jar, napsaná v r. 1961 v Kyjevě. Svým způsobem „odtajnila“ tragický příběh likvidace kyjevských Židů Němci na podzim r. 1941. Veřejné čtení a publikování skladby vyvolaly rozsáhlou diskusi, ve které se odrážely i přetrvávající antisemitské nálady a poéma pak delší čas nebyla přetiskována, inspirovala nicméně brzy poté D. Šostakoviče k vytvoření vokálně-symfonické poémy, přepracované pak na 13. symfonii.

Jiná, méně známá Jevtušenkova básnická skladba „Můj host – Čornobyl“ se s určitým časovým odstupem dotkla traumatu černobylské katastrofy a s ním souvisejících otázek. V posledních letech života se básník, už více než osmdesátiletý, několikrát dotkl nejnovějšího vývoje v Ukrajině. V básníkově chápání dostal rusko-ukrajinský konflikt v r. 2015 nálepku války Ševčenkova národa s národem Puškinovým. Jevtušenko ji označil za jednu z nejnesmyslnějších a nejméně omluvitelných v dějinách lidstva. Napsal také čtyři básně týkající se rusko-ukrajinského konfliktu a v polovině února 2015 je komentoval slovy: „Nejdůležitější je teď zastavit prolévání krve. Všechny ideologie dohromady nemají hodnotu jediného lidského života“. Před své jméno tehdy připojil slova „ Rusko i Ukrajinu milující“.

Uvedené čtyři básně napsané mezi únorem 2014 a stejným měsícem následujícího roku vyšly v Jevtušenkově sbírce z r. 2015 „Ně těrjajtě otčajaňja“ (Neztrácejte zoufalství). První z nich („Státe, buď člověkem!“) se obrací ještě před vítězstvím Majdanu k Janukovičovu režimu. Chápe dění v Kyjevě jako náběh k občanské válce, volá po jejím včasném zastavení a vyzývá marně tehdejší režim, aby se nemstil protivníkům. Báseň druhá („Téměř sen“) se týká epizody z doby ruského obsazování Krymu, kdy se podařilo zamezit střetnutí ruských a ukrajinských vojáků – básník tehdy ještě věřil, že konfliktu se podaří zabránit. Třetí báseň (o letadle, které by mělo být oplakáváno), reaguje na sestřelení malajsijského civilního letounu nad jihovýchodní Ukrajinou v létě r. 2014 a dochází k názoru o jakési všeobecné vině (a to včetně autorovy viny osobní) za tuto událost. Závěrečná báseň („Sestřička z Makijevky“) byla inspirována nesmyslným zabitím zdravotní sestry v městě Makijivka, nyní ovládaném separatisty. Také v tomto případě je popsaná smrt jaksi anonymní a žádná ze stran už probíhajícího konfliktu není jednoznačně obviněna.

Právě kolem poslední části tetraptychu se v květnu 2015 rozpoutala diskuse. Některá ruská média vyložila dílo jako básníkův protest proti „zvěrstvům ukrajinských trestních oddílů“, básník sám se však od takovéhoto výkladu distancoval. Napsal doslovně toto: „Nikdo nemá právo vtahovat mé jméno do ne vždy čistého zápasu propagand, soutěžících spolu ve vzájemném obviňování.“ Jevtušenko označil svou báseň za protiválečnou a potvrdil, že přímo neobviňuje žádnou ze stran konfliktu, tak jako to nečinil ani dříve, např. při hodnocení izraelsko-arabského či izraelsko-palestinského konfliktu.

Celý neobvyklý básnicko-publicistický tetraptych Jevtušenka opravdu nevynáší soud nad bojujícími stranami v tom směru, že by jedné z nich dal za pravdu. Jde o obecně humanistický, ve svém vyznění však poměrně bezzubý protest. Básníkova výzva k ukončení bojů zůstala, tak jako mnohé jiné, oslyšena. Naposledy se Jevtušenko vyjádřil k trvajícímu rusko-ukrajinskému konfliktu před polovinou října minulého roku (gordonua.com/publications, 11. 10. 2016, 10.00). Z rozhovoru je patrná křehkost Jevtušenkem stále opakovaných, mírně zvětrale působících úvah o potřebě bratrství národů, které příliš připomínají terminologii sovětského období. Jevtušenko v něčem určitě zůstal jeho věrným synem, ač patřil k těm ruským intelektuálům, kteří se přes své ruské vlastenectví či nacionalismus aspoň trochu snažili pochopit lidi z ukrajinské strany frontové linie.

Jevtušenkovi básničtí vrstevníci z Ukrajiny se o něm vyjádřili v prvních reakcích na zprávy z Oklahomy smířlivě. Přední ukrajinský disident, později ministr kultury, Ivan Dzjuba se o svém zemřelém vrstevníkovi vyjádřil v tom smyslu, že Jevtušenko v posledních letech života plně nechápal, co se ve skutečnosti odehrává v Ukrajině. Jevtušenkova nesporná důležitost však spočívala jinde a koncentrovala se zejména v posledních desetiletích existence SSSR, kdy byla jeho pozice a poezie důležitou součástí boje za demokratizaci sovětského systému. Podobně se vyjádřil další Jevtušenkův ukrajinský vrstevník, básník Ivan Drač – Jevtušenko kdysi přeložil jednu z jeho básní do ruštiny a uvedl jeho poezii do celosovětského kontextu…

(boz)

foto: Autor: Cybersky – Vlastní dílo, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=7843853

Zdroj a více info na https://www.myaukrajina.cz/node/259