Pro pedagogy: 5. Několik slov o Ukrajině a česko-ukrajinské historii

Zdroj, autor: www.czechkid.cz

Celý článek naleznete na http://www.czechkid.cz/si1410.html

Několik slov o Ukrajině a česko-ukrajinské historii

Dnešní stát Ukrajina (Україна) se rozkládá mezi Karpatami ze západu a doněckou stepí z východu a mezi Krymem z jihu a Běloruskem ze severu. Sousedí se Slovenskem, Maďarskem, Rumunskem, Moldávií, Ruskou federací, Běloruskem a Polskem. Ukrajina je se svou rozlohou 603,700km2 největším evropským státem, pokud tedy nepočítáme mezi evropské státy i evropskou část Ruské federace. Ze západu na východ měří přes 1300 km a z Polesí na severu ke břehu Černého moře více než 900 km.
Hlavním městem Ukrajiny je od raných dob Kyjev, který má dnes necelé 3 milióny obyvatel.

 Území dnešní Ukrajiny bylo víceméně stabilně osídleno již od 3.století př.n.l. Skýty a dalšími národy. Skýtové byli národ kulturní a mnohé elementy jejich kultury ukrajinská kultura převzala (viz slavné navršené mohyly bojovníků ve stepi místo klasických hrobů). Historie státu sahá do 9.století n.l., kdy vznikl státní útvar Kyjevská Rus. Kníže Vladimír, později Svatý Vladimír, Čechům známý hlavně díky satirickému Havlíčkovu dílku „Křest svatého Vladimíra", přijal křesťanství (r. 988) ze strategických důvodů jako ostatně všichni panovníci v té době. Aby ale získal větší nezávislost, přijal ji z rukou Byzantské říše. Částečně rovněž proto, že přijímat křest ze západu, který byl dosti vzdálen a navíc v této době za východem a jihem zdaleka kulturně zaostával, by zkrátka nedávalo smysl a byl by dokonce krokem zpět (z Byzantské říše přišli i Cyril s Metodějem, kteří přinesli písmo a počátky kultury).

Prudký kulturní a urbanistický rozvoj města Kyjeva (mělo okolo r. 1200 asi 50000 obyvatel, Londýn v té samé době měl jen asi 12000) a nárůst politické prestiže, kdy nejslavnější rody usilovaly o spříznění s dynastií skandinávsko-slovanských Rurikovců, jak se tento rod v Kyjevské Rusi podle svého zakladatele Rurika jmenoval, byl přerušen nájezdy Mongolů, později Tatarů ve 12. století. Kyjevská Rus byla porobena a ze jha Zlaté Hordy se klopotně dostávala jen jednotlivá roztříštěná knížectví. Jediná dvě knížectví, která si v podstatě udržela svůj význam a nezávislost, bylo Haličské a Volyňské na západu země.

Proti Tatarům, kteří měli svou strategickou bázi na Krymu, i proti dalším nepřátelům, kteří opakovanými nájezdy do vnitrozemí, během nichž rabovali a odváděli slovanské obyvatelstvo do otroctví a v podstatě znemožňovali normální zasídlení stepní, tedy centrální Ukrajiny, se postupem času zformovali obyvatelé dnešního ukrajinského území, kteří si říkali kozáci. Byli to zejména muži, kteří byli postiženi nájezdy tatarských hord, nebo utekli před robotou u polských nebo ruských pánů na step, jež byla v té době zemí nikoho. Žili polovojenským životem na místech těžko přístupných nepříteli, jako třeba v dolním toku Dněpru, okolo dnešního Záporoží.

Tam založili svůj hlavní tábor Záporožskou Sič, ze které podnikali výpady proti nepřátelům. Jejich vojenská prestiž rostla a stejně tak i jejich bohatství. Nechávali se dokonce jako vojáci najímat (nejdále kozáci bojovali v USA), ale bojovali hlavně za svobodu svou i své země, která byla neustále ohrožována jak Polsko-litevským impériem, tak Tatary a Turky a sílícím Moskevským knížectvím. Těžkou ránu jim i celé Ukrajině zasadila tzv. Perejaslavská dohoda, kterou v dobré víře v záchranu Ukrajiny před nepřáteli podepsal nejslavnější kozácký ataman všech dob, Bohdan Chmelnyckyj. Tou dohodou fakticky stvrdil spojení levobřežní Ukrajiny (na východ od Dněpru) s Moskevským knížectvím. Pravobřežní Ukrajina patřila Polsku, čímž pádem po jeho dělení přešla na sklonku 18.století do rukou Moskvy.

Kozáci si až do dob panování Kateřiny Veliké udrželi jistou autonomii, ale tato vládkyně nakonec Sič nechala svými vojsky rozmetat. Od dob jejího panování také začínají největší represe proti ukrajinskému národu, kultuře a jazyku v podobě vyhnanství, násilné změny vyznání a rusifikace.

V tomto duchu pokračovaly i další ruské vlády, ale s přehledem největších „úspěchů" na poli destrukce všeho ukrajinského dosáhl J.V. Stalin. Tento diktátor nejenže nechal popravit tisíce a tisíce představitelů ukrajinské inteligence, ale ve 20. a 30.letech nařídil na ukrajinském venkově proti vzpurným sedlákům, kteří byli proti kolektivizaci, ohromné dvě vlny hladomorů, během kterých přišly o život asi 4 milióny lidí. Tyto tragédie jsou i dnes, bohužel,téměř mimo světového povědomí, stejně jako byly v době, kdy je Stalin páchal.

Bída, nesvoboda a nespokojenost s životem v rakouském záboru a potom stalinský teror přiměl obyvatele k masové emigraci ze země. První vlna emigrace se datuje už koncem 19.století, druhá přichází s první světovou válkou. Během druhé vlny odešlo množství ukrajinské inteligence právě k nám do Prahy, kde byly díky pomoci prezidenta Masaryka vybudovány ukrajinské university, gymnásia, škola výtvarného umění a v Poděbradech technická universita. Ukrajinský kulturní život tepal, vznikla tu i významná ukrajinská básnická skupina „Pražská škola". Slovanská knihovna Klementina vlastní sbírku velmi ceněné ukrajinské knižní grafiky z této doby a mnoho dalších publikací.

Slibný rozvoj života ukrajinské menšiny v Praze byl přerušen příchodem druhé světové války. Ukrajinci, kteří neodešli na frontu nebo včas neutekli do tzv. "DP campů" (shromažďovací tábory přemístěných osob, které byly po válce zejména v Německu), byli odvlečeni do ruských lágrů příslušníky Rudé armády a KGB. O existenci všech těchto ukrajinských institucí bylo zakázáno během totality hovořit a jejich stopy byly vymýceny. I z toho důvodu tu dnešní příchozí paradoxně nemají na co navazovat.
Velké emigrační vlny Ukrajinců odešly i do Spojených států a Kanady.

V Kanadě dnes Ukrajinci tvoří 10 procent z celkové populace a ve Spojených státech rovněž velmi čilá a početná diaspora pomohla vytvořit a udržuje ukrajinské instituty při nejprestižnějších universitách jako je Harvard University, Columbia University, Yale apod. Díky diaspoře přežila ukrajinská kultura nejkrutější léta stalinizace i další léta až do r.1991, kdy její význam začal logicky mírně upadat. Celkem žije v diaspoře, tedy mimo území Ukrajiny, asi 20 miliónů Ukrajinců.

Ukrajina získala nezávislost 24.srpna 1991. Jak bylo již dříve naznačeno, Ukrajina prošla neobyčejně těžkým vývojem, v němž byla ukrajinská identita po celou dobu svého vývoje silně potlačována. Ani dnes, 15 let po získání nezávislosti, se Ruská federace nevzdává svého vlivu na tuto zemi a všemi prostředky se snaží udržet si ji jako svou kolonii. Rusifikace, o které byla již výše řeč, stále probíhá, ačkoli jediným úředním jazykem státu je ukrajinština. Realita je však trochu jiná. Rusky mluvící část obyvatelstva, která tvoří větší polovinu,se domáhá svých práv a snaží se o uzákonění ruštiny jako druhého jazyka (ne-li jediného) s argumenty, že si přeje vznik bilingvního státu. V takovém státě ovšem musí existovat stav, kdy obě strany hovoří oběma jazyky, což bohužel platí jen pro ukrajinsky hovořící část populace.

Dědictví sovětského svazu se projevuje i v sovětizované mentalitě národa. Oranžová revoluce, která vypukla po druhém, zfalšovaném kole prezidentských voleb ale prokázala, že ukrajinský národ má velmi zdravé jádro. To však nic nemění na faktu, že politická situace je a zůstává složitou.
Na složité politické situaci na dnešní Ukrajině nese vinu i nejednoznačný postoj EU ohledně perspektiv Ukrajiny v tomto společenství.

Regiony
Jak už bylo řečeno, Ukrajina se skládá z mnoha kulturně odlišných regionů. (Nemluvíme tu teď o administrativním rozdělení na oblasti apod., které sleduje tradiční hranice jen částečně.) Nezajímavějšími i turisticky nejatraktivnějšími dvěma regiony je Zakarpatí a Krym.

Podkarpatská Ukrajina neboli Zakarpatí prošla zcela odlišným vývojem než zbytek Ukrajiny a její součástí se stala až po násilné anexi Sovětským svazem po druhé světové válce. Zakarpatí je částí několika knížectví, později Rakouska-Uherska a po první světové válce bylo až do roku 1938 součástí Československa („Od Jasini do Aše, republika je naše!" - jak znělo prvorepublikové heslo). Z tohoto období pochází i příběh o zbojníku Nikolu Šuhajovi. Československá vláda budovala školy a snažila se postavit na nohy místní samosprávu. V r.1938 následoval několikaměsíční pokus o vytvoření samotného státu, který zhatila Maďarská anexe a následné připojení k Sovětskému svazu.
Zakarpatská populace je etnicky naprosto odlišná od zbytku Ukrajiny. Zakarpatský typ není klasický slovanský. Populace je zde silně promíšena geny nejrůznějších utečenců hlavně z dob válek. Ti ale přicházeli opět hlavně z jihu a přinášeli tak zase tmavý gen. Zakarpatský gen je složen z genu rumunského, maďarského, slovenského a ukrajinského. Rusíni, jak se nazývají místní obyvatelé, bývají tedy o něco tmavší. Navíc Zakarpatí má vysoké hory, takže tím jejich karnace ještě tmavne. Slovanské kulaté obličeje a bílá pleť se tu objevuje zřídka a těchto rysů přibývá směrem na východ.
V postatě i typická ukrajinská kráska opěvovaná v písních je tmavý typ. Je to dáno opět tím, že na stepích se pozdější slovanské obyvatelstvo hodně mísilo se Skýty a Tatary.
Stejně tak odlišní jsou i Huculové, kteří bývají často s Rusíny zaměňováni. Huculové jsou ovšem národem, který přišel do ukrajinských Karpat z Rumunska, podobně jako naši Valaši na Vsetínsku.

Krymská autonomní republika: Právě zde se nalézají nejatraktivnější černomořská letoviska. Krym byl osídlen již mnohá staletí př.n.l. kulturními civilizacemi. Dodnes jsou tam k vidění antické památky apod. Z řeckých rukou postupně přešel do rukou Tatarů. Tatarská populace byla ovšem z Krymu násilně deportována roku 1943 za Ural a na jejich místo byli dosazeni etničtí Rusové. Můžete zde ale nalézt i českou vesnici s půvabným názvem Bohemka.

Jazyky
Ukrajinština: Variant ukrajinštiny je mnoho, ale nejčistší podobu tohoto jazyka lze slyšet na Haliči, tedy ve Lvově, Ivano-Frankivsku a dalších městech. Poltavská oblast na středovýchodě země rovněž patří k tradičně ukrajinojazyčným.

Ruština: užívá se na východě a středu země, dále pak na Krymu.

Rusínština: vyskytuje se na západě Ukrajiny a na Slovensku a je velmi blízká jazyku Lemků, tedy Rusínů, kteří žijí na polské straně hor. Centrem slovenských Rusínů je Prešov.
Jazyk, jakým se hovoří na Zakarpatí, je pro Ukrajince někdy obtížně srozumitelný, protože má spoustu specifik - mnoho slov pochází z maďarštiny, slovenštiny, rumunštiny, němčiny, ruštiny a jidiš. Má spoustu svých vlastních slov a existují dokonce zakarparsko-ukrajinské slovníky.

Nejslavnějšími Rusíny jsou Andy Warhol, který se narodil v Medzilaborcích, nebo Paul Robert Magocsi - profesor historie z Toronto University. Nejsilnější rusínská lobby je právě v Kanadě.

Náboženství
Na Ukrajině existuje specifická církev řecko-katolická neboli uniatská, zvaná též ukrajinská. Tato církev vznikla díky Brestské unii, uzavřené v r.1596, která byla v podstatě fůzí církve pravoslavné a římsko-katolické. Polská vláda, která její vznik iniciovala, doufala, že tak pravoslavný ukrajinský národ postupně přiblíží katolicismu a zvolna konečně asimiluje s polským obyvatelstvem. Projekt asimilice však nebyl úspěšný. Řecko-katolická církev se naopak stala jedním ze základních elementů ukrajinské identity. Uniatská církev je rozšířena zejména na západní Ukrajině.
Církev pravoslavná je naopak rozšířena na východě a středu země. Má 3 centra, 3 hlavy této církve a je pro ni tudíž charakteristická roztříštěnost a sváry mezi těmito centry. Vyznavači muslimské víry byli a jsou na území Ukrajiny především Tataři a Turci, tedy obyvatelé Krymu. Tyto národy jsou na Ukrajině zastoupeny dodnes, avšak v malém počtu. Víra židovská má rovněž na Ukrajině své hluboké kořeny. První Židé přišli na území Ukrajiny již v 8.století z Byzantské říše, další přicházeli z Persie, Mezopotámie a Polsko-litevské Rzeczypospolité. Velké množství těch, kteří přežili holocaust, od 60.let opouštějí Ukrajinu i Rusko a vydávají se převážně do Izraele nebo USA, kde nejsou vystavováni náboženské ani politické nesnášenlivosti.
Na západní Ukrajině je také velké množství katolíků, což souvisí s polským vlivem a se silným zastoupením polské menšiny.

Národní svátky
Pravoslavné nebo uniatské církevní svátky se slaví většinou podle starého ritu, tj., podle Juliánského kalendáře, tedy o 2 týdny později než u nás. Největšími svátky jsou Pascha (Velikonoce), Rizdvo (Vánoce) a 24.srpen, kdy Ukrajina slaví den nezávislosti.

Zdroj: www.czechkid.cz