Vydání písemností z fragmentu pozůstalosti A. Vološyna
Monsignore Vološyn byl významnou postavou propojující české a ukrajinské dějiny na území někdejší Podkarpatské Rusi.
31.03.2017
Kněz a učitel se stal křesťansko-demokratickým politikem a poslancem. Jeho kariéra vyvrcholila na přelomu let 1938 a 1939, kdy se stal zprvu premiérem a pak prezidentem území, přejmenovaného na Karpatskou Ukrajinu.
V Užhorodě byla koncem března prezentována nová kniha nazvaná „Avhustyn Vološyn: dvě jubilea“. Jsou zde zpřístupněny ukázky menší části jeho pozůstalosti, která se šťastnou náhodou dochovala v Užhorodě. Jedná se o prameny z pouhých dvou roků, během kterých Vološynova hvězda stoupala vzhůru (1924 a 1934), tedy pět let po připojení Podkarpatska k první republice a pět let před ukončením této historické etapy.
Knihu vydanou v nákladu pouhých 300 výtisků uspořádal užhorodský historik doc. Ihor Lichtej a vydalo nakladatelství Karpaty díky finančnímu příspěvku státní oblastní administrace. O publikaci se však asi nejvýrazněji zasloužil fyzik, prof. Oleksandr Snihurskyj. V r. 1997 totiž převzal od známého, který se stěhoval z Ukrajiny do Maďarska, písemnosti uložené na půdě staršího užhorodského domu. S překvapením zjistil, že se jedná o soubor dokumentů týkajících se právě A. Vološyna. Nejde přitom o skutečně ucelený soubor korespondence různých adresátů z širšího časového období nebo o rukopisy zůstavitelových prací apod. Nález totiž obsahuje jen gratulační pozdravy, které byly Vološynovi zaslány do Užhorodu v letech 1924 a 1934 různými odesílateli – jednotlivci stejně jako institucemi.
Nejednou jde o výtvarně a kaligraficky řešené pozdravné adresy, nechybějí však ani telegramy. Gratulací se dochovalo sedm stovek, z nichž je v knize vydána necelá polovina (kolem tří set jednotlivin). Je jisté, že tento typ písemného dokumentu není zbaven určité jednotvárnosti, přesto však lze počítat s tím, že v knize bude možno najít zajímavé detaily spjaté s osobním a územním okruhem gratulantů. Pozdravy byly v obou uvedených letech zaslány z řady evropských zemí (tedy nejen z ČSR), ale i z USA. Dokazuje to, že Vološyn se už před polovinou dvacátých let 20. století stal uznávanou autoritou a ohlas jeho činnosti výrazně překračoval československé hranice.
V obou uvedených letech, konkrétně 17. března, slavil Vološyn svá jubilea (padesátiny, resp. šedesátiny). Oproti tomu „půlkulaté“ pětašedesátiny připadly v r. 1939 na dobu Vološynova útěku z Karpatské Ukrajiny, obsazované v tu dobu maďarskými vojsky, do Rumunska, odkud se nakrátko přesunul do Jugoslávie. Vološynovy sedmdesátiny pak připadly na jaře r. 1944 do doby, kdy se ke karpatskému hřebenu a jeho užší vlasti blížily sovětské jednotky postupující směrem na západ. Po roce dorazily až do Prahy a Vološyna, československého občana, „si vypůjčily“ k vyšetřování a potrestání – zemřel však ještě před soudem v moskevském vězení.
Originály písemností, ze kterých byla publikace sestavena, mají být předány do Vološynovy rodné vsi Kelečyn. Zde bylo letos po řadě desetiletí poprvé vzpomenuto výročí jeho narození. Při této příležitosti byl také položen základní kámen budoucího muzea tohoto místního rodáka. V centru regionu, v Užhorodě, se prosadila rehabilitace tohoto představitele místní verze ukrajinství už před čtvrtstoletím. Ostatně také čeští historici by měli výrazněji než dosud a co nejzodpovědněji zkoumat na základě českých pramenů Vološynovy osudy. To, co je v tuto chvíli k dispozici, nemůže zájemce uspokojit.
(boz)
Zdroj a více info na https://www.myaukrajina.cz/node/256.