Pocta Janu Palachovi, Vasylu Makuchovi, Oleksovi Hirnykovi ... 16.1.2018 v Mělníce

Gymnázium Jana Palacha
Pod Vrchem 3421, 276 01 Mělník

Město Mělník ve spolupráci s Velvyslanectvím Ukrajiny v České republice, Gymnáziem Jana Palacha Mělník a Mělnickým kulturním centrem pořádá vzpomínkovou akci.

P O C T A
Janu Palachovi
Vasylu Makuchovi
Oleksovi Hirnykovi

11:00 Gymnázium Jana Palacha
Promítnutí dokumentárních fi lmů věnovaných ukrajinským občanům, kteří se upálili na protest proti okupaci Ukrajiny a Československa sovětskou armádou.
Beseda s historikem Petrem Blažkem a ukrajinistkou Ritou Lions Kindlerovou.

14:30 Jungmannovy sady
Pietní setkání u památníku Pocta Janu Palachovi.

Více na http://www.melnik.cz/pocta-janu-palachovi/a-3510

Vasyl Makuch
* 14. listopad 1927, Kariv

† 6. listopad 1968, Kyjev

Pryč s komunistickými kolonizátory! Ať žije svobodná Ukrajina! Pryč s okupanty Československa!

Vasyl Makuch, 5. listopad 1968

Dne 5. listopadu 1968 se na hlavním bulváru v Kyjevě polil benzínem a zapálil čtyřicetiletý bývalý člen Ukrajinské povstalecké armády a politický vězeň Vasyl Makuch. Učinil tak na protest proti okupaci a rusifikaci Ukrajiny sovětským režimem a proti invazi do Československa.
Vasyl Omeljanovyč Makuch se narodil 14. listopadu 1927 ve vesnici Kariv, která byla tehdy součástí polského Lvovského vojvodství. Pocházel z vlastenecky smýšlející rodiny, byl velmi osloven národním hnutím a myšlenkou osamostatnění Ukrajiny. Pod vlivem svého otce a sousedů vstoupil v roce 1944 do řad Ukrajinské povstalecké armády (UPA), kde sloužil v rozvědce pod krycím jménem Mykola. V únoru 1946 byl během boje postřelen a zajat NKVD. Dne 15. února 1946 byl zatčen, prošel krutými výslechy ve lvovské věznici a 11. července 1946 byl vojenským tribunálem odsouzen k deseti letům nucených prací, jejichž většinu strávil v sibiřských táborech. Dne 18. července 1955 byl propuštěn z vězení a deportován do vyhnanství.

Ve vyhnanství na Sibiři se seznámil s herečkou Lidijí Ivanivnou Zaparou, která byla ve svých sedmnácti letech odsouzena k deseti letům táborů a pěti rokům vyhnanství za to, že se během německé okupace se svou nevlastní matkou podílela na propagandistických koncertech. Vasyl a Lidija se postupně sblížili. Lidija byla propuštěna o dva roky dříve než Vasyl. Když byl 6. dubna 1956 z vyhnanství propuštěn i Makuch, měl zakázáno žít na západě Ukrajiny. Odjel do Dněpropetrovsku za Lidijí, s níž si od jejího propuštění dva roky psal, a oženil se s ní. V roce 1960 se jim narodila dcera Olha a v roce 1964 syn Volodymyr.

Makuch pracoval nejdříve v továrně Promcynk a později jako opravář domácích spotřebičů. Večerně absolvoval desetiletku, získal maturitu a dostal se na pedagogickou fakultu. Byl však rychle vyloučen za to, že před přijímací komisí zatajil své předchozí věznění. Doufal, že bude moci studovat alespoň večerně či dálkově, ale povolení nedostal. Lidija pracovala jako kuchařka. Makuchovi posílali své děti do ukrajinské školky i školy. Děti si stěžovaly, že se jim vrstevníci posmívají, protože mluví ukrajinsky a učitelé je nebrání.

Makuch hodně času věnoval politické činnosti. Často jezdil do Lvova a Kyjeva a udržoval kontakty s podobně smýšlejícími lidmi. Vedl rozsáhlou korespondenci s uvězněnými přáteli. V Dněpropetrovsku se u něj sházeli lidé, s nimiž probíral možnosti boje za nezávislou Ukrajinu v nových podmínkách „rozvinutého socialismu“. Své názory před nikým netajil, takže nemohl zůstat bez pozornosti KGB. On i celá jeho rodina byla pod dohledem tajné policie.

V lednovém čísle časopisu Vitčyzna (Vlast) roku 1968 byl vydán román Sobor (Chrám) Olese Hončara, který Makucha velmi zaujal. Proti románu následně vypukla ostrá kampaň v tisku, kde byl autor obviněn z nacionalismu. Makucha se toto obvinění dotklo. Velmi bolestně také vnímal okupaci Československa vojsky pěti států Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Tehdy Makuch své ženě sdělil, že je připraven obětovat se v zájmu nezávislé Ukrajiny a budoucnosti jejich dětí.

V říjnu 1968 si Makuch vzal dovolenou a odjel za sestrou do Kariva. Před odjezdem řekl ženě a dětem: „Pokud se mi něco stane, vězte, že vás všechny velmi miluji.“ Od rodičů poslal několik dopisů přátelům z Nikopole, Kyjeva, Dněpropetrovsku, dva dopisy manželce, které končily sloganem „Sláva Ukrajině!“.

Dne 5. listopadu 1968 se Makuch na Chreščatyku, u vchodu do domu číslo 27, v blízkosti Bessarabského tržiště, polil benzínem a zapálil. Běžel směrem k dnešnímu náměstí Nezávislosti a volal „Pryč s komunistickými kolonizátory! Ať žije svobodná Ukrajina! Sláva Ukrajině!“ a hesla proti okupaci Československa jako „Pryč s okupanty Československa!“. Lidé se s hrůzou rozbíhali, nebo byli rozháněni policisty, kterých bylo na Chreščatyku v předvečer oslav plno. Snažili se Makucha uhasit. Ten byl v bezvědomí převezen do nemocnice, kde 6. listopadu zemřel v důsledku popálenin 70% těla.

Makuchovu manželku ihned kontaktovali příslušníci tajné policie, kteří ji nejdříve tvrdili, že Vasyl těžce onemocněl. Lidija přijela do Kyjeva 6. listopadu 1968 se svým kmotrem Ivanem Cypuchem. Oba byli ihned po příjezdu zadrženi. Lidija vyprávěla, že byli zavřeni přes noc v jakési studené místnosti a ráno je odvezli do márnice. Ještě téhož dne bylo prokuraturou kyjevské Leninské čtvrti zahájeno trestní stíhání za sebevraždu Vasyla Makucha.

Lidija i kmotr byli hlídáni na každém kroku, aby nemohli s nikým mluvit. Příbuzní ze západní Ukrajiny chtěli, aby byl Vasyl pohřben u nich, ale Lidija trvala na tom, že chce mít manžela pochovaného poblíž sebe a dětí. Pohřeb na hřbitově obce Kločko v Dněpropetrovsku se odehrál pod dozorem KGB. Všichni, kdo se pohřbu zúčastnili, byli fotografováni a perlustrováni. Tři měsíce byla vdova předvolávána na výslechy. Příslušníci KGB zjišťovali, s kým se Makuch stýkal, co říkal apod. Lidiji doslova vyhnali z místa kuchařky, několik let poté nemohla najít žádnou práci a rodina živořila. Aby uživila děti, musela vše rozprodat. Nakonec se uchytila v nádražní kantýně.

Makuchovu sestru Parasku Osmylovskou již 7. listopadu 1968 předvolali na obecní a posléze i okresní oddělení KGB do Sokalu, kde byla dlouho vyslýchána s použitím násilí. Příslušníci tajné policie nevěřili, že by Makuchův čin nebyl součástí většího plánu nějaké ilegální organizace. Jak dosvědčil Parasčin manžel Jurij Osmylovskyj, jeho žena měla poraněné plíce, plivala krev a za dva roky na následky výslechů zemřela.

V médiích na Ukrajině se žádná zpráva o Makuchově sebeupálení neobjevila. Zahraniční rádia však ještě 5. listopadu 1968 večer odvysílala na základě anonymní informace z ukrajinského disentu: „V Kyjevě se upálil občan Ukrajiny Vasyl Makuch, který protestoval proti sovětskému komunistickému režimu, útlaku ukrajinského národa a sovětské agresi proti Československu. Před bezprecedentním a hrdinským činem sklání hlavu celé mezinárodní společenství.“

Makuchova oběť však na Ukrajině zcela bez odezvy nezůstala. Jevhen Proňuk napsal anonymní článek Na památku hrdiny, který se díky samizdatu nelegálně šířil mezi obyvateli Ukrajiny. To vedlo k dalším represím. Za šíření tohoto textu byl zatčen Bohdan Čaban a Stefan Bedrylo (odpykal si dva roky v mordvinských táborech).

Navíc Makuch nebyl jediným Ukrajincem, který zvolil sebeupálení jako prostředek radikálního politického protestu. V únoru 1969 se rovněž na kyjevské ulici Chreščatyk pokusil o sebeupálení další bývalý voják UPA Mykola Bereslavskyj. Stačil jen zvolat hesla „Ať žije samostatná Ukrajina!“ a „Skončit s diskriminací ukrajinského národa!“. Byl zatčen milicí a později odsouzen na dva a půl roku vězení. Dne 21. ledna 1978 se v Kanivu na hrobě Tarase Ševčenka upálil inženýr Oleksa Hirnyk v den 60. výročí vyhlášení Ukrajinské národní republiky. V letácích vyzval ukrajinský lid, aby povstal proti ruské okupaci a rusifikaci.

Avšak po téměř půlstoletí není Makuchovův protest příliš známý ani na Ukrajině. Ukrajinské úřady schválily instalaci pamětní desky v místě sebeupálení, ta ale zatím vznikla jen v místě Makuchova narození. Když v roce 2006 vyzvala Dněpropetrovská krajská organizace Celoukrajinské asociace politických vězňů a perzekvovaných prezidenta Viktora Juščenka, aby udělil Makuchovi titul Hrdina Ukrajiny in memoriam, prezident na tuto výzvu ani nereagoval. Zájem o příběh Vasyla Makucha nicméně v poslední době roste.

Dne 5. listopadu 2008, v den 40. výročí sebeupálení Vasyla Makucha, byl na náměstí Nezávislosti uspořádán vzpomínkový koncert ve formě requiem. Ve stejný den bylo v hlavní kanceláři nevládní organizace Čornobyl-Dopomoha (Černobyl-Pomoc) v Doněcku na památku Vasyla Makucha a Oleksy Hirnyka otevřeno muzeum Pochodeň, jehož hlavní expozicí je právě Makuchův čin.

V říjnu 2011 Mládežnické hnutí Kyjeva v rámci projektu Cestou ukrajinských vlastenců ve Lvově představilo knihu Bilja vytokiv nezaležnosti (U kořenů nezávislosti). Kniha obsahuje biografie 20 osobností spojených s bojem za obnovu ukrajinského státu. Figuruje mezi nimi i Vasyl Makuch.

V podvečer 5. listopadu 2011 se na místě sebeupálení Vasyla Makucha shromáždila skupinka lidí, která držela v rukou jeho portrét. Svíčkami vytvořili jeho jméno. Vedoucí mládežnického organizace Vlastenci, student Kyjevské národní univerzity, Arsen Puškarenko na tomto setkání navrhl obrátit se na českou a slovenskou vládu s prosbou o uznání Makuchova činu a udělení vyznamenání: „Ať se ukrajinské orgány stydí.“

Zdroj a více info na http://www.janpalach.cz/cs/default/zive-pochodne/makuch

.