In memoriam kardinála Ljubomyra Huzara

V poslední květnový den zemřel v obci Kňažyči u Kyjeva kdysi nejvyšší představitel ukrajinských katolíků východního obřadu, arcibiskup a kardinál Ljubomyr Huzar. Dožil se 84 let, na území Ukrajiny však nestrávil ani polovinu z nich. Mohl zde žít jen v dětství a raném mládí a pak znovu po svých šedesátinách.

Huzar byl typickým představitelem nesnadného údělu ukrajinských katolíků východního obřadu čili řecko-katolíků, jak se jim tradičně říká. V druhé polovině 20. století, přesněji řečeno v letech 1944–1991, měla příslušnost k této církvi v západní Ukrajině za následek buď represe ze strany stalinského režimu, nebo nutila kněží i věřící k odchodu do exilu. Aktivity církve se však podařilo zachovat, ba i rozšířit právě na půdě svobodného světa.

Osud ukrajinské řecko-katolické církve, jak té podzemní v SSSR, tak jejích struktur svobodně působících na Západě, od Kanady a Brazílie po Austrálii, je jednou z obdivuhodných stránek ukrajinské historie 20. století. Už fenomén, jakým byla Ukrajinská katolická univerzita v Římě, zasluhuje určitě výraznou pozornost. Budoucí kardinál byl příslušníkem této exilové církve, která se nikdy nevzdala naděje na návrat do Ukrajiny.

Ve Lvově prožil prvních jedenáct let svého života (narodil se v únoru 1933). V jedenácti letech odešel s desetitisíci dalších uprchlíků, kteří se obávali návratu stalinského teroru, do střední Evropy. Nějakou dobu se zdržoval v rakouském Salzburgu a studoval na tamním ukrajinském gymnáziu, poté s rodiči odešel do USA. Jeho další život byl spojen střídavě se severní Amerikou a Itálií. Po studiích byl v r. 1958 v americkém Stamfordu vysvěcen na kněze, v dalších 35 letech získával široké spektrum životních zkušeností jako farář, univerzitní učitel i představený kláštera. Už v r. 1977 byl tajně, zprvu bez papežského svolení, vysvěcen lvovským arcibiskupem v exilu, legendárním Josyfem Slipým, na biskupa.

Teprve v r. 1993 se vrátil po 49 letech exilu z Itálie trvale na Ukrajinu, ukrajinské občanství však získal až o devět let později. Tehdy už bylo jasné, že sovětský režim svůj zápas o zničení řeckých katolíků prohrál a musel sám odejít ze scény. Huzar uplatnil brzy po návratu svou biskupskou funkci na ukrajinském území a brzy se ujal za nemocného Myroslava Lubačivského řízení celé církve. V r. 2001 byl zvolen lvovským řecko-katolickým arcibiskupem, v tomtéž roce se stal kardinálem. Od r. 2005 sídlil v Kyjevě, kam přenesl ze Lvova sídlo své církve. V únoru r. 2011 se rozhodl na svou arcibiskupskou funkci rezignovat, ale neopustil ukrajinský veřejný život, v němž se nadále aktivně projevoval. Památné bylo jeho vystoupení na Euromajdanu 1. prosince 2013, den po prvém použití násilí proti demonstrantům.

Méně známou skutečností je to, že po smrti Jana Pavla II. v r. 2005 patřil Ljubomyr Huzar mezi 17 osob, u nichž se uvažovalo o zvolení do papežského úřadu. Evropských kandidátů bylo tehdy uváděno pět a zvolen byl právě jeden z nich, Josef Ratzinger – o šest let starší než ukrajinský kandidát.

Ukrajinští religionisté nyní ohlásili, že připraví vydání svazku Huzarových teologických prací. Zesnulému však nešlo vždy v této souvislosti o vědu odtrženou od obyčejných lidí. Huzar si zjevně oblíbil formu kontaktu s veřejností prostřednictvím setkání, diskusí a rozhovorů, které vyšly vícekrát v knižní podobě. Vysvětlení, úvahy a rady, které svým posluchačům a čtenářům nabízel, zněly často překvapivě jednoduše. Záleží ovšem jistě na tom, kdy přesně a jakým způsobem se jednoduché věci předkládají lidem k uvažování. Schopnost oslovit druhého a nutit k přemýšlení arcibiskupovi zjevně nescházela.

V reakci na zprávu o smrti Ljubomyra Huzara byl mnohokrát zdůrazněn význam této nevšední a charizmatické osobnosti. Promluvili o něm přední politici, ale také vedoucí představitelé jiných církví. Upozorňuji v této souvislosti na dva takové projevy. Publikovali je hlavní rabín Ukrajiny a Kyjeva (obcí progresivního judaismu) Oleksandr Duchovnyj a předseda Duchovní správy muslimů Ukrajiny, muftí šejch Achmed Tamim.

Na závěr bych rád upozornil na projev, který patřil k posledním veřejným vystoupením arcibiskupa Huzara. Letos 17. března mu bylo dáno slovo v ukrajinském parlamentu, kde bylo na slavnostním zasedání vzpomínáno stého výročí ukrajinského parlamentarismu. Arcibiskup svůj proslov pronesl (nikoli přečetl) pomalu, jakoby chtěl posluchačům předat část svých myšlenek o návaznosti práce jednotlivých generací, které usilovaly od r. 1917 o obnovu ukrajinského státu. Arcibiskup se zároveň ještě jednou zadíval dopředu. Apeloval na potřebu zodpovědnosti politiků a zároveň na nezbytnost dosažení takového stavu, kdy každý občan Ukrajiny bude cítit ochrannou ruku státu.

V tomto Huzarově projevu zazněla několikrát slova „velyka sprava“, která můžeme přeložit pojmem „velká věc“ nebo „velká záležitost“. Touto velkou záležitostí pro něj bylo mj. právě vybudování svobodné, vnitřně co nejspravedlivější Ukrajiny. Opravdu velkou záležitostí byl však nepochybně i jeho vlastní, nyní už uzavřený život.

(boz)

Více na https://www.myaukrajina.cz/index.php/node/293