Cyklostatek ze staré sýpky

Českých překladů na stránkách Ukraїner přibývá, už tu najdete devět textů o zajímavostech Zakarpatí. Dnes pro vás vybíráme cyklistický hostel ve vesnici Dubrynyči v Perečynském okrese na severozápadě Zakarpatské oblasti.

Příběh této malé sociální iniciativy v ukrajinském Podkarpatsku může být inspirací a příkladem pro řadu jiných vesnic či menších měst. Většina iniciativ na současné Ukrajině se snaží zavrhnout minulost a vytvořit něco zcela nového. Často se čeká, až to staré shnije, aby se na jeho místě mohlo postavit něco zcela nového, bez historického základu. Zde se však bude jednat o přeměnu. O přeměnu staré budovy na místo, kde se budou potkávat místní, turisté a staré tradice.

Alisa Smirná s manželem Vitalijem, kterého jsme nezastihli doma, vždycky rádi jezdili na kolech po Karpatech. Nejspíše proto je napadlo využít staré skladiště zaniklého kolchozu ve vesnici Dubrynyči nedaleko od Perečinu na Podkarpatsku, aby zde mohli poskytovat služby cyklistům. V přízemí upravili veliký sál, kde se mohou konat plesy a svatby, v prvním patře potom vzniknul pohodlný hostel s prostorným pokojem. Hostům nabízí skromné snídaně a venkovní letní sprchu. Vzniknul tak Cyklostatek Dobrá nuč (nazván podle vesnice) nebo také Bed&Bike.

Přijížděli jsme, aniž bychom v této nenápadné podkarpatské vsi očekávali něco neobvyklého. Uvítala nás Alisa s menším psem.

– Tohle je Irokéz, on jenom štěká. Má strašně rád pozornost, kromě dětí. Ty nemá rád, považuje je za konkurenty. Zato má rád vousaté pány.
 
Od května do října zde přívětivě přijímají v horách utrmácené a umazané turisty, baťůžkáře, kteří jsou zvyklí šetřit na ubytování a kteří často nejsou v běžných hotelech vítáni s otevřenou náručí. Některé zájemce Alisa rovnou odmítá, protože je jí jasné, že očekávají jiný komfort. Nejraději hostí cizince a ty, kdo chápou, že nejdou do tříhvězdičkového hotelu.

– S čím začít? Toto je sýpka bývalého kolchozu, který dostalo pět rodin místo mzdy v době, kdy nikde nikomu neplatili. Ti lidé vůbec netušili, co s ní. Nejdřív ji chtěli rozebrat, že by alespoň prodali cihly. Později se o ni začali zajímat nějací lidé, kteří tady chtěli udělat pilu. Jenomže hned u sýpky stojí chalupa mé babičky a já bych nechtěla, aby bydlela vedle pily.

Pil je na Podkarpatsku hodně. Je to prosperující byznys a tento objekt by se dobře hodil ke skladování této suroviny, která se zde po mnoho let nelegálně těžila.

Sousedé byli v šoku: Jak je možné koupit barák prolezlý krysami a chtít tam vodit turisty?
 

– Začala jsem se tehdy zabývat turismem a moji kolegové Němci říkali, že to je výborný objekt pro muzeum zemědělského nářadí a mezinárodní setkávání. Zprvu jsem nevěřila, že je zde možné něco takového uskutečnit. Bůhvíproč mě ale ten nápad zaujal. Vlastně ale jenom mě. Sousedům a příbuzným se to nelíbilo. Přesněji řečeno, byli prostě v šoku: Jak je možné koupit barák prolezlý krysami a chtít tam vodit turisty? Dva roky jsme tedy bojovali proti předsudkům, že tady ve vesnici lze udělat něco opravdu zajímavého. Nikdo tomu nerozuměl, prý chci ukazovat Ukrajinu ve špatném světle. Docházelo i k takovým věcem, že našim zahraničním hostům v noci rozřízli pneumatiky na kolech.

Během cestách po Ukrajině posloucháme velmi často podivuhodné historie o odporu místního obyvatelstva k jakýmkoliv změnám, dokonce i soukromým a na soukromém pozemku, o veřejných ani nemluvě. Lidé si stěžují na vládu, nedostatek peněz a péče, avšak jakékoliv iniciativy, byť soukromé, ihned zamítají. Naštěstí, Alisa s manželem nebyli slaboši, vydrželi tlak místních a podařilo se jim dokázat, že turisté mohou dokonce přinést prospěch.

– Teprve po deseti letech poskytování turistických služeb v sýpce se k nám začali obracet vesničané, kteří nám chtěli pomoct a vydělat si tak nějaké peníze. Jsou to například hudební skupiny či prostě ženy, které by chtěly uklízet či vařit. Je škoda, že zdejší mladí nemají zájem pracovat pro nás při propagaci Cyklostatku, nebo alespoň na recepci. Když se zde koná svatba, vždycky pozveme místní lidi a také místní folklorní kapelu. Dají se zde spojit všechny prvky venkovské turistiky. Jinými slovy, zazpívá zde místní kapela, sousedé a příbuzní navaří z místních surovin, děvčata z vesnice pomáhají s obsluhou a úklidem. Kupuju místní potraviny tady od sousedů, aby jim došlo, že turisté pro ně mohou znamenat přínos.

– Svoje první peníze jsem si vydělala v šesti letech. To bylo ještě za Sovětského svazu, byla jsem pomáhat tady na té sýpce. Vozili tam zrní z kolchozu, kombajn ho vysypal do prvního a druhého patra, kde se sušilo. Nová historie tohoto místa začala někdy v roce 2003. Zpočátku se nekonečně vlekla koupě pozemku. Všech 5 rodin sice s prodejem souhlasilo, ale s pozemkem byly problémy. Teď už je naštěstí vše vyřešeno. Snažili jsme se vše ponechat tak, jak to bylo. Jenom v prvním patře jsme udělali nějaké nové příčky. Ještě nedávno zde bylo hrozně cítit zrní.

Ekologický Cyklostatek zachovává tradice Podkarpatska a fascinuje cizince, z nichž někteří zde dokonce oslavili pravou horskou stavbu, díky čemuž získali karpatský oddací list. Alisa zde zařídila malý Insektenhotel – hotel pro hmyz. Zatím je to jen krabice, brzy se v ní ale ubytuje několik mravenčích rodin. Předtím zde bydlela zraněná sova, kterou majitelé našli a pečovali o ni, dokud se nevrátila do lesa. Zůstal tady po ní vysoko pod střechou zavěšený domeček, podobný na ptačí budku.

– Tuto místnost jsme opravovali dlouho, protože se zabývám zároveň spoustou věcí. Potřebovala bych tady být přikovaná řetězem, abych se konečně věnovala jenom Cyklostatku. V rámci opravy jsme na půdě instalovali plastová okna. Jenomže pak jsem si všimla, že zmizeli netopýři. Snažila jsem se vyčíst, jak je vrátit zpět. Bojím se jich, ale nechci narušovat ekosystém. Museli jsme okna na půdě vytlouct, aby se zase mohli vrátit. Krysy tu nejsou, protože tu nemají co jíst. Jsou tu ale myši. A taky kuna, která odtud občas na podzim vyráží dávit slepice sousedům, takže ti se na mě potom zlobí. Je tu hodně pavučin, pavouků, různého hmyzu – snášíme je. Udělali jsme hotel pro hmyz. Tady je vše pro přírodu, protože nejdřív tu byli oni, my jsme přišli až potom, proto se snažíme jim nepřekážet. V přízemí je místo pro mezinárodní setkávání. V Rakousku například v takových zemědělských budovách zařizují nějaké víkendové hospody, my tu nabízíme podkarpatské slavnosti. Bývá tu až 50 lidí, děláme lemské svatby (Lemkové jsou rusínské etnikum, žijící na pomezí Slovenska, Polska a Ukrajiny). Přijíždí turistické skupiny, zájemce oddáváme v krojích a se všemi tradicemi.

Alisa povídá, že Ukrajinci sem téměř nepřijíždí. Navíc se sama tuzemských turistů trošku bojí. Uvnitř Cyklostatku je vše přeloženo do několika jazyků, anglicky a německy umí dobře. Lze si zde vypůjčit kolo či bicigl, jak mu tady říkají, a projet se malebnou krajinou Podkarpatska.

– Já jsem se vdávala tady. A ano, lidé už si zvykli, už sem sami chtějí. Konají se zde různé oslavy svátků a narozenin. Také tu v létě byl dvoutýdenní jazykový tábor. Fotky, které vidíte na zdech, to je Lužanské údolí očima mých rakouských a německých turistů. V Bavorsku a Rakousku jejich fotoklub zvítězil v soutěži, proto jsem je tady pověsila. Co se týče ukrajinských turistů, já se jich trošku bojím. Měla jsem hodně negativních zkušeností. Cizincům lze nechat klíče a být v klidu. Ale na naše turisty je třeba dávat pozor. Samozřejmě to neplatí pro všechny, ale mám své zkušenosti. Bojím se, že mi něco podpálí. Proto zatím ukrajinští turisté nejsou mou cílovou skupinou, navíc se pokaždé obávám, jak budou reagovat na matrace na zemi.
 
Někteří lidé považují tento nápad za bláznivý. Alisin cyklostatek je v prvním patře, v přízemí provádějí svatby a setkání. Alisa s manželem Vitalijem, který se nedávno vrátil z bojů na východě Ukrajiny, doprovázejí cyklistické výpravy, většinou německojazyčné. Na cyklostatku si lze usušit oblečení, něco opravit. Manželé hovoří čtyřmi jazyky a chtějí, aby se zde cyklisté dobře cítili.

– To, co vidíte nahoře, se německy nazývá Matrazenlager. Matrace jsme vybrali úmyslně, protože je lze přemisťovat, ubírat, přidávat. Zatím máme 16 lůžek. Ještě zde děláme večírky. Poláci, Češi, Němci a Rakušané si toto místo oblíbili. Jednou nám nabídli, abychom je doprovázeli na cyklistické výpravě, tehdy jsme ještě o kolech věděli málo. To bylo asi před 6 nebo 7 lety. A od té doby jsme tím úplně posedlí. Probudilo to ve mně něco, co dřív spalo, a manžel se vůbec stal cyklofanatikem. Teď nemůže projít kolem žádného kola, aniž by ho prozkoumal. Nicméně stále zde dělá hlídače a v létě většinou dělá cyklistům mechanika. Jízdní kola vozíme z ciziny, manžel z nich něco poskládá. Stará kola značky Ukrajina nám nikdo nedá, protože se ve vesnici velmi dobře hodí, ta poctivá konstrukce je věčná.

Alisa a Vitalij dělají pro několik cestovních agentur v Německu, Rakousku a na Ukrajině. Také se k ním můžete dostat přes Booking.com. Ale ti nejchytřejší dostanou nocleh zdarma přes Couchsurfing a Warmshowers. Mimochodem, Warmshowers je méně známá cestovatelská sociální síť především pro cyklisty.

– Nepamatuju se, kdy a jak jsem se tam zaregistrovala, ale hned jsem začala dostávat spoustu zpráv. Přijímáme všechny, krmíme je, poskytujeme nocleh na tak dlouho, jak potřebují. Zato máme opravdu úžasné historky, zkušenosti a fakta. Byl tady jeden chlap z Kostariky, který přijel asi 90. den své cyklistické pouti Evropou. Byl pohublý a vysílený, tak jsme ho vykrmili. Z vděčnosti uspořádal v Dubrynyčích pro děvčata kurz salsy, učil nás všechny tančit. Jiný obdivuhodný cestovatel byl ze Švýcarska. Odešel z práce, všechno prodal, koupil si drahé kolo a vyrazil rovnou za nosem. U nás se tehdy octnul cestou do Turecka. Přijel ve sněhu, na kole měl 25 kilogramové tašky. Takové historie nás uchvacují, chceme jít dál a nebát se. Každý člověk má ohromný potenciál, jenom o tom neví.

Cyklostatek je opravdu skvělý příklad, jak vytrvalost a sebevědomí zvítězily nad totální rezignací lidé okolo. Místo nové sýpky, skladiště nebo pily zde vznikla sociální iniciativa, která zapojuje ostatní obyvatele z vesnice a je důležitým místem, které přitahuje turisty s penězi (a i bez nich).

AutořiText:Bogdan LogvynenkoOperator:Dmytro OchrimenkoFoto:Taras KovalchukVideo:Maria TerebusPřeklad:Martha Burdyak

Více na http://ukrainer.net/cyklostatek-ze-stare-sypky/