25. 11. 2024 02:13
Aktuality
Krátké záběry Olega Sencova z vlastního dětství
- překlad osmi krátkých, komorně laděných textů O. Sencova, které přeložila Petruška Šustrová
Oleg Sencov: Autobiografie (v literární podobě)
Až příliš tiše a nenápadně vyšel před několika měsíci překlad osmi krátkých, komorně laděných textů Olega Sencova, které přeložila Petruška Šustrová. Autorovo jméno je velmi známé i mimo Ukrajinu, byť se o to jen zčásti zasloužila jeho tvorba. Více se ví jak o hanebném procesu se Sencovem, tak o jeho loňské hladovce.
Ačkoli tento odvážný krok neměl, jak se ukázalo, šanci dosáhnout stanoveného cíle, kterým mělo být propuštění všech ukrajinských politických vězňů v Rusku, prokázal Sencovův postup statečnost a zásadovost tohoto muže. Ona zásadovost a rozhodnost charakterizují také malou knížku, jejíž ruský originál vyšel v Kyjevě v roce 2015 pod titulem „Rasskazy“ (Povídky).
Název, použitý v titulu českého překladu, měla v původním vydání jen úvodní próza. Je otázkou, proč nebylo autorovo pojmenování knížky respektováno. Autobiografický ráz a tedy obdobný charakter mají sice všechny do ní zařazené texty, vcelku však nejde o autobiografii v běžném slova smyslu. Autor se v knize soustředil na několik témat ze svého dětství a raného mládí, aniž by se – krom úvodního textu – snažil o vytvoření celistvého obrazu. Řady důležitých námětů, které by sem mohly patřit, se Sencov dotknul jen zběžně. Máme na mysli třeba jeho vztah k literatuře a kinematografii, ale autor nechal stranou také jistě zajímavý vývoj svého vztahu k ukrajinské jazykové či kulturní problematice.
Celý děj knihy je spjat s Krymem, což však není nijak programově akcentováno. Autor místní detaily nijak nekonkretizuje a nezamýšlí se ani nad krymským fenoménem jako takovým. Evidentně mu šlo o něco úplně jiného. Chtěl se v hlavních rysech vyrovnat s uzavřenou kapitolou svého života, která sama o sobě ještě nijak výrazně nenaznačovala, kam se dramaticky pohne jeho osud ještě před čtyřicátými narozeninami.
Z celku knihy se poněkud vymyká drobná próza Závěť, uvažující bez zbytečného sentimentu o posledních věcech člověka. Tato i všechny ostatní kapitoly jsou však vesměs naplněny láskou k lidem i světu. Autor do nich vkládá úvahy o životě v různých jeho formách, jak mu je nadiktovala vlastní zkušenost z popisovaných i pozdějších let. Z knížky vyzařuje upřímnost a snaha nevyhýbat se ani nepříjemným vlastním zkušenostem i drobným prohrám.
Zatímco jediná kapitolka se týká vysloveně krátkého období (Nemocnice), většina má širší časový záběr a sleduje různé roviny autorova vztahu ke světu, ať už je popisováno ve zkratce dětství jako celek, výuka ve škole, nebo přicházejí ke slovu komornější témata o vztahu ke psu Divousovi a pak pro změnu k vlastní babičce. V příběhu o autorově kamarádství s rodinou krymského Ukrajince Makara se vyprávění rozlilo nejvýrazněji do větší šíře – však jde také o jednu ze dvou nejdelších povídek. V tomto vyprávění autor výrazně popsal, jak pozdně sovětské a „raně postsovětské“ období vedlo k tomu, že lidem ze skupiny tzv. obyčejných se nezdařilo vést v prudce se měnících podmínkách smysluplný život.
Sencovova cesta nevedla tímto směrem – evidentně patřil od raného věku k osobnostem se silným mravním základem a s výraznou vůlí. Jeho vzpomínkové záznamy jsou zajímavým svědectvím o vývoji vlastní životní výbavy a zkušenosti v období, kdy se teprve začínal formovat jako pozoruhodná osobnost. Zdá se být nesporné, že napsáním těchto textů se autor snažil aspoň zčásti a chvilkově vysvobodit z neradostných vězeňských poměrů – snad se mu to v potřebné míře, byť jen dočasně, podařilo.
Autor se věnuje několika výrazným postavám ze své minulosti a obdobím i okamžikům, které mu utkvěly v paměti. Některé osoby a momenty z našich životů zůstávají v paměti jako zadřené třísky. A i když takové vyprošťování třísek nemusí být vždy příjemné – podobně jako vzpomínky vykazují určitou míru palčivosti – není od věci to občas zkusit. Právě nad řádky Sencovovy knihy si člověk uvědomí, kolik se toho jakoby slilo do jednolité, nezřetelné hmoty a jaké detaily naopak přetrvávají jasně patrné. No považte, jak věrohodně byste si vybavili bezesporu intenzívní dětskou zkušenost odstranění mandlí. Kolik dějových linií z dosavadního života se odvíjelo dál, aniž bychom do nich nadále nahlíželi a zasahovali.
Líčení krymského školního, nemocničního i sousedského prostředí je čímsi povědomé, přestože odlišné. Třeba ten převážně rozpačitý a tím zvláštně nepříjemný pocit nahodilých setkání s někdejšími známými. Souvisí s dojmem jakési nepatřičnosti, když se nám daří (jakkoli jsme si to museli oddřít, zasloužit či vybojovat) a dotyčnému nikoli, anebo když je tomu právě naopak. Ovšem o to zajímavější je percepce tohoto prožitku skrze autorovo vyprávění.
Zážitek z četby je o to silnější, když si uvědomíme specifikum současnosti: pořizování fotografií a videozáznamů se stalo běžnou posedlostí, jako by pouze tyto vizuální artefakty byly jakýmsi nezbytným důkazem o našem dosavadním bytí. Jako by snímky představovaly nezbytný předpoklad vzpomínání a potažmo snění.
Bylo by lákavé ponořit se do obsáhlejšího textu, jelikož je Sencov šikovným vypravěčem. Výstižně vyjadřuje, co nám postupem času zevšedňuje a co se naopak stává vzácným, jak se proměňuje naše vnímání priorit a kolik nám toho uniká, aniž bychom si toho vlastně bezprostředně všimli. Cenná jsou právě takováto pozastavení nad našimi „archivovanými vjemy“, nad různými tektonickými zlomy existence i obtížně uchopitelnými peripetiemi (či stupínky) našeho zrání a stárnutí, která nás posouvají (byť se někdy zdá, že srážejí na kolena). Přinášejí leckdy údiv a prostřednictvím jistého odstínu smutku mohou mít také efekt katarzní.
Vydání překladu vítáme, na závěr však musíme připojit několik kritických slov. Je poněkud zvláštní, že ke knížce nebyl připojen úvod, průvodní slovo či vysvětlivky. Ještě více však překvapí, že zájemce bude tuto knížku shánět s velkými obtížemi – nebyla totiž dána do běžného knihkupeckého prodeje. Míra propagace knížky ze strany vydavatele zůstala poměrně nicotná, a proto lze očekávat, že ohlas autorova svědectví o vlastním dětství a zároveň pozdním období sovětského systému nebude nijak velký. Je tedy třeba klást si otázku, jaký byl vlastně hlubší smysl gesta, které chtěl český PEN klub vydáním této knížky učinit.
Olegu Sencovovi bude letos třiačtyřicet let. Doufáme a věříme, že opravdu nestráví celý zbytek svého trestu, vyneseného na základě pochybného soudního řízení, v ruském vězení. Snad bude mít možnost vrátit se v dohlednu k plnohodnotnému tvůrčímu životu. Bohužel záleží velmi mnoho na Vladimíru Putinovi, který ve vztahu k tomuto svému vězni přes tlak kulturního světa neučinil žádné vstřícné gesto. Jisté je jedno: Sencov sice musel vloni svou hladovku ukončit, morálně však jasně zvítězil nad svým protivníkem, kterému uštědřil políček tím, že ho zcela oprávněně označil za krvavého trpaslíka.
Sencov, O. (2018): Autobiografie (v literární podobě). Praha, České centrum Mezinárodního PEN klubu. Stran (2) 53 (1). /ISBN 978-966-2449-81-5/
(boz – zima)
Foto, zdroj, autor: https://www.myaukrajina.cz/node/594